Na studentského Oscara od prvního udělování v roce 1973 v minulosti dosáhly jen tři snímky s českým původem – Ropáci v roce 1989, Kdo je kdo v mykologii v roce 2017 a Dcera v roce 2019. Před pár dny se k nim připojil čtvrtý, historické drama Krajan režisérů Pavla Sýkory a Viktora Horáka. Oni přitom svoje dílo do prestižní soutěže přihlásili v domněnce, že se nejedná o „skutečné“ Oscary a že si vlastně jen dělají legraci z kamaráda. 

Krajan nicméně žádný humor neobsahuje. Dvacetipětiminutový film se odehrává v období druhé světové války v malé chatě v Sudetech. Zde se potkává postarší vdovec s nacistickým důstojníkem a v průběhu noci spolu vedou čím dál vypjatější rozhovory. Ve snímku hrají Jiří Štěpnička a Pavel Batěk, jedinou další postavou kromě nich je řidič, jehož ztvárnil Martin Hlubocký. Jak zmiňují v rozhovoru, absolventy Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku (FAMO) inspirovalo vypuknutí války na Ukrajině, připomnělo jim totiž situaci z české minulosti.

Oscarový snímek lze aktuálně zhlédnout jen na festivalech, nejblíže 5. října na festivalu FAMO|ZNÍ v Písku, pořádaném k 20. výročí FAMO. Podle všeho ale bude jen otázkou času, než se objeví také na některé ze streamovacích služeb, tvůrcům se prý už ozvaly. Pro CzechCrunch autoři také popisují, jak Krajan vznikal, co jim přineslo studium nebo co plánují do budoucna.

Co vás vedlo k tomu film na Oscary přihlásit?
Horák: Je to taková vtipná historka. Jeden náš kamarád z Písku tam přihlásil svůj film a na Instagramu sdílel, že byl přijat do nějakého open callu. My jsme si ze začátku mysleli, že to ani nejsou reální Oscaři, ale jen nějaká napodobenina, co si na to hraje. Tak jsme si řekli, že se přihlásíme taky.

Sýkora: Přesněji řečeno jsme si chtěli z toho kamaráda udělat srandu, vytrolit ho. Chtěli jsme se přihlásit, abychom mu ukázali, že nás přijmou taky a není to nic velkolepého. Kdybychom věděli, že to jsou skuteční Oscaři, v životě bychom se nepřihlásili, bylo to jen o té recesi.

Horák: Třeba první měsíc nebo dva jsme to vážně považovali jen za nějakou nedůležitou soutěž, napodobeninu cen Akademie. Až když nám přišel e-mail, že jsme se dostali do semifinále, proklikli jsme se z odkazu na oficiální stránky Oscars.org. A až později nám konečně došlo, že to je skutečné.

Jak vypadal samotný proces přihlášení?
Sýkora: Já si tehdy říkal, že kdyby to byli skuteční Oscaři, absolutně bychom neměli šanci, protože tam byly otázky na autory ve stylu, jaká je jejich rasa, vyznání, orientace, pohlaví a podobně. My jsme dva bílí heterosexuální muži, ateisté a natočili jsme film se třemi bílými heterosexuálními muži, navíc dva z nich jsou nacisti. V podstatě nás trochu šokovalo, že to nakonec bylo jedno.

Dějiny jsou na Oscarech, myslím, poměrně vděčné téma…
Horák: To právě mohla být jedna z věcí, co zaujala. Když jsme viděli semifinálový výběr asi čtrnácti filmů, většinou šlo o příběhy ze současnosti o mladých lidech a teenagerech a byla tam často sociální dramata. Takže dobový příběh z druhé světové války nám mohl pomoct.

Sýkora: Plus vlastně se spousta studentských filmů snaží o velké umění a chtějí toho předat strašně moc. Vzhledem k tomu, že my jsme točili v zásadě jako kamerové cvičení, nešlo nám primárně tolik o poselství, ale chtěli jsme udělat dobrý film nejlépe, jak to umíme. Možná vycítili, že si na nic nehrajeme.

Stále tam ale je ta politická rovina se styčnými body se současností.
Horák: To ano. My řešíme sudetskou otázku a taky židovství, napadení malého státu velkým agresorem ve formě nacistického Německa. Je to podobné tomu, co se děje na Ukrajině a mezi židovským státem a Hamásem, takže tohle může rezonovat.

Proč jste se rozhodli natočit zrovna film z druhé světové války?
Sýkora: Zrovna v době, kdy jsme rozvíjeli základní koncept, začala válka na Ukrajině. Říkali jsme si, jak je to strašné, a napadlo nás se vydat nějak k tomuto tématu. Když jsem si o konfliktu sbíral informace, uvědomil jsem si, že je to vlastně podobné jako část naší historie v sudetské otázce. Později jsme došli k tomu, že natočit dobovku ze Sudet bude lepší než zrovna teď dělat něco o Ukrajině.

Kteří filmaři jsou pro vás inspirací?
Horák: Co se týče Krajana, snad jsme někde zmínili Tarantinovy Hanebné pancharty a od té doby nám to i mnoho lidí řeklo. Nechceme o sobě říkat, že bychom chtěli být Tarantinové, protože to tvrdí každý druhý, podobnosti s Pancharty tam ale jistě jsou – v atmosféře, samotnému konceptu konverzační scény, samozřejmě dobovém zasazení. My jsme si v době psaní pouštěli Osm hrozných, kde je chata, zima, lidi uvěznění v jedné lokaci. Soustředili jsme se třeba i na styl záběrování, nikdy jsme ale nechtěli nějak kopírovat Tarantina. Byla to spíš volná inspirace.

