„Sáro, řekni ne!“ napsala mi Jasmína Houdek do knihy Moderní sebeobrana, kterou napsala společně se svým manželem Pavlem. Prosté sdělení vyjadřuje všechno, co v sobě nesou kurzy tak trochu jiné sebeobrany, jež začala před lety pořádat. Ženy a dívky totiž nejsou vychovávány k tomu, aby říkaly znělé a jasné ne. Když si tak chtějí vymezit své hranice v jakékoliv situaci, která je jim nepříjemná, volí jiné cesty – ideálně co nejvíce diplomatické. Já nejsem výjimkou, proto jsem se rozhodla absolvovat víkendový kurz přímo s Jasmínou. Byl velmi náročný, ale po jeho konci mi došlo, že bych něco takového bývala potřebovala absolvovat klidně už na základní škole.

Příběh Jasmíny Houdek, který ji dovedl až k tomu, že začala dělat kurzy nazvané Moderní sebeobrana, není pro slabé povahy. Ve čtrnácti letech zažila znásilnění, byla ale predátorem zatlačena do kouta takovým způsobem, že ji to donutilo k tomu, aby zážitek před všemi utajila. Úlevu objevila v drogách, ze dna ale po letech našla cestu zpět do normálního života. Věnovala se bojovým sportům, zjistila ale, že tudy cesta ideální sebeobrany nevede. A nevyhovovaly jí ani kurzy, které byly dostupné – rozhodla se tak, že začne dělat své vlastní.

Dnes stojí za úspěšným projektem, který buduje společně se svým manželem Pavlem Houdkem a týmem zkušených instruktorek a instruktorů. Už při našem prvním setkání mě upozorňuje na to, že kurzy staví především na psychické sebeobraně, která má v ideálním případě předejít nežádanému fyzickému kontaktu. „Nečekej tak, že když přijdeš, instruktorky na tebe naskáčou, začnou předstírat, že tě bijí, a pak ti řeknou, co všechno děláš špatně. I tohle jsem na kurzech tradiční sebeobrany zažila,“ směje se.

Na dvoudenní víkendové akci s názvem Emancipační sebeobrana se nás schází deset žen. Jsou mezi námi jak mladé studentky, tak mámy od rodiny. A k tomu tři instruktorky: Jasmína Houdek, Anna Vykoukalová a Dominika Rývová. Je zřejmé, že žádné „naskákání“ pro začáteční šok se skutečně konat nebude. Místo toho s námi ale instruktorky sdílejí své životní příběhy, což v případě ani jedné z nich není rozhodně příjemné povídání. Dávají nám tím ale najevo, že se nacházíme v bezpečném prostoru, ve kterém se nemusíme bát sdílet cokoliv. Anebo také vůbec nic.

Už ze seznamovacího kolečka je patrné, že pro některé z nás je poslouchání příběhů jiných žen silné kafe. „Nezapomínejte, že jsme tady pro vás. Kdybyste si potřebovaly dát kdykoliv pauzu, bylo toho na vás moc a potřebovaly si třeba sednout samy ve vedlejší místnosti, nebo jste naopak chtěly, aby tam byl někdo z nás s vámi, řekněte si,“ opakují velmi často instruktorky. Moderní sebeobrana totiž není o tom, aby vás rozložila na prvočinitele, ale abyste z ní naopak odcházeli silnější. Ani ne tak fyzicky – bránit se totiž dokáže i ten, kdo každý den nezvedá činky v posilovně –, jako spíš psychicky.

Síla hlasu

Po úvodním seznamování se vrháme do výuky, která začíná teorií. Vymezujeme si, jak působí „ideální“ oběť, jak přemýšlí agresor a jak postupovat, když dojde k nějaké formě sexualizovaného násilí. Nezáleží přitom, jestli jde o oplzlé pokřikování na ulici, slovní narážky od kolegy či obtěžování od učitele či jiné autority. Zásadní je rychle reagovat a nasadit nouzovou větu, která má potenciál zastavit vývoj ještě nepříjemnějším směrem.

