Poslední červencový týden uplynulo čtvrt století od události, která byla pro mladistvý vývoj mnoha autorů i čtenářů CzechCrunche naprosto stěžejní. Na českých obrazovkách byly vidět sice až o tři roky později, ale právě 27. července roku 1997 se na amerických televizorech poprvé objevilo sedm symbolů souhvězdí, které určují planetu, na kterou vás přenese meziplanetární portál zvaný ve starobylém a mimozemském jazyce šapa’áj. Premiéru měla Hvězdná brána.

Nejprve dovolte rychlou poznámku, autor tohoto textu samozřejmě ví, že původně to je zat’nik’tel. Ale kdo tvrdí, že tomu neříkal a nepsal to zakňaktel, tak tomu říká zakňaktel dodnes. A ještě to je šolva neboli zrádce. Řeč je samozřejmě o energetických zbraních z arzenálu armád mimozemských tyranů goa’uldů, které svým tvarem připomínaly útočícího hada. Číst tuhle větu bez jakékoliv znalosti seriálu Hvězdná brána musí na tváři vyvolávat všechny druhy údivu a nepochopení, ale pokud jste klikli na článek se slovem zakňaktel v titulku, zdá se poměrně pravděpodobné, že jste se této sci-fi legendě nevyhnuli.

Dnešní obrazovkové – už se snad ani nesluší říct televizní – zábavě vévodí kompaktní, obsahem nabité série s jednociferným počtem epizod a s hollywoodskými rozpočty. Však se podívejte na Stranger Things, Mandaloriana, Hru na oliheň nebo Zaklínače. Jistě, i dnes se na Netflix a další služby dostává stále dost rozvláčnějších a nuznějších projektů. O klasické televizi nemluvě.

Ale představa, že miliony diváků s týdenní periodicitou sbírá deset sezon seriálu o dvaadvaceti epizodách roztahaných do osmi měsíců s otravnou pauzou přes vánoční svátky? Ta dnes působí jako… inu, jako z jiné planety. A především jako z jiné éry. Konkrétně z přelomu devadesátých a nultých let, kdy to všechno začalo.

Seriálové Hvězdné bráně předcházel v roce 1994 film režiséra Rolanda Emmericha s Kurtem Russellem v hlavní roli. Ten se coby plukovník Jack O’Neil v čele vojenské jednotky spolu s archeologem Danielem Jacksonem vydá hvězdným portálem, který najdou archeologové v Egyptě a jehož tajemství právě Jackson odhalí, na planetu Abydos. Tam, mimochodem za doprovodu na svou dobu velice působivých vizuálních efektů, objeví spojení pradávných pozemských kultur s těmi mimozemskými. A jak už to tak ve sci-fi akcích bývá, všechno se to tak trochu pokazí, až je potřeba atomovkou zničit nelidského (doslova) tyrana.

Kritiky film úplně nenadchl, agregátor Rotten Tomatoes ukazuje nepříliš lichotivých 53 procent pozitivních recenzí. Ale u diváků uspěl, což ukazuje nejen mnohem pozitivnější rajčatové skóre 73 procent, ale i tržby snímku. V kinech tenhle výlet do vesmíru vynesl 200 milionů dolarů při zhruba čtvrtinovém rozpočtu. Solidní úspěch, ale na to, aby se pokračovalo v původní Emmerichově vizi filmové trilogie, to nestačilo.

Režisér si nicméně ufonský nášup dopřál o dva roky později, jen se tentokrát směr kosmického výletu obrátil a mimozemšťané v jeho filmu zamířili na Zemi. A i tentokrát to vyřešila atomová zbraň, řeč je samozřejmě o Dni nezávislosti. Samotná Hvězdná brána si na znovuotevření sarkofágu počkala ještě rok.

Plány studia MGM na seriálové navázání tehdy dostaly konkrétní obrysy díky jiné, ale fanouškům fantastiky taktéž velice známé značce. MGM totiž v devadesátých letech produkovalo i seriál Krajní meze. Pamětníci si vzpomenou na extrémně znepokojivou znělku, která hlásala, že „závada není na vašem přijímači“, načež vás v následujících desítkách minut každý díl naplnil existenciálními obavami a strachem z neznáma. Na Krajních mezích tehdy spolupracovali i televizní tvůrci Brad Wright a Jonathan Glassner. Když se dozvěděli, že MGM by rádo Hvězdnou bránu dostalo na obrazovky, nezávisle na sobě představili producentům své myšlenky na realizaci tohoto nápadu.

O pár týdnů a smluv později se z téhle náhody zrodila desetiletá a 214epizodová spolupráce jménem Stargate SG-1. V neděli 27. července 1997 se Hvězdná brána v osm hodin večer představila na kanálu Showtime, kde si připsala rekordní premiéru mezi seriály, když přitáhla 1,5 milionu domácností k obrazovkám.

