Androgenní alopecií, tedy dědičným vypadáváním vlasů, trpí více než polovina mužské populace. Někteří nad tím jen mávnou rukou, pro jiné se jedná o nepříjemný problém, který chtějí řešit. Současná medicína nabízí hned několik způsobů, jak na to. V poslední době nejdiskutovanějším je transplantace vlasů. Není ale nutné kvůli ní sedat na letadlo do Turecka, které je tím vyhlášené, vlasy si lze nechat transplantovat i v Česku. „Transplantace ovšem není vhodná pro každého. Jsou tu i další způsoby, jak vrátit vlasům hustotu,“ říká Tomáš Herma, který transplantace vlasů provádí na pražské klinice Perfect Clinic.
Jak vůbec takový proces probíhá? Nejprve mi doktor Tomáš Herma přiložil k hlavě dermatoskop, tedy zvětšovací sklo, pomocí kterého se zjišťuje, zda je člověk správným adeptem na transplantaci vlasů. Moje hlava bohužel už nějaký ten pátek připomíná odkvetlou pampelišku postupně ztrácející svá chmýříčka. „Hezké, zdravé vlasy,“ hodnotí doktor, mluví však o stavu porostu na zátylku. Výš je už situace horší. Prořídlé kolečko a také kouty. Nic ale není zcela ztraceno.
„Kolečko máte standardní, zhruba 3 centimetry, to je necelých 30 centimetrů čtverečních. Ve vašem případě by tedy šlo transplantovat tisíc až dvanáct set štěpů,“ propočítává Herma. „Neudělá vám to hustotu jako v osmnácti, ale víc bych během jednoho výkonu nedával, aby se nepoškodily vlasy, které tam ještě máte. Ve vašem případě byste ale mohl udělat velký pokrok i s konzervativní léčbou,“ oznamuje mi doktor a objasňuje, jak růst vlasů funguje a jak jej androgenní alopecie ovlivňuje.
„Mnoho lidí si myslí, že v momentě, kdy vlas vypadne, už nikdy znovu nenaroste. Ve skutečnosti se však jedná o přirozený proces, kdy z folikulu, tedy vlasového lůžka pod kůží, vyroste časem vlas nový,“ vysvětluje Herma. Nově rostoucí vlasy však mohou postupně slábnout na základě genů, ale také vnějších vlivů, jako je špatná životospráva, stres a podobně. Vlas může být natolik slabý a zdeformovaný, že je v podstatě neviditelný. Konečným stádiem je pak odumření samotného folikulu a vytvoření jizvičky.
Foto: Perfect Clinic
Doktor Tomáš Herma
Proč androgenní alopecie nastává a proč postihuje pouze vlasy na vrchní části hlavy, lékaři dodnes pořádně nevědí. „Jedna z minoritních teorií hovoří například o tom, že sluneční záření vytváří protektivní faktor proti karcinomu prostaty, a tak jsou lidé s pleší více chráněni. Obecně ale převládá teorie, že se jedná o projev stárnutí objevující se až po reprodukci, kdy vypadané vlasy nijak nevadí,“ vysvětluje Herma. Jedná se tak o geneticky přenositelné onemocnění, podobně jako například Huntingtonova nemoc, která postihuje především nervový systém.
Androgenní alopecie je ale ve srovnání s ní logicky mnohem častější, postihuje přes 50 procent mužské a 20 až 30 procent ženské populace. A sahá i hluboko do minulosti. Plešatí muži se objevují už na výjevech malovaných ve starověkém Egyptě, zde si však nemůžeme být jisti tím, zda si dotyčný hlavu jen neoholil. Prořídlé kštice lékařů na Rembrandtově dílu Anatomie doktora Tulpa z roku 1632 však jasně naznačují, že ztráta vlasů byla běžná i v minulosti.
Žádní dárci ani katalogy
Zatímco lékaři pitvající nebožtíka na slavném obrazu nemohli s hustotou svých vlasů nic moc udělat, jejich dnešní kolegové dovedou ledacos. První experimenty s transplantacemi vlasů se podle Hermy objevily již na konci 19. století. „Němečtí lékaři si například zašili vlasy do ruky a sledovali, co se bude dít. Ze šesti vlasů dva vypadly, dva byly deformované, ale dva rostly dál v pořádku,“ říká. Největší zlom přišel v druhé polovině minulého století s japonským objevem takzvané metody FUE (Follicular Unit Extraction), kdy jsou vyjímány celé vlasové štěpy a transplantovány na nové místo na hlavě. Trvalo však další desítky let, než se metoda dostala na úroveň, kdy výsledek vypadá opravdu přirozeně.
Právě přirozený vzhled je to, o co pacienti podle Hermy žádají nejčastěji. Dávno už se přitom nejedná jen o milionáře či sportovce, na transplantaci vlasů si dnes šetří kdekdo. „Nejčastěji lidé řeší tvar a výšku vlasové linie. Není přirozené, aby člověk, kterému je čtyřicet, měl vlasovou linii tam, kde ji měl v osmnácti,“ vysvětluje lékař. „Minoritní množství lidí má tvar linie do srdíčka, nejčastěji to je však kulatá vlasová linie, která svírá s tzv. vlasovým svahem ostrý úhel, a jsou přítomny trochu i kouty,“ dodává.