„Čím jednodušší sdělení je, tím lepší. Můžete říct klidně jenom jasně znělé ‚Ne!‘,“ vysvětluje Jasmína Houdek. Je tak jedno, jestli jde někdo kolem na ulici a přitočí se k vám se slovy: „Nemáte drobáček?“, nebo „Kampak, kočičko?“. Instruktorky vysvětlují, že si v takové situaci nemusíme říkat: „Co si o mně bude ten člověk myslet, když na něj vyhrknu?“. Odpověď je, že vám to může být jedno. Pokud vám je situace nepříjemná, není rychlejší cesty, jak z ní ven. Jiné to je samozřejmě v momentě, kdy dotyčný působí, jako by byl pod vlivem návykových látek nebo se projevuje velmi agresivně. V takovém případě je vždy nejlepší z místa raději zmizet.

Velká část napadení ale začíná plíživě. Může to být zdánlivě nevinným dotazem „Kampak, kočičko?“ nebo „Co ty tady tak sama?“. Agresor si už takovou otázkou osahává terén. „Když budete koukat do země a něco tiše zabručíte, má k vám volnou cestu. Když na něj vyhrnete ‚Ne!‘ nebo ‚Přestaňte!‘, dáte jasně najevo, že nechcete, aby jakkoliv pokračoval,“ dodává Jasmína Houdek. Může ale pokračovat i tak, třeba se i začít přibližovat. Ukazujeme si tak, jaký obranný postoj nasadit – ruce před sebe, jednu mírně vepředu, druhou blíže u sebe. Hlavně si cizáka nepustit k tělu a dát najevo, že vnímáte svoje hranice.

Jedno rázné slovo pak může vystřídat jiný pokyn, třeba „Jděte pryč!” nebo „Nechtě mě být!“. Ať už si vyberete cokoliv, důležité je opakování. Jasné, hlasité, asertivní a s vykáním. Když budete agresorovi tykat, mohou si to případní kolemjdoucí vyložit tak, že se znáte a máte mezi sebou nějakou potyčku.

Zdvižené ruce v obranném gestu a vykání vysílají jasný signál lidem, kteří jsou ve vašem okolí. Zní to možná banálně, když si ale vybavuji situace ze svého života, chápu, proč to instruktorky zdůrazňují. Třeba když mě jeden neomalenec plácnul v hospodě U Benyho na Vinohradech přes zadek – samozřejmě, že jsem zvolila tykání. „Co děláš, ty … (vložte si vulgaritu podle vlastního výběru, ta má byla velmi peprná)?!“ Na takový scénář vás totiž nikdo reagovat nenaučí.

Nastává první trénování na cvičných situacích. Nejprve zkoušíme jen slovní přestřelky, nutno ale podotknout, že i ty jsou velmi nepříjemné. „Buďte sprosté, buďte hnusné, potřebujete, aby se mozek cítil ve stresu, protože jedině tak si to, co se tady učíte, lépe zapamatujete,“ vysvětluje v průběhu kurzu Jasmína. Říkat ženě, kterou znám sotva pár hodin, věty jako „Co čumíš, ty krávo?“ mi je vážně hodně proti srsti. Ulevujeme si tak smíchem, což je pro mnohé klasická obrana ve stresových situacích. „Když se ale budete smát, vzájemně si tím moc nepomáháte. Jak vás má brát váš protějšek vážně?“ nekompromisně upozorňují instruktorky.

V průběhu prvního dne přichází i trénink fyzického kontaktu. Moderní sebeobrana nás má sice primárně naučit to, abychom se takovému kontaktu vyhnuly, nemůžeme ale přehlížet, že k němu může dojít. Učíme se tak, jak dávat správně rány, co dělat, když nás někdo chytne zezadu nebo nám pevně stiskne ruce, jak reagovat, když je agresor výrazně vyšší než my (skvěle funguje útok prsty na oči, který instruktorky humorně nazývají „očopich“), a jak se chovat, když se nám ho podaří dostat na zem. Je to celkem fuška a vlastně i slušný kardio trénink. Druhý den se tak svaly dost hlasitě ozývají, potvrzuje se ale, že bránit se dokáže každá z nás, nehledě na to, jakou máme sílu.