Po pěti řadách se ze Showtime přesunula na Sci Fi Channel (dnes Syfy), kde sledovanost vyrostla na rekordní objem a seriál si pravidelně připisoval přes tři miliony diváků na epizodu. A to je řeč jen o premiérových vysíláních, už tehdy běžel se zpožděním na dalších stanicích. Pozdější řady sice doprovázel pokles sledovanosti, ale finálový díl desáté série na Sci Fi Channelu i tak sledovaly červnu roku 2007 více než dva miliony fanoušků. To už byla Stargate známá i u nás, v roce 2000 měla českou premiéru na Nově.

Seriál dějově navázal na Emmerichův snímek a jeho úvodní dvoudíl Děti bohů si ještě zachovával nemalou míru původní filmové vážnosti. Jen navíc odhalil, že planet, na které se lze hvězdnou bránou vydat, je nespočet. A že v kinech zlikvidovaný úhlavní nepřítel byl jen jedním z mnoha „vládců soustavy“ – parazitických mimozemšťanů goa’uldů, kteří své nadlidské schopnosti využívali k ovládnutí lidí odvlečených v pradávných dobách ze Země na další planety. Goa’uldi se tak stali předobrazem bohů a bytostí z pozemských mýtů. Nejprve egyptských, později ale snad ze všech koutů a příběhů světa .

Jenže už během pár epizod bylo jasné, že diváky čeká odlehčenější přístup, než který představovali James Spader a Kurt Russell coby doktor Jackson a plukovník O’Neil, kterému v seriálu přibylo ve jméně ještě jedno L a stal se O’Neillem. Na televizních obrazovkách je nahradili Michael Shanks a Richard Dean Anderson. Ano, MacGyver. Jejich tým SG-1 doplnila vojačka a astrofyzička Samantha Carterová (Amanda Tappingová) a Teal’C (Christopher Judge), bývalý voják z rasy Jaffů sloužící goa’uldům, ve kterém pozemská výprava probudí svědomí. Namíchal se naprosto perfektní mix herců a postav, který byl klíčem k nehynoucí zapamatovatelnosti.

Brutálně objektivním a současným pohledem totiž spousta epizod Hvězdné brány není tak úplně adeptem na televizní ceny Emmy. Kdo je zvyklý na triky, rozpočet a tah na branku moderních minisérií, snadno by se mohl utopit v záplavě dílů, které hlavní příběh celého seriálu nikam neposouvají a ani kulisami neoslní. Spousta epizod rutinérsky splňovala stále tu stejnou šablonu: Tým SG-1 projde bránou, objeví vesnici imitující některou pozemskou kulturu, vyřeší její povětšinou s goa’uldy spojený problém a pak hurá zpátky bránou do útrob vojenského komplexu Cheyenne Mountain, kde je meziplanetární zařízení ukryto.

V seriálu Akta X se pro obdobné díly vžilo označení „monster of the week“, tedy „příšera týdne“. Nepřidávaly nic k primární dějové lince, ale agenty Scullyovou a Muldera nechaly nahánět nějakou nadpřirozenost a za týden se jelo nanovo. Jenže spousta těch zdánlivě ignorovatelných epizod byla nesmírně zábavná a patřila k těm nejlepším (a nejstrašidelnějším!). Ve Hvězdné bráně to často bylo podobné, jen se vše neslo v duchu „planet of the week“.

Co na tom, že všechna ta místa kdovíkde v galaxii byla většinou stále ten stejný les v okolí Vancouveru, kde se seriál natáčel. Byl to akcí, napětím a vtipem nabitý výlet do vesmíru, jaký tu předtím skoro nikdo neviděl. Protože ve Star Treku nekosili borci s futuristicky vypadajícími samopaly P-90 zloduchy po tuctech a temně bravurní Babylon 5 nebo Space: Above and Beyond znal málokdo.

Týdně vysílaný seriál tvořený z velké části epizodami, jež často byly jistě ne nezábavné, ale tak trochu zaměnitelné, tedy musel zaujmout jinak – perfektní chemií mezi postavami. A ta mezi O’Neillem, Carterovou, Teal’cem a Jacksonem byla tak silná, že by se dala vyučovat na VŠCHT.

Zatímco kapitán Jean-Luc Picard ve Star Treku rozšiřoval filozofické obzory mladých diváků a ilustroval hodnotu lidskosti, tak trochu neuctivý plukovník O’Neill řešil zapeklité situace veskrze přízemním pozemským vtipem nebo trhavinou C4. Že je to v rigidních strukturách ozbrojených složek nepravděpodobný protagonista? Když se prý Richard Dean Anderson jednou při natáčení zeptal generála amerického letectva, který si v seriálu střihl kratičkou roli, jestli se ve své kariéře setkal s někým podobně neukočírovatelným, jako byla jeho postava O’Neilla, mělo se mu dostat lakonické odpověd: „Synku, máme plukovníky jako ty – a ještě horší.“

Stoický a lidskou kulturu zdánlivě neovládající Teal’C je zase tak trochu kráčející klišé, ale zkuste hlubokým hlasem a ideálně s pozdviženým obočím nějakému dnešnímu plus minus třicátníkovi říct „indeed“ nebo česky „vskutku“ a uvidíte, kolik se jich na ikonickou hlášku chytne. A originalitou onen nápad nesrší, ale postupné objevování života mezi lidmi (i sebe sama) mimozemšťanem bylo divácky vděčné. Však porovnejte Teal’ca ze druhé řady s tím z desáté série.