Který typ vlasové linie je pro pacienta ideální, se dozví už během první konzultace. Ta může být různě dlouhá. „Mnoho pacientů si předem hledá informace na internetu, pak jsou tu ale i tací, kteří přijdou a ptají se, kdo bude dárcem vlasů a zda mohou vidět katalog,“ říká s úsměvem Herma.
Takovým pacientům doktoři vysvětlí, že jim budou vlasy odebrány ze zátylku, kde má člověk asi 85 štěpů na centimetr čtvereční. Z každé takové plochy lze na temeno přenést přibližně 35 vlasových štěpů, aby na zátylku nebylo poznat prořídnutí. Zároveň to však znamená, že každý člověk má omezený počet štěpů, který mu může být transplantován. Proto mužům se zcela plešatým temenem již nelze hustou kštici vrátit, protože zkrátka nemají dostatečné množství štěpů.
Pro transplantaci jsou tedy nejlepšími adepty ti, kteří mají vypadané jen jednotlivé krajiny, tedy kolečko či kouty, a vypadávání vlasů mají stabilizované. Zákrok pak trvá klidně celý den. Pro přenesení jednoho vlasového štěpu je nutné vyvrtat jej speciální vrtačkou s jehlou a tento štěp následně uložit do roztoku. Pokud se přenáší štěpů tisíc, je nutné opakovat tento úkon tisíckrát. V druhé fázi se musí vyvrtat do místa, kam se vlasy transplantují, tisíc dírek, do kterých jsou následně štěpy pod co nejpřirozenějším úhlem zasazeny jako do květináče.
Sto tisíc za tisíc
Celkově se jedná o titěrnou práci, kterou si Herma vybral i kvůli své zálibě v mikrochirurgii. Mimo transplantace vlasů se věnuje i mikrochirurgii ruky ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. „Vždy říkáme pacientům, ať si na to vyhradí celý den. Pokud je to opravdu velký zákrok, tak dva dny po sobě. Kolikrát to lidé tolerují lépe, když přijdou dvakrát na 8 hodin než jednou na 16. Má to i tu výhodu, že si odběrová plocha odpočine,“ vysvětluje.
Vše se provádí pod lokální anestezií, která je podle Hermy z celého zákroku to nejbolestivější. Deset vpichů na jednu stranu, deset na druhou a pak už člověk nic necítí. Během odběrů vlasů leží na břiše. Může komunikovat s lékaři nebo něco poslouchat, odskočit si, dát si jídlo. „Neměl by se ale moc vrtět, to všechno prodlužuje,“ dodává lékař. Při implementaci štěpů pak pacient sedí ve speciálním polohovacím křesle.
Sám Herma má na starosti architekturu vlasové krajiny a při odběru a implantaci se střídá s lidmi ze svého týmu. Z tureckých klinik většinou odjíždí pacienti se zcela oholenou hlavou, v případě té pražské není nutné pacienta vlasů zcela zbavovat. Dalším rozdílem je i velikost používaných nástrojů, kdy v Turecku používají jehly o průměru 0,8 mm a více, zatímco Herma pracuje s jehlou o 0,2 mm menší. Zákrok je díky tomu sice pomalejší, ale také méně invazivní.
První tři dny po zákroku by neměla místa s transplantovanými vlasy vůbec s ničím přicházet do styku. Na to je nutné myslet i při spánku, kde musí člověk ležet v polosedě s podloženou hlavou. Po třech dnech je místo možné opláchnout vodou a po týdnu se už štěpy uchytí natolik, že jim nehrozí jejich manuální vytržení. „Ke kadeřníkovi ale člověk může až tak po třech až čtyřech týdnech,“ dodává lékař. Pacient musí počítat s tím, že transplantované vlasy kvůli šoku, který během zákroku prodělají, z folikulů vypadají. Finální výsledek přijde až asi po roce.
Cena transplantace jednoho štěpu se obvykle pohybuje okolo stovky korun. V mém případě by tedy zakrytí vypadaných vlasů na temeni stálo zhruba sto až sto dvacet tisíc. Ti pacienti, kteří nechtějí pak používat přípravky k zastavení vypadávání vlasů, musí chodit na další doplňování. Jinak hrozí, že jim jejich původní vlasy časem vypadají a na temeni zůstanou jen vlasy transplantované.
Transplantace není jediné řešení
Existují ale i další metody. K zastavení ztráty vlasů nebo k posílení těch slabých prokazatelně přispívá podle Hermy minoxidil. „Prokrvuje pokožku a prodlužuje růstovou část vlasů. Vlas díky tomu roste delší a silnější. Já doporučuji přípravek Belohair, protože jej koupíte v lékárně,“ vysvětluje. Je ovšem nutné jej používat denně a počítat s tím, že jeho účinky jsou patrné až po několika měsících. Navíc v momentě, kdy je látka vysazena, se stav vlasové pokrývky postupně vrací do původního vypadaného stavu.
Jak ovšem Herma říká, sám je velkým příznivcem těchto konzervativních metod. A dodává, že řadu lidí nenapadne ještě jedno řešení: hned na začátku zajít s padajícími vlasy za dermatologem. Přitom ten také dokáže pomoci.
Sám Herma se k transplantaci vlasů dostal v momentě, kdy začal i u sebe řešit androgenní alopecii. Vlasy transplantované nemá, využívá ale právě minoxidil a také metody tzv. mikrojehličkování, kdy pokožku hlavy prokrvuje speciální strojek s mikrojehličkami, či plazmaterapii, kdy se do pokožky vpravuje pacientova plazma. „Tyto metody jsou dobré v tom, že se nemusí dělat tak často. Na začátku je to intenzivnější, když se podstupují třikrát až čtyřikrát po měsíci, ale pak už stačí chodit jen jednou ročně,“ vysvětluje Herma.
