Že bude Spider-Man: Napříč paralelními světy úchvatný zážitek, ze kterého budou oči přecházet, to bylo jasné. Že si může dělat zálusk na Oscara za nejlepší animovaný snímek stejně jako oceněná jednička, to také nikoho nepřekvapí. Stejně tak není nová informace, že do kin právě vstoupila zatím jen první půlka pokračování. Jenže zatímco se necháte unášet neuvěřitelně nabitou animací a bavíte se dobrodružstvími pavoučího superhrdiny, tak na to poslední zapomenete. A pak přijde konec a dost možná vás naštve. Budete totiž chtít víc. Anebo aspoň méně mučivé (ne)zakončení.

Miles Morales je kluk z New Yorku. Kousl ho radioaktivní pavouk. Z jiné dimenze. Mladík se tak proměnil na jednu z mnoha variant Spider-Mana, kterou jeden z nejmilovanějších komiksových superhrdinů (nejčastěji známých s alter egem Petera Parkera) na stránkách ilustrovaných sešitů od Marvelu měl. Z komiksů ho fanoušci a čtenáři dobře znají už od roku 2011, v roce 2018 se představil i divákům ve vynikajícím a oscarovém snímku Spider-Man: Paralelní světy. Novinka, která právě vstupuje do kin, na Milesův filmový příběh přímo navazuje.

Tedy tak přímo úplně ne. Především v první půli sleduje Spider-Man: Napříč paralelními také story Gwen, pavoučí parťačky a Spider-Woman zase z jinačí dimenze. Je zábava sledovat jejich světy a životy, které jsou vizuálně i dějově odlišné, ale přesto toho mají tak moc společného – a obě postavy oddělené zdánlivě nepřekročitelným multiverzem tak nezadržitelně sbližují. Kdo si vzpomene na poslední scénu prvního filmu, samozřejmě s předstihem pozná okamžik, kdy se Gwen a Miles – chce se říct napříč paralelními světy, hoho, ehm… – opět setkají.

A pak se začnou dít věci. Druhořadý padouch, se kterým si Miles v úvodu filmu zdánlivě poradí, totiž začne rozplétat předivo pavučiny celého Spider-verza (to jako spider a univerzum). Což poskytuje parádní záminku pro rozjetí divokého tance. Jeho kroky diváky dovedou do Mumbattanu, který chrání Pavitr Prabhakar (neplést s Manhattanem pod ochranou Petera Parkera!), jindy do společnosti anarchistického Spider-Punka (jenž by mohl zdobit album Sex Pistols), na chvilku pak do záběrů jako vystřižených z komiksů ze šedesátých let, jindy zase do světa LEGO, pak zase do toho živého, neanimovaného…

Jasně, máte pravdu, Napříč paralelními světy moc dobře ví, čím první díl zaujal. A sází na to samé. Servíruje toho víc a místy mnohem velkolepěji, ale nemějte obavy, ještě se toho nepřejíte. Jeden styl animace střídá druhý, jednou sledujete výjev jako zkopírovaný z komiksové knížky, jindy záběry, které ani sekundu neposedí. Většina filmu má fantastickou atmosféru hyperaktivního hudebního klipu (i hudební podkres je povedený). Ale to nejdůležitější je skutečnost, že to stále pokaždé vyvolá úsměv.

K tomu přičtěte všudypřítomné vizuální gagy, drobnosti v pozadí, vyskakující bubliny jako z políček komiksů, do toho stále trochu nesmělého puberťáka Milese a dostanete skvělou kombinaci. Naopak si možná ve 140 minut trvajícím filmu občas řeknete, že by ty vážnější scény mohly být o něco kratší a těch divokých animátorských eskapád o to víc. Ale stejně jako v jedničce platí, že ani tady charakter budující scény o rodině, lásce a přátelství nejsou trapné.

Jen vás prostě film pobaví mnohem víc, když se Spider-Man dostane do Spider-ústředí, kde se potká s vůdcem Spider-komanda, které chrání Spider-verzum a jež je tvořeno snad úplně všemi Spider-Many, které kdy nějaký komiksový ilustrátor stvořil. A nejen ilustrátor, protože Spider-pavučiny nehledí na to, jestli jste postavička nakreslená, nebo mnohem reálnější.

Nejde ani říct, že Spider-Man: Napříč paralelními světy po očku pomrkává na fanoušky veškerého marvelovského pavoučenstva. Film na ně civí a okatě mrká osmero očima v hromadě scén. Pro opravdové znalce to musí být splněný sen, který už tak povedenému filmu přihrává další body navíc. Pro alespoň lehce popkulturně políbené diváky to je také parádní, Spider-Man v různých podobách je na to dostatečný fenomén. I na ukazujícího Spider-Mana dojde.

Foto: Falcon

Superhrdinské problémy musí Miles Morales vyrovnávat s těmi pubertálními a rodinnými

Pár mušek byste ve filmu o pavoučích mužích a ženách samozřejmě našli. Možná jednou dvakrát mrknete na hodinky, jestli by už náhodou nebyl čas na konec – anebo alespoň na další rozdováděnou animaci či mixování vizuálních stylů, které by rozbily přece jen uzemněnější posouvání děje. Jenže pak to přijde. Bum, konec. Takový cliffhanger tu dlouho nebyl. A to jsme diváci, kteří viděli Avengers: Infinity War a vyhlíželi Endgame.

Jistě, rozdělení pokračování není nová informace. A počkat si na třetí díl stačí do příštího roku. Ale Napříč paralelními světy pavučinu příběhu přetrhne v tak napjatém okamžiku, že se vám chce přetrhnout i samotné filmaře. Anebo jim vlastně zatleskat, protože končit se prý má v nejlepším a film vygraduje do tak napínavého závěru, že se nejde netěšit na pokračování.

Na projekci pro novináře byli pozvaní i mladí diváci ze základních škol. Film není vyloženě jen pro děti, bohatě je pobaví i s odrostlejším doprovodem. Ale po skončení promítání nešlo přeslechnout dva juniorské verdikty: „Já bych tomu dal ještě víc než deset bodů!“ a „Já jedenáct.“ Až takhle vysoko bychom nejspíš v hodnocení sami nešli. Ale je opravdu škoda, že se nemůžeme vydat do nějakého paralelního univerza, ve kterém už trojka běží v kinech.