Daniel Jackson se z nešikovného a obrýleného vědátora stal nepostradatelným členem týmu s nečekaným a s hlavní dějovou linkou úzce propleteným osudem. Major Carterová zase do lehce podivínské sestavy přinášela racionální element i porci sci-fi vědy a připomínku toho, že tým SG-1 je možná neřízená střela, ale stále je to střela ve výzbroji US Air Force.

Čtveřici hrdinů navíc parádně doplňovaly vedlejší postavy – každý by chtěl v práci nadřízeného, jako byl generál Hammond –, a i když se v průběhu let tým dočkal několika krátkodobých výměn či nových přírůstků, jako celek fungovala skvadra SG-1 vždy perfektně. Změny se nevyhnuly ani ději, od původní hrozby goa’uldů se s každou další řadou vesmír ukázal jako na nepřátele i spojence bohatší místo. Stačí vzpomenout nezastavitelné replikátory nebo ze severských bájí známé asgardy, kteří zde nebyli osvalenými hezouny, ale šediváckými ufouny.

Na poslední dvě sezony se pak role hlavních záporáků zhostili fanatičtí oriové s hvězdolety, které už při své premiéře vyvolaly na internetu diskuze, jestli i vám tak moc připomínají futuristické záchodové prkénko. To už se ale Hvězdná brána dostala za hranice naší galaxie.

Úspěch seriálu totiž znamenal nejen vznik filmů Archa pravdy a Návrat, ale už po sedmé sérii vedl ke spin-offu Hvězdná brána: Atlantida. Ten byl původně zamýšlen coby náhrada za Stargate SG-1 v případě jejího zrušení, nakonec se z něj ale vyklubal plnohodnotný doplněk a oba tituly se vysílaly souběžně.

Noví hrdinové se podívali za novými dobrodružstvími a nebezpečími do galaxie Pegasus, byť v mnohém to vše silně připomínalo šablony mateřského seriálu. Však se i čas od času nové postavy potkaly se starými známými z původní Hvězdné brány. Mimochodem, v Atlantidě zůstala výrazná česká stopa – v mateřském jazyce tam často frustrovaně hovoří herec David Nykl alias doktor Radek Zelenka.

Spin-off nakonec přežil Hvězdnou bránu o dva roky, jen dva roky pak vydržel následující pokus o něco nového s podtitulem Universe neboli Hluboký vesmír. Ten nabídl temnější a nikoliv nezajímavé vyznění ve srovnání s předchozími dvěma seriály, navíc se odehrával převážně na jediné vesmírné lodi, ale snad právě to mu u oddaných milovníků lehce klišovitých výprav na rozmanité planety ublížilo.

Ještě hůř se už dříve dařilo jak animované Stargate Infinity, jež vydržela jedinou sezonu, tak webové sérii z roku 2018 později slepené do filmu Hvězdná brána: Třetí říše, v originále Origins. Ta sice slibovala zajímavý výlet do 30. let minulého století a pohled na počátky odhalování tajemství samotné brány, ale diplomaticky řečeno, potenciál nebyl naplněn.

S touto zapomenutíhodnou výjimkou tak značka Stargate už více než deset let kraluje spíš vzpomínkám než světu multimediální zábavy, kde kdysi patřila k nejhvězdnějším jménům. Je připomínkou dob, kdy první věc po návratu ze školy nebylo umytí rukou, ale hození tašky do kouta předsíně, aby se stihl na Nově vysílaný díl od první minuty. Jako jedna z mála věcí dokázala konkurovat nutkání zahrát si Counter-Strike s kámoši.

Hvězdná brána byla popkulturním fenoménem v době, kdy jimi člověk nebyl zavalen jako dnes, ale už je plně vnímal. Prostě a jednoduše se trefila do ideálního okamžiku, aby byla jednou z nejmocnějších zbraní v arzenálu nostalgie pro generace, které v mladších letech objevovaly kouzlo internetu, ale ještě s ním naplno nevyrůstaly.

I když až tak moc zaprášená Hvězdná brána přece jen není. Je natolik nestárnoucí, že i dnes ji najdete v programu kanálu Prima Cool. Po pár rozpačitých či skrečovaných videoherních pokusech dokonce získává reálnou podobu herní adaptace Stargate: Timekeepers. A letos v březnu se na Twitteru jednoho z producentů a scenáristů seriálu objevil velice pozoruhodný obrázek.

Byla to úvodní stránka scénáře. Od jednoho z původních tvůrců Hvězdné brány Brada Wrighta. Pro první díl první řady nového seriálu, který čeká na spuštění produkce. Jeho podtitul je sice skrytý, ale ten nejdůležitější název svítí do celého vesmíru: Hvězdná brána.

Na takovou zprávu lze reagovat jediným způsobem: Džafa krí!