V ideálním případě je podle něj minoxidil dobré kombinovat s těmito metodami a třeba i s přípravky blokujícími dihydrotestosteron, který vypadávání vlasů způsobuje. „Nejdůležitější je udělat si rutinu. Čím jednodušší bude, tím větší je šance, že u ní zůstanete. Různé šampony s kofeinem či séra na posílení vlasů jsou fajn věc navíc, ale rozhodně rutinu nezjednodušují a nejsou game changer,“ uzavírá Tomáš Herma.
Před pár týdny publikoval Ústav organické chemie a biochemie zprávu o nové látce, která by mohla sehrát velkou roli v léčbě obezity, ale také Alzheimerovy choroby. Výzkum stojí na peptidu a látce, kterou z něj vědci odvodili. Pro tým, který vede doktorka Lenka Maletínská, je to přitom už druhá látka, kterou objevil a která by na obě nemoci mohla mít vliv. Tu první nyní zkoumá dánská farmaceutická společnost Novo Nordisk, která se díky lékům na obezitu stala nejhodnotnější evropskou firmou a znamená velký přínos pro dánský rozpočet.
Antiobezitní léky, které by navíc měly vliv na léčbu Alzheimerovy choroby, by tak mohly obstát podobně jako jiný objev dejvického ústavu – lék na AIDS, který vyvinul Antonín Holý, s nímž přišly do ústavu i peníze.
Ústav organické chemie a biochemie s peptidy historicky pracuje. Další jeho osobnost, Josef Rudinger, jako jeden z prvních realizoval syntézu peptidů. Došli k ní ale i další – kromě Rudingera to byla švýcarská společnost Sandoz a americký biochemik Vincent du Vigneaud. Ačkoli objev publikovali nezávisle na sobě všichni tři ve stejnou dobu, byl to právě Američan, kdo za objev získal Nobelovu cenu.
„Za svoje osobní vítězství bych považovala, kdyby se některá z našich látek dostala do klinických testů a pak na trh,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Lenka Maletínská. Vysvětluje v něm, v čem jsou jejich látky odlišné od těch, které už jsou na trhu, co má společného obezita, diabetes a Alzheimerova choroba a proč právě v ní vidí větší hrozbu než v tom, že svět tloustne.
Před pár týdny jste oznámili, že jste vyvinuli látku, která je odvozená z neuropeptidu. Od toho si slibujete výsledky, které by mohly vést k léčbě obezity i Alzheimerovy choroby. Ať je to na začátku úplně jasné, pojďme si říct, co peptidy jsou a co dělají?
Jsou to krátké proteiny, v těle jich je celá řada a nemusí mít žádnou konkrétní funkci. Většinou ale nějakou v organismu plní. Náš ústav má v jejich zkoumání dlouhou tradici, protože tady se uskutečnila jedna z prvních syntéz peptidu na světě, syntéza analogů oxytocinu a vasopresinu. Stál za ní profesor Rudinger a dnes se hojně využívá v lékařské praxi. Zajímavé na peptidech je, že mají velký biologický účinek už při podání velmi nízké dávky. I v malém množství jsou schopny najít svůj cíl, svůj receptor a regulovat v organismu spoustu funkcí.
Foto: ÚOCHB
Lenka Maletínská
Kdekoli v organismu?
V endokrinním systému, který dnes vnímáme trochu jinak než dřív. V posledních dvaceti nebo třiceti letech bylo totiž objeveno velké množství peptidových hormonů, které jsou velmi staré a jejich struktura je konzervovaná napříč celým biologickým spektrem. Od červa až po obratlovce. To, že je tak stará, pravděpodobně znamená, že je velmi důležitá v regulaci.
Takže vy jste na začátku objevili peptidy, o kterých se předtím nevědělo?
Ano, šlo o peptidy ze skupiny, která má na starosti regulaci příjmu potravy, protože právě těmi se zabýváme. Od devadesátých let jsme svědky řady takových objevů. Máme nové prostředky, metodiky, kterými sledujeme, co se v organismu děje a můžeme izolovat látky, které sledujeme. Jedním z těch zásadních objevů byl leptin v roce 1994. Ten produkuje tuková tkáň. I na ni se ale začalo dívat jinak, protože tuková tkáň je stejně jako sval v podstatě dalším endokrinním orgánem. Dnes se ví, že všechno v těle má důležitou funkci, produkuje nějaké hormony a látky, které pak v organismu regulují určité funkce. A právě tyto objevy vedou k budoucím léčivům.
Ve vašem případě to tedy znamená k lékům na obezitu?
Ano, zkoumáme, jakou mají peptidy funkci v organismu, zkoumáme pochody v jejich přirozeném prostředí, co se s nimi děje a co dělají při nemoci. A zkoumáme to na organismu u štíhlé i obézní myši a zároveň se ty látky snažíme nějakým způsobem modifikovat, aby byly stabilnější, odolné proti degradaci a pronikly z těla do mozku. Obecně mají totiž peptidy tu nevýhodu, že mají velmi krátkou stabilitu v organismu. Když se člověk nají, v trávicím traktu se objeví několik hormonů. Jedním z nich je třeba i glukagon peptid, na jehož bázi vznikly léčebné látky semaglutid a liraglutid. Jsou to hormony, které mají v tu chvíli za úkol řešit, že se člověk najedl, tudíž je plný. Na to se naváže celá kaskáda dějů a peptidy vydají signál do mozku, že je člověk sytý a může přestat jíst.