Trochu jiná praktická zkouška

Druhý den je také patrné, že jsme všechny unavené i psychicky. Začínáme si krok po kroku pocházet všechny pohyby a chvaty, které jsme si osvojily v sobotu. Rány padají s větší vervou a přesností, některé si při „likvidování“ agresora osvojily pokřik, za který by se nestyděla ani Amazonka. A pak přichází zlatý hřeb, o němž ale předem netušíme. Po obědě nás totiž instruktorky nechtějí pustit do místnosti, kde celou dobu trénujeme. Tušíme, že se schyluje k něčemu velmi nepříjemnému.

„Máme pro vás modelovou situaci s agresorem, který je oblečený ve speciálním ochranném obleku. Vaším cílem je dostat se přes něj ke dveřím, které představují dveře od vašeho bytu. Když dojde na fyzický kontakt, nebojte se mu dát pořádnou ránu,“ vysvětluje nám Anna Vykoukalová, zatímco napětí mezi námi by se dalo krájet. Do místnosti chodíme jedna za druhou, jen velmi přibližně slyšíme, co se v ní děje. Já jdu na řadu asi šestá a celou situaci mám dodnes jako v mlze.

V místnosti stojí muž oblečený v něčem, co připomíná skafandr. Jde ke mně a říká něco, co mi není vůbec příjemné. Říkám mu, ať mě nechá být, jde blíž, dávám ruce přes sebe a opakuji, ať přestane. Sápe se po mně, začínám ho zneškodňovat tak, jak jsem se učila. Jde k zemi, řvu na něj „Zůstaň!“ a běžím ke dveřím. Pak se šíleně rozklepu a rozbrečím. Je to velmi intenzivní zážitek. Instruktorky se mě vzápětí ptají, co se přesně stalo, proč jsem se rozhodla na něj zaútočit (nevím) a jak situace probíhala. Dochází mi, že si nepamatuji vůbec nic. Lektorky mě poté ujistily, že přemíra stresu a tím způsobený pláč je normální.

„A teď si představ, že by se ti něco takového stalo doopravdy, na místo by někdo zavolal policisty a ti by se tě začali vyptávat stejně jako my. Když jsme se tě ptaly, proč jsi na něj zaútočila, řekla jsi, že nevíš. My jsme přitom viděly, že to byla tvoje reakce na to, že na tebe začal útočit. Policii bys ale řekla něco jiného a mohli by to pak použít proti tobě, takže je mnohem lepší vypovídat klidně až s nějakým odstupem,“ vysvětlují mi a mně opět dochází, že tohle je něco, co si člověk nemá šanci osvojit jinak než přímou, byť modelovou zkušeností.

Když dorazím domů, jsem vyčerpaná snad více, než když jsem loni v létě zdolala svoji první čtyřtisícovku. Jsem schopná už jenom ležet a koukat do zdi, Jasmíně ale přesto píšu zprávu, že to byl pro mě naprosto skvělý zážitek. Ano, bylo to náročné. Ano, pobrečela jsem si. Ano, bolí mě celé tělo. Naučila jsem se toho ale spoustu nového nejen, co se vědomostí a triků, jak zneškodnit agresora, týče, ale také o sobě. Sice si bezprostředně po absolvování kurzu připadám výjimečně křehká, zároveň ale cítím, že mě neuvěřitelně posílil a že z něj budu těžit i v situacích, které se sexualizovaným obtěžováním nemají co dočinění. Ať už na něj vyrazíte s jakýmkoliv očekáváním, dodá vám sebedůvěru a schopnost postavit se sama za sebe.