Filmy Netflixu v poslední době nemají zvlášť dobrou pověst, mezi ty nejsledovanější se totiž většinou řadí povrchní drahé blockbustery, které ve snaze zalíbit se všem ztrácejí osobitost. Na druhé straně jsou pak menší počiny zaměřené na více specifické publikum, jimž se více pozornosti dostane spíše až v období kolem vyhlašování Oscarů. Minulý týden ale na streamovací službu dorazila Blondýnka a svým radikálním pojetím životního příběhu Marilyn Monroe vyvolala pozdvižení.

Bezmála tříhodinový film Andrewa Dominika, natočený podle stejnojmenné knihy Joyce Carol Oatesové, totiž zobrazuje hlavně utrpení slavné herečky. Ať už jde o absentujícího otce, psychicky nemocnou matku nebo patriarchální Hollywood, Monroe prochází jednou extrémně náročnou životní etapou za druhou. A i přes velkou stopáž filmu jí zbývá minimum prostoru pro radost nebo vlastní svobodné jednání. Ikona americké popkultury je vlastně její obětí.

Na světové premiéře na filmovém festivalu v Benátkách si Blondýnka vysloužila čtrnáctiminutový potlesk vestoje a mnoho chvály zvlášť pro herečku Anu de Armas. Část kritiků vyzdvihla také odvahu tvůrců zobrazit Monroe jako tragickou figuru v emočně velice náročném dramatu. Netrvalo ale dlouho a začaly se objevovat také kritické komentáře, podle nichž si snímek užívá utrpení hrdinky, podléhá mužskému pohledu a podobně. Ačkoliv pak tvůrci upozorňují na fikční pojetí hereččina života, mnozí je osočují z přílišných a tendenčních zkreslení.

Blondýnka by si jistě získala mnoho pozornosti i v tradiční distribuci, jelikož ale vyšla na Netflixu, rychle se stala jedním z nejdiskutovanějších filmů roku. Kontroverzní dílo neuniklo ani pozornosti redakce CzechCrunche, přinášíme proto naše pohledy.

---

Lucie Černohlávková

O Marilyn Monroe vím jen pár povrchních věcí – že mezi její manžele patřili Joe DiMaggio a Arthur Miller, že měla (údajně) pletky s Kennedym a že natočila Někdo to rád horké. Z hlavy bych ani nevytáhla, ze kterého filmu je slavná scéna z nadzvednutou sukní, kterou ale samozřejmě do svých skromných znalostí řadím taky. Není to moc, uvědomuju si to, ale Monroe je pro mě zkrátka už natolik velký a silný popkulturní symbol, že mám pocit, že ji i tak znám. Asi tak jako Che Guevaru. V obou případech je to samozřejmě hloupost.

Že aktuální film Andrewa Dominika není v žádném případě biografie, ale pokus o to ukázat, jak Normu Jean Bakerovou její okolí využívalo – který navíc vychází z fikcionalizované knihy Joyce Carol Oatesové – vím taky. Víc už ale ne. I tak jsem si ho ale netrpělivě pustila, protože – přiznávám – debata, která se kolem něj rozvířila, mě zaujala.

A nevím, jestli to byl úplně dobrý nápad, protože to hlavní, co mi v hlavě zůstalo, je jistý zmatek a intuitivní pocit, že takhle to být přeci nemohlo. A taky dojem, že na výrocích, které režiséra obviňovaly z toho, že místo toho, aby ukázal, jak postavu Marilyn Monroe všichni zneužívali, se k tomu tak trochu taky přidal.

To, že životní příběh Marilyn Monroe neznám (a před puštěním Netflixu jsem si ho neproběhla na Wikipedii, která už ale je, jak jsem později zjistila, částečně podle Blondýnky zeditovaná), nevadí v tom smyslu, že bych film, který se odehrává čistě v emoční rovině Monroe a ukazuje, jak prožívá jednotlivé okamžiky svého života a nikoliv to, jak se do nich dostala, nepochopila. Na to mé záchytné body stačí, případně si film vypomůže méně či lépe rafinovanými způsoby, jak postavy představit. Mnohem větší problém je v tom, že nevím, co mu můžu věřit.