V dlouhodobém měřítku pak přicházejí ke slovu hormony jako jsou leptin nebo ghrelin, které produkuje žaludek a které zvyšují příjem potravy a balancují stav sytost-hlad a výdej energie. Jsou schopné regulovat nadváhu či dlouhodobý energetický stav organismu, aby byla rovnováha mezi příjmem a výdejem. V našem případě jde o peptidy, které mají vliv nejen na obezitu, ale také kachexii, což je ztráta tukové a svalové hmoty, protože i to je velký medicínský problém, ať už třeba při onkologické léčbě nebo u pacientů vyššího věku. V zásadě přitom není známá léčba, která by kachexii zvrátila.
U obezity i Alzheimerovy choroby je trh obrovský, ovšem stejně velká je i konkurence.
To zní velmi jednoduše, v čem to ale není jednoduché?
Jedním z důvodů, proč je tak těžké řešit metabolické poruchy typu obezita, je fakt, že peptidy jsou regulovány na mnoha úrovních. Když se zaměříte jen na jednu z látek v řetězci, nevyřešíte problém. Stejně to bylo i s tím leptinem. Když o něm vyšla publikace, akcie firmy, která byla jedním ze spoluobjevitelů, vyletěly na newyorké burze nahoru. Mělo se za to, že se našel lék na obezitu. Leptin produkuje tuková tkáň, když se dostane do mozku, má zásadní význam v regulaci. Jenže leptin sehrává roli jen zhruba u jednoho procenta obézních pacientů, kterým chybí kvůli geneticky podmíněné poruše. Ty leptinem vyléčíte. Neřeší to ale zbytek pacientů, protože když máte spoustu tukové tkáně, regulace leptinu vypadá jinak a dojde k rezistenci. Lidé pak na leptin nereagují. U obézních lidí nefunguje působení na receptory, které sníží příjem potravy a navýší pocit sytosti tak, jak by měl. Jedna z teorií říká, že to je stejné jako u diabetu druhého typu, kdy tělo nereaguje na inzulin, ačkoli ho má spoustu.
Jak funguje látka, kterou jste představili nyní?
Jde o takzvaný CART peptid, což je analog peptidového hormonu, který vzniká a působí v mozku na podnět z těla. V hypotalamu je pak jedním z článků kaskády dějů, které vedou k pocitu sytosti. Pravděpodobně je tam navíc hodně důležitý, protože je tam hojně zastoupený.
Proč se jmenuje CART, což je zkratka pro kokainem a amfetaminem regulovaný transkript?
Ukazuje to na to, jak byl objeven. Zjistilo se, že když dostávají potkani – ale u lidí to platí taky – kokain nebo amfetamin, tedy stimulující drogy, zvýší se CART peptid. Původně se mělo za to, že má nějakou roli v adikci, ale velmi pravděpodobně spíš dojde k syntéze toho peptidu, což má pak za následek, že lidé na kokainu nebo amfetaminu nejedí. Podobné je to u Indiánů v Jižní Americe, kteří požijí koku. Po ní, spolu s tím, že jsou ve vysoké nadmořské výšce, mají velmi malý pocit hladu, protože mají vysoké hladiny CART peptidu. Ta látka má každopádně sama o sobě svůj regulační význam, krom toho, že se projeví u lidí, kteří berou drogy.
Co se tedy u myší po podání analogu CART peptidu stalo?
Myši, které byly obézní a měly sklony k cukrovce, po jeho podání zhubly a ukázalo se, že se v jejich mozku zároveň snížila patologie proteinu tau. Ten je jedním z hlavních příznaků Alzheimerovy choroby. Když se námi vytvořená látka aplikuje podkožně, dokáže pak projít do mozku a tam působí tak, že potlačuje chuť k jídlu. Pokud se podává dlouhodobě, pak má i neuroprotektivní účinek.
Než se dostaneme k té Alzheimerově chorobě, pojďme si říct ještě něco k druhé látce, kterou jste tu vyvinuli. Ta má vliv rovněž na obezitu a je mnohem dál. O co jde? V zásadě o analog prolactin-releasing peptidu, tedy peptidu uvolňujícího prolaktin. Ten byl objeven při hledání základního principu ejakulace mléka u savců. Ve skutečnosti je ale jeho hlavní funkce opět v regulaci příjmu potravin. Peptid uvolňující prolaktin se vyskytuje v hypotalamu a objeven byl už v roce 1998. Je to další anorexigenní hormon, který je pod vládou leptinu a také navozuje pocit sytosti. Oba – peptid uvolňující prolaktin a CART peptid – působí v kaskádě dějů, která za normálních okolností vede k nastolení sytosti i k úpravě množství tuků v těle. Signál pak vede do těla, to znamená do trávicího traktu, do jater a tak dále. U obou jsme se snažili najít minimální velikost, která ještě funguje a pak je přeměnit tak, aby šlo o stabilnější látku. Obojí se podařilo.
V jaké fázi je tato druhá látka, tedy peptid uvolňující prolaktin, teď?