Sýkora: Já mám rád kameramana Rogera Deakinse, takže jsem se snažil tam propašovat záběry připomínající jeho práci, přiznám se, že jeden jsem se pokusil vyloženě okopírovat. Nevím, jestli to vyšlo, ale záběr je to, myslím, pěkný. Obecně byl film oficiálně kamerové cvičení, takže jsme se snažili kameře dávat velký prostor a používat ji pro vyprávění. Už konceptem dvou lidí v jedné místnosti nás to nutilo soustředit se na vizuální stránku, aby nebyla nudná.

Krajan vznikal v rámci studia nebo už mimo něj?
Sýkora: Byl to absolventský film, ale vznikal tak trochu navíc. Normálně se absolventské filmy točí vždy pod člověkem, co studuje režii. My dva jsme ale studovali scenáristiku a kameramanství a chtěli jsme si natočit vlastní film. Škola nám to schválila, ale vznikal mimo klasický systém. Takže například jsme na něj nedostali žádné finanční prostředky, protože ty jsou u soukromé školy jako FAMO vyhrazené pro určitý počet projektů. A my jsme se tam logicky nevešli.

Horák: Vlastně myslím, že je to dobře, protože nás to alespoň trochu více připravilo na budoucnost. Za školy nám půjčili třeba osvětlovací techniku, ale kameru a financování jsme si museli opatřit sami. Bylo to o to náročnější, že šlo o studentský film se složitou situací kolem distribuce nebo propagace.

Umíte si představit, že byste ho natočili bez školy? Co vám dala, samozřejmě vedle čistě technických znalostí?
Sýkora: Jednak nám dala alespoň nějaké povědomí, jak to ve filmovém světě chodí. Tím, že je to soukromá, a ne státní škola, si studenti dost věcí musí už od prvního ročníku zařizovat sami. Myslím, že FAMO celkově dělá dobré filmaře a v posledních letech se i dostává do povědomí širší veřejnosti. Letos její absolvent – Jan Vejnar – poprvé vyhrál Českého lva za režii za film Přišla v noci.

Horák: Teoreticky bychom to zvládli i bez školy. Velmi důležité ale bylo, že jsme díky ní měli kolem sebe lidi, kteří do toho šli s námi jako štáb na náročné natáčení, a navíc pracovali zadarmo. Kdybych na školu nechodil, nepotkal bych je nebo bychom nebyli přátelé a neměl bych jejich důvěru.

Takže za hlavní přínos studia považujete lidi, co jste při něm poznali?
Horák: Myslím, že ta „parta“ je v Písku hodně dobrá. Nevím, jak je to ve Zlíně, ale v Praze po škole spolu nejdete na pivko. Je to velké město, takže se všichni rozprchnou do Holešovic, Karlína, na Smíchov a je těžké se setkávat. Pražáci si na Písek stěžují, že je to malé okresní město, ale v tom je jeho kouzlo. Jelikož tam ani nejsou vysokoškolské koleje, lidi bydlí spolu na privátech, po ročnících se tam střídají a přátelí se, všichni chodíme do stejných tří hospod. Takže ani není třeba se domlouvat, potkáváte se automaticky. Díky tomu si můžete snadněji vybudovat přátelské vztahy a do budoucna i pracovní.

Můžete mi přiblížit, jak jste bez pomoci školy zajišťovali financování Krajana? Co byla hlavní část rozpočtu?
Sýkora: My jsme od začátku věděli, že nebudeme mít moc peněz, takže jsme už při psaní scénáře přemýšleli nad tím, jak to udělat co nejlevněji. Proto máme jen dvě, respektive tři postavy a jen jednu lokaci, abychom se nemuseli stěhovat nebo shánět další herce. Takže nejdražší byla kamera a příslušenství, což jsou opravdu desítky tisíc. Nemalá položka byly taky kostýmy, jelikož jsme měli důstojnické uniformy z Barrandova. Co se ale týče absolventských filmů, ten náš vznikl za třetinovou cenu v porovnání s některými. U financování nám hodně pomohlo, že mě napadlo podat žádost o dotaci od Plzeňského kraje. Vůbec jsem nečekal, že to schválí, ale vyšlo to a získali jsme tím i na důvěryhodnosti. Takže jsme pak obcházeli firmy a jednotlivce, kteří nám pomohli dále. Měli jsme poměrně velké množství přispěvatelů po malých částkách.

Už dříve jste zmiňovali, že pracujete na celovečerním filmu a minisérii, takže dá se říct, že se chcete filmařině plně věnovat do budoucna?
Sýkora: Určitě, je to náš sen, proto jsme to šli studovat. A doufáme, že díky úspěchu na Oscarech by se mohlo podařit oba projekty zrealizovat. Hrozně rád bych dostal film do Plzně, odkud pocházím. Většina českých filmů se odehrává v Praze, takže bych chtěl, aby se na kameře objevilo i jiné velké město, které nabídne trochu jinou strukturu a architekturu. Plzeň je na to, myslím, dobrá, není daleko od Prahy a je to nádherné město, je tam zasazená ona minisérie, kterou vyvíjíme.

Horák: Já zase bojuju s filmem za svoji domovinu, což je Královéhradecký a Liberecký kraj. A pak mám nějaké jiné projekty zasazené do malebného Podkrkonoší a do Krkonoš.