K tomu se přidává fakt, že sledovat za sebe poskládané scény není úplně jednoduché (doporučuji to dělat po dostatečném odpočinku a ne v pátek v noci), stopáž dlouhá a způsob filmové práce různý (do teď si třeba nechápu, proč jsou některé části filmů černobílé a jiné barvené).

Výsledkem je jakýsi můj vnitřní zmatek a pochyby, zda mi film o ikonické postavě americké kinematografie něco dal. To, jak se do ní Kubánka Ana de Armas vtělila, je úžasné. Ale nechce se mi věřit, že by někdo, kdo dosáhl takového úspěchu (a žil s Arthurem Millerem!), byl ve skutečnosti tak slabou, neustále plačící až ufňukanou ženou, která bez vlastního názoru dělala to, co po ní chtělo její okolí, a nebyla hybatelem svého života a kariéry.

Blondýnka chce ukázat, jaká byla Norma Jean Bakerová, ne Marilyn Monroe. Ale tím, že tuhle postavu ze svého vyprávění v podstatě odstřihla, si za mě podtrhla nohy. Nerozumím totiž tomu, proč žena, jež ve filmu vystupuje, hrála a proč ve světě pozlátka byla, když ho zároveň odmítala. Mám intenzivní pocit, že vidím jen jednu stranu, že to film celé zplošťuje. A to mi na něm vadí. Byť vím, že chce být alegorií.

Tomáš Chlebek

Ani já nejsem s životem ani tvorbou Marilyn Monroe příliš obeznámený – viděl jsem dva její filmy, slavné fotografie, o osobním životě jsem prakticky nic nevěděl. Myslím ale, že některé reakce na Blondýnku jsou příliš zatížené jednak snahou snímek srovnávat se skutečností, jednak ignorací kontextu, v jakém vznikl.

Jak zdůrazňují propagační materiály – a jak platí pro vnímání ze strany mě, kolegyně výše i mnoha dalších – Norma Jean Bakerová přes svou obrovskou slávu jako by skoro neexistovala. Všichni dobře znají ikonické fotografie s Marilyn Monroe, od scény s nadzvednutou sukní po pozdější obrazy Andyho Warhola. Vědí, že byla snad největším sexuálním symbolem své doby a miláčkem zejména mužského filmového publika. Člověka za touto postavou ale skoro nikdo nezná.

Dominik tyto části popkulturní historie pečlivě replikuje tak, aby záběry filmu vypadaly zcela totožně jako ty se skutečnou Marilyn Monroe. Staví je pak do ostrého kontrastu s vyobrazením ženy stojící za veškerým pozlátkem, Normou Jean Bakerovou, která nebyla jen pasivní hezkou tváří (viz třeba opakované zdůrazňování její sečtělosti a snahy se prosadit v náročných rolích), ale tehdejší společnost a kultura jí v zásadě nebyly ochotny vnímat jinak. Když už přišla řeč na člověka za slavnou hvězdou, šlo opět jen o povrchní drby.

Také Blondýnka nemá ambice komplexně ukázat, jaká byla opravdová Norma Jean. Místo toho reaguje na její roli v popkultuře a vytváří k tomu všemu záměrně ostrý protipól, který má narušit její povrchní vnímání. Za světly Hollywoodu, kde je prostor jen na krásu a zábavu, existuje temná mašinérie, jež nebere ohled na lidi, co obojí vytvářejí. To platí zvlášť pro ženy, které jsou na plátně pro uspokojení mužského pohledu.

V tomto ohledu je Blondýnka filmem, který odhaluje pozadí tehdejšího Hollywoodu a exploatace žen. Pokud by se přitom snažil vytvořit více vyvážený obraz skutečné osobnosti, neztratil by tím svoji vizi? Myslím, že ano.

Nakonec to totiž není jen životopisné drama, ba ani snímek dekonstruující tehdejší Hollywood. Je to také studie tragédie dvojího života lidí, v éře sociálních médií více relevantní než kdy dříve. Je o rozporu, který vzniká mezi námi samotnými a tím, jak nás vnímá okolí. Někdy přitom externí obraz sami usilovně vytváříme, někdy nás zcela pohltí a nezbývá prostor pro skutečnost. Norma Jean Bakerová v Blondýnce byla největší hvězdou na světě. A přitom hluboce osamoceným člověkem toužícím po lásce a porozumění.