Hodně se jí zabýváme a máme na ní podepsanou licenční smlouvu s firmou Novo Nordisk, která stojí za jinými antiobezitiky. Látka je tedy v preklinických výzkumech a Novo Nordisk dál modifikuje molekulu a vytváří tak látku, která by mohla směřovat do klinických testů.
V případě CART peptidu to zdaleka tak prozkoumané není a máme ho jen ve svých rukou. Absolvovali jsme testy na myších a teď směřujeme k zjištění mechanismu účinku, protože dodnes se přesně neví, přes co funguje. To je největší výzva, protože o tom peptidu se ví skoro třicet let, ale jeho receptor neznáme.
Může se ale stát to samé co u leptinu, tedy že objevíte látku, vůči níž bude tělo rezistentní?
To je dobrá otázka a samozřejmě jsme si ji na začátku kladli, protože to byl velký otazník. Výhoda obou látek je ale v tom, že i myš, která má leptinovou rezistenci, na dvou našich peptidech zhubne. Je to jako kdybychom leptin obešli a v té kaskádě zasáhli jiný prvek, díky kterému myš ztratí váhu. U peptidu uvolňujícího prolaktin a jeho analogu jsou ve hře dva receptory. Mechanismus účinku nyní zkoumáme, v zásadě se ale dá říct, že svaly zůstanou nedotčené, což je dobře, protože ty by hubnout neměly, týkat se to má jen tukové tkáně. To znamená, že když látku podáte štíhlé myši, z hlediska hmotnosti se nestane vůbec nic.
V čem se od sebe ty dvě látky, které zkoumáte, liší?
Každá má jiný receptor, pokud je zkombinujete, pak zasáhnete dva různé systémy, a to je teď velmi módní trend. Na trhu už je například tirzepatid, který kombinuje receptor glukagonu a gastrointestinálního polypeptidu. Jde tedy o dva peptidy, které v trávicím traktu ovlivňují celý proces trávení. Na trhu už je jako antidiabetikum. Jako lék na obezitu je v klinických testech.
Každý sám za sebe neobstojí?
Patrně by obstál, vždycky je ale otázka, nakolik je ta látka stabilní a jak moc se ji podaří modifikovat, aby byla účinnější v menších dávkách. Jsou to farmakologické postupy firem, které léky vyvíjejí. Na trhu je třeba liraglutid, který je antiobezní, ale funguje méně než semaglutid. Je to tentýž receptor, tatáž molekula, jen modifikovaná tak, aby byla účinnější. Když ale liraglutid smícháte s hormonem trávicího traktu, což se teď stalo, je účinnější, než kdyby každá ta látka byla zvlášť.
Ještě mi vysvětlete, jaký je rozdíl mezi látkami, které zkoumáte vy, a látkami, které už jsou na trhu.
U peptidů, které zkoumáme, je základní, že se ve svém přirozeném stavu uvolňují a fungují v mozku, zatímco ty, co už jsou na trhu, se uvolňují v trávicím traktu. My jsme ty látky modifikovali, ale pořád je velký otazník, co se děje v mozku, když myši podkožně podáte upravený peptid. U žádného zvířete jsme nepozorovali vedlejší účinky. Žádný zvýšený tlak, žádná úzkost. Sám o sobě není upravený peptid toxický, protože jde v zásadě o trochu upravený přirozený hormon. Ale nevíme, jaké vedlejší fyziologické projevy to může mít. Naše látky tedy fungují na jiném receptoru, po jejich podání myši hubnou. Vedle toho patrně funguje i snížení příjmu potravy a zvýšený výdej energie, což je další cíl, který je možné z hlediska hubnutí zasáhnout.
Výhoda obou látek je ale v tom, že i myš, která má leptinovou rezistenci, na dvou našich peptidech zhubne.
Zasahují tedy metabolismus?
Ano, výdej energie je součást metabolismu, nicméně tělo je nastavené tak, že má mezi příjmem a výdejem energie rovnováhu. Při hubnutí jde pak ideálně o kombinaci obojího.
To současné léky neumí?
Umí, ale výdej energie není jejich primární účinek. Tím je výrazné snížení příjmu potravy.
U současných léků se také ukazuje, že když je člověk vysadí, velmi často dojde k jojo efektu. Čím to je?
Nevíme a je to jedna z věcí, kterou zkoumáme. Existuje celá řada hypotéz. U CART peptidu jsme se na to ještě nesoustředili, ale u peptidu uvolňujícího prolaktin máme vyzkoušeno, že když ho u myší vysadíte, dál se chovají, jako kdyby látku dostávaly. Je to ale samozřejmě otázka času. My to sledujeme řádově v týdnech.
Teď chceme vědět, proč to tak je. Z jakých důvodů má organismus pocit, že potřebuje méně jíst, i přesto že už nic nedostává. Je to věc, která by naši látku mohla dostat dopředu před ostatní, kdyby se nám podařilo odbourat jojo efekt. Je možné, že se přenastaví hladiny ostatních hormonů, což by z hlediska léčby bylo úžasné, ale zatím to nevíme. Jinak se totiž u metabolických poruch předpokládá, že léčba pokračuje až do konce života. Proto také tak dlouho trvá, než se potvrdí, že je látka bezpečná a může jít na trh.
Foto: ÚOCHB
Po opakovaném podání peptidu CART myši zhubly, jejich mozek vykazoval sníženou patologii proteinu tau a v mozku se též začaly tvořit nové nervové buňky
Objevily se v minulosti nějaké problémy?
Na trhu byla krátce látka Rimonabant, což je antagonista endokanabinoidního receptoru. Marihuana na něj působí pozitivně, ale rimonabant byl vyřazen proto, že u lidí vyvolával deprese. Byla to přitom látka, která šla do čtvrté fáze testování, do velkého klinického testu, kdy se začala zkoušet na lidech. Lidi hubli, látka tedy evidentně zasáhla nějaký systém, který má roli v příjmu potravy. Vedlejší účinky ale byly natolik závažné, že jako lék byla nevhodná. Musela proto zmizet z trhu a to v nejhorší fázi, kdy do projektu firma vloží nejvíc peněz. To samé hrozí u každého hormonu. Většinou totiž nepůsobí jen na jednu věc.
Chápu, pro firmy, které se do testování pustí, je to obrovské riziko.
Ano, na druhou stranu, trh je obrovský a jsou i příklady úspěšných léků. Firmy se proto nyní hodně zaměřují na hormony trávicího traktu, které už jsou vyzkoušené a jednotlivé společnosti pouze vylepšují jejich farmakologický profil. To znamená, že se snaží, aby měly delší účinnost a díky tomu by bylo třeba méně často podávat injekci. Je to relativně bezpečná cesta, která je ozkoušená, byť některé vedlejší účinky se mohou projevit až po dlouhé době.
Kde se v tom všem vzala Alzheimerova choroba?
Existuje hypotéza, že mezi diabetem, obezitou a neurodegenerací alzheimerovského typu existuje vztah. My se na něj snažíme ukázat přes nefunkčnost inzulinu v mozku. Stejně jako při diabetu druhého typu nefunguje inzulin v těle, nemusí fungovat ani v mozku. A inzulin v mozku funguje jako růstový faktor, tedy jako neuroprotektivní látka. Když působit přestane, patrně dochází k neurodegeneraci.
Všechny tyhle nemoci tedy spojuje nefunkční inzulin. Existuje jasný vztah mezi obezitou a diabetem druhého typu, kdy obezita funguje jako rizikový faktor. Když se zkoumali mozky zemřelých diabetiků, víc se u nich vyskytovala tzv. taupologie, která vychází z proteinu tau. Zaměřili jsme se tedy na to, zda látky, které ovlivňují diabetes a obezitu, mohou ovlivňovat také neurodegeneraci.
Jak přesně to děláte?
Máme myši s lidskou patologií, s genem Alzheimerovy choroby. Zkoumáme pak opakovaně paměť myší v bludištích, protože u neurodegenerativních poruch hraje roli vždycky věk. Na závěr se pak podíváme do mozku na to, jak u myši neurodegenerace probíhala. Když pak myš indikujeme našimi látkami, jsme schopní říct, že se u ní patologie zlepšila.
U Alzeimera je největší problém, že neexistují žádné markery. Vůbec nevíme, proč a kdy nemoc vzniká, protože k tomu dochází zřejmě dlouho před tím, než se projeví na paměti. Snažíme se tedy přijít právě na markery. Kromě nich pak zkoumáme například i zánět, ke kterému dochází v mozku a který je průvodním znakem všech dějů. U toho jsme pak schopní zmapovat, kde došlo k nevratným změnám. Zvrátit se dají v případě, že se nám podaří opakovaným indikováním látky mozek vyléčit.
Vztah mezi diabetem, obezitou a neurodegenerativními onemocněními je tedy novinka?
Není, ale pořád mě překvapuje, jak málo se o tom ví, navzdory tomu, kolik firem a symposií se zabývá Alzheimerovou chorobou. Stále se řeší takzvané abeta plaky, na které se přišlo díky proteinu v post mortem mozku, který tam nemá být. Spekuluje se, že když se tyto abeta plaky odstraní, pacient bude zdráv. Na tomto základu už jsou léky na americkém trhu, fungují jako protilátky proti těm abeta plakům. Problém ale je, že pokud jste schopní Alzheimera poznat na CT, protože už vidíte v mozku prázdný prostor, těžko si představit, že stačí odstranit abeta plaky a všechno bude v pořádku. Ale i tak se některé látky dostaly až do klinických testů, takže se toho firmy nechtějí vzdát. Už teď se ale ví, že protilátky proti abeta plakům jsou neúčinné a pacienti mají velké problémy.
V čem je vaše hypotéza jiná?
Je postavená na tom, že účinné látky působí v mozku v podstatě jako růstové hormony, to znamená, že nejen že potlačí abeta plaky a navíc také zánět, ale ještě by měly být schopné v mozku znovu vystavět spoje mezi neurony. Kdyby tak existovala včasná prevence a látka se podala někomu, kdo teprve začíná mít problémy s pamětí, je šance, že se vyléčí. V klinických testech už je semaglutid, což je velká naděje pro pacienty. Hlavně proto, že jde o látku, která už je na trhu a z hlediska bezpečnosti je v pořádku.
Kdo semaglutid testuje?
Novo Nordisk. Je to s podivem, před pár lety, jsme o tom, že jsou tyto látky neuroprotektivní, mluvili, a nechtěli o tom vůbec slyšet. Máme totiž modely, které ukazují, že obézní myš, která má diabetes, začne mít postupem času také poškození mozku. Vrátili se k tomu až teď, nejspíš proto, že jakmile je lék na trhu, je možné ho předefinovat na jinou indikaci.
Foto: ÚOCHB
Dejvický Ústav organické chemie a biochemie má za sebou úspěch s léky na AIDS, teď by mohl zaznamenat podobný
Platí tedy, že kdo je obézní, bude mít Alzheimera?
Neplatí, protože jsou i lidé, kteří nemoc měli, a byli hubení a bez diabetu. Obezita je ale rizikový faktor. Je také možné, že by k tomu někteří lidé časem dospěli, ale dřív umřou. Spekuluje se o řadě faktorů jako je aktivita, genetický základ. Máte neustrnout doma u televize, ale zkoušet nové věci. Jak přesně ale bojovat s Alzheimerem se neví. Letos jsme byli s kolegyněmi v Portugalsku na velkém kongresu k Alzheimerově chorobě a na začátku tam byla jedna velmi optimistická přednáška, která se mi moc líbila. V Holandsku se jedna paní v osmdesáti rozhodla, že dá svoje orgány na vědu. O dvacet let později se někdo začal zajímat o to, kde vlastně jsou, a přišel na to, že ta paní pořád ještě žije. Zemřela ve 106 letech, vitální paní.
Na to konto dali dohromady lidi, kterým bylo přes sto, bez znaků demence a zkoumali, co mají společného. Byly to dva znaky. Optimismus a aktivita. Zajímavé je, že to v průměru nebyli lidé ani tlustí, ani tencí, pili i nepili alkohol, normálně jedli. U všech byl samozřejmě dobrý genetický základ, neprodělali například onkologickou léčbu. Zkoumalo se u nich kde co, krev, metabolický stav a nakonec se zkoumaly po jejich smrti také jejich mozky. U některých byli abeta plaky, aniž by měli demenci. Někteří měli znaky, jako kdyby Alzheimerovu chorobu měli, ale navenek se to vůbec neprojevovalo.
Jestli jsem to správně pochopila, pak Alzheimerovu chorobu považujete za větší zhoubu než obezitu. Jak to?
Protože nevíme, jak vzniká, navíc s tím, jak populace stárne, té nemoci přibývá. Je to nemoc, která je strašně devastující nejen pro pacienty, ale i pro jejich okolí. Přitom vůbec nevíme, jak ji regulovat, nevíme vlastně vůbec nic. Když se dozvíte, že vaše maminka má Alzheimera, může žít mezi jedním a dvaceti lety. Velmi pravděpodobně se pak dřív nebo později dostane do stadia, kdy nebude schopná se sama o sebe postarat. Není nic, co by jí pomohlo. Na trhu jsou léky, které mají nemoc zpomalit, ale třeba mojí tetě to nepomohlo vůbec. Má to navíc také celospolečenské dopady. Když se o maminku budete chtít starat, zničíte sebe, když ji dáte do Alzheimer centra, bude vás to stát hodně peněz. Ale pořád to má stejný konec, jen je otázka, jak rychlý. V případě diabetu existují dnes spousty možností, u obezity jakbysmet, navíc to nutně nemusí znamenat riziko dalších onemocnění. Spíš pravděpodobnost.
Mohou látky, které zkoumáte, fungovat i na jiné nemoci?
Pravděpodobně na Parkinsonovu chorobu, byť projevy této nemoci se týkají jiné části mozku než v případě Alzheimera. Proto je v jednom případě projevem třes, u druhého ztráta paměti, dost často se ale u pacientů s Parkinsonem stává, že jim nemoc nakonec zasáhne i jinou část mozku. Když už jsem zmiňovala svou tetu, tak Alzheimer se u ní začal projevovat v 65 letech, vůbec netušíme, kde se vzal, v rodině nic nemáme. V jejím případě to šlo rychle, léky jí vůbec nepomohly a poslední rok života k tomu měla ještě Parkinsona. Ta patologie velmi pravděpodobně přešla do jiné části mozku.
Fungovat mohou naše látky i na mikromrtvice, což má zase co dělat s kardiovaskulárním systémem, ale hodně to souvisí také se stářím, s křehkostí cév, navíc mikromrtvice mohou také vést k demenci. V mozku se vytvoří místa, která jsou nefunkční a má to stejné důsledky. Pokud by naše léky dokázaly tyto jevy napravovat, bylo by to skvělé. Ale to se teprve uvidí.
Existuje hypotéza, že mezi diabetem, obezitou a neurodegenerací alzheimerovského typu existuje vztah.
Jak dlouho by mohlo trvat, než se vaše látky, tedy peptid uvolňující prolaktin a CART peptid, objeví na trhu?
Většinou to trvá deset a víc let. Dejme tomu, že nějaký ten rok výzkumu už mají za sebou. Velmi ale záleží na strategii firmy, která je vezme do rukou. Jde o to, jaké má priority, co chce uvést na trh, jak si stojí vůči konkurenci, co preferuje. Na trhu je teď několik silných firem, které si mezi sebou konkurují a předhánějí se, který lék na obezitu prosadí, a to jak říkám, ještě se moc neví o klinických testech na Alzheimera.
Už jsme mluvily o tom, že Novo Nordisk nyní testuje peptid uvolňující prolaktin, Jak je to s tou druhou látkou, tedy s CART peptidem?
Zajímavostí je, že Novo Nordisk je objevitelem CARTu. Poprvé o něm vyšla publikace už v roce 1998. Nakonec od něj ale společnost odešla, a to především proto, že pořád není jasné, jaký má receptor, tedy ani, jak přesně ta látka funguje. My jsme s nimi měli první kontakt v roce 2007, a to právě kvůli pátrání po jeho receptoru. Jako první jsme publikovali vazbu na jednu buněčnou linii, nakonec jsme to ale nerozklíčovali. Skončilo to tedy zase v šuplíku a tam látka zůstane, než se podaří receptor objevit. Pro farmaceutické firmy bez něj nejsou molekuly atraktivní. Od té doby o nás ale Novo Nordisk ví a před tím, než jsme v roce 2017 sepsali licenční smlouvu na peptid uvolňující prolaktin, ozvali se právě oni. Už jsme u nich měli nějakou historii.
Co fakt, že mají CART v šuplíku, znamená pro vás?
Podle hladin peptidu, podle toho, jak reguluje, je jasné, že má v organismu výraznou a velkou roli. Pokud bude známý jeho receptor, bude o něj zcela určitě zájem. Pokud bychom pak sepsali licenční smlouvu s nějakou farmaceutickou firmou, která vyvíjí antiobezitika, byla by to další naděje pro vývoj léčiva, a to jak na začátku, v preklinickém testování, tak v klinických testech. Máme totiž v ruce zcela originální látky, které nemá nikdo jiný a my je máme patentované. Podle toho, jak se vyjedná smlouva, bychom pak měli nějaké procento z poplatků, které lék vydělává na trhu. To stejné bylo u profesora Holého s léky na AIDS. Dnes z toho jdou ústavu ohromné částky, protože se jedná o velký trh.
Látky na obezitu by zasáhly také velké množství lidí, nebo ne?
U obezity i Alzheimerovy choroby je trh obrovský, ovšem stejně velká je i konkurence. Kdyby ale naše látky prošly klinickými testy, pak by s největší pravděpodobností byly úspěšné. A to i přesto, že na trhu už se vyskytuje třeba zmíněný semaglutid. Novo Nordisk ho totiž není schopný vyrábět v dostatečném množství.
Na trh jdou samozřejmě i nějaké novinky, ale jsou na jiné bázi. Navíc se stále nedokážou vyhnout riziku jojo efektu. Kdyby se ukázalo, že se mu naše látka umí vyhnout, a že ji stačí užívat menší množství za delší dobu, měli bychom výhodu. Trh hraje obrovskou roli, manažerské výhledy té které firmy mohou potenciální léčivo třeba i zabít, už jen proto, že se nedokáže prosadit proti jiné látce. A to se nedá moc předpovídat.
Pomocí cookies ukládáme vaše nastavení a preferencí, analýze návštěvnosti našich stránek, zprostředkování funkcí sociálních médií a k personalizaci obsahu … Číst dále
Pomocí cookies ukládáme vaše nastavení a preferencí, analýze návštěvnosti našich stránek, zprostředkování funkcí sociálních médií a k personalizaci obsahu. Informace o užívání našich stránek také dále sdílíme s našimi obchodními partnery z oblasti sociálních médií, reklamy a analytiky. Za tyto webové stránky a soubory cookies odpovídá CzechCrunch s.r.o. Více informací naleznete na následujícím odkazu.
Nastavit preferované cookies
Vždy, když navštěvujete jakoukoliv webovou stránku, stránka může ukládat nebo získávat informace z vašeho prohlížeče, zejména formou souborů cookies. Tyto informace se mohou týkat vás, vašich preferencí nebo vašeho zařízení a jsou užívány převážně k zajištění vámi očekávaného chodu stránek. Takto získané informace vás obvykle přímo neidentifikují, ale mohou vám zprostředkovat personalizovanější zkušenost při užívání našich stránek. Protože respektujeme vaše právo na soukromí, můžete zakázat některé druhy cookies, které nejsou k využívání našich stránek nezbytné. Pokud se však rozhodnete některé cookies zakázat, může mít tento krok vliv na vaši uživatelskou zkušenost stránek a námi nabízené služby. Aktivací níže uvedených souborů cookies vyjadřujete souhlas s tím, že vaše osobní údaje mohou být převedeny do třetích zemí. Více informací naleznete na následujícím odkazu.
Možnosti předvolby jednotlivých cookies
Naprosto nezbytné cookies
Nezbytné cookies zajišťují klíčové funkce webových stránek jako jsou zabezpečení, správa sítě, přístupnost a základní statistiky o návštěvnících, takže není možné je vypnout. Prohlížeč můžete nastavit tak, aby blokoval soubory cookie nebo o nich posílal upozornění (tato skutečnost však může mít vliv na fungování stránek).
Pokročilé analytické funkce
Nástroje třetích stran, které nám umožňují zlepšovat fungování webových stránek pomocí zasílání zpráv o tom, jaký způsobem stránky užíváte. Tyto cookies však shromažďují údaje způsobem, který nikoho přímo neidentifikuje. Pokud tyto cookies nepovolíte, nebudeme vědět, kdy jste navštívili naši stránku.
Funkce a preference
Funkční a preferenční cookies umožňují použití pokročilého webového obsahu a pokročilých funkcí a zároveň nám také umožňují ukládat vaše nastavení a preference.
Cílené soubory cookies
Díky těmto cookies vám můžeme zobrazovat personalizované nabídky, obsah, jakož i reklamní obsah, na základě vašich zájmů na našich webových stránkách, na stránkách třetích stran a na sociálních médiích. Neukládají ale vaše osobní informace přímo, nýbrž přes jedinečné identifikátory prohlížeče a internetového zařízení. Pokud je nepovolíte, bude se vám zobrazovat na stránkách méně cílená reklama.