Jako šipka se přede mnou na silnici lemované barevným listím prohání automobil, z jehož výfuku vychází hustý dým. Nejedná se však o žádný letitý model ani načipovaný nesmysl. Ve skutečnosti se dívám na výstřelek moderní techniky zahalený vodní párou, která se v okamžiku vytrácí. Vůz, který stíhám, je Toyota Mirai, v České republice ojedinělý druh, který na silnici jen tak nepotkáte.

Naše vzájemné setkání naštěstí neskončilo jen u obdivování křivek zádě zahalené v oblacích páry. Bylo mi umožněno sednout za volant tohoto technologického výkřiku a na vlastní kůži tak vyzkoušet, zda je Mirai skutečně onou budoucností, jak naznačuje její jméno, které v japonštině právě budoucnost či zítřek označuje.

Zatímco první generace vozu vznikla především jako demonstrátor proveditelnosti instalace vodíkového pohonu do osobního auta, na bedrech generace druhé spočívá úkol přesvědčit nevěřící, že i vodíkový vůz může nabídnout stejnou užitečnost. Daří se mu to?

Kdo by snad čekal, že vodíková technologie vozu propůjčí superzázračné vlastnosti a vzhled, byl by na omylu. Na první pohled na sobě Mirai nedává svůj vodíkový charakter nikterak znát. Křivky ctí charakteristické tvarosloví japonské automobilky s náležitě agresivní přídí, která postupně přechází do protáhlého těla.

Celý vůz měří na délku bezmála pět metrů, takže se jedná o skutečný koráb. Díky veškerým inovacím oproti předchozí generaci si navíc více přidřepl k vozovce a dostal širší rozvor, takže by jej skutečně někteří mohli označovat za limuzínu. Já zůstanu u označení elegantní čtyřdveřové kupé.

I přes svou velikost však druhá generace Toyoty Mirai rozhodně nepatří mezi vozy, ve kterých by se dalo tančit. Prostoru v interiéru zkrátka není na rozdávání, za což může především masivní středový tunel, který se plynule vlévá do neméně mohutné palubní desky. Mnoho místa nenajdeme po stranách ani nad hlavou a při cestě do Chorvatska by vzadu měli sedět jen ti nejmenší či nejzlobivější.

Racionální přepravce

Prostornost ale nechme stranou a podívejme se na jízdní projev japonského vozu. Pokud by jeho řidič snad nevěděl, že sedí v automobilu poháněném vodíkem, s největší pravděpodobností by rozdíl oproti standardnímu elektromobilu ani nepoznal.

Stejně jako dnes už běžné vozy jezdící na elektřinu uloženou v akumulátoru je i Mirai poháněná elektromotorem. Na rozdíl od klasického elektromobilu, ve kterém je energie ukládána do akumulátoru, je motor modelu Mirai napájen energií vznikající během chemické reakce vodíku.

Vodík je pod vysokým tlakem ukládán do palivových zásobníků z karbonu, ze kterých v případě potřeby následně putuje do vodíkového článku, kde se setkává s nasávaným vzduchem. Tím vzniká reakce generující energii přenášenou do elektromotoru.

Díky tomu vůz velmi nadšeně a rychle reaguje na pokyn sešlápnutí plynového pedálu. Točivý moment zde totiž stejně jako u bateriových elektromobilů úřaduje v maximální míře již od startu, přičemž na rychlost 100 kilometrů v hodině se dostane za devět sekund.

I proto není dynamický projev Toyoty Mirai, který stojí na bedrech 182 koňských sil, vůbec špatný. Zároveň je ovšem znát téměř dvoutunová hmotnost automobilu a také jeho rozměry, které příliš nepomáhají při průjezdu zatáčkami.

Rozhodně se tedy nemůžeme bavit o svižnosti elektromobilů, jako je Model S od Tesly. Kdo ale potřebuje například cestou do práce závodit? Tenhle vůz vás zkrátka odveze z bodu A do bodu B za podobných podmínek jako jiná osobní auta. A o to tu jde primárně.

Rychlé tankování, ale žádné stanice

Vodíkovou zábavu si lze na jedno natankování dle oficiálních parametrů vychutnat až na 650 kilometrech, což je vzhledem k několikaminutovému procesu tankování nesporná výhoda oproti klasickým elektromobilům. Jak ovšem nasvědčuje nedávný rekord, Mirai je v některých případech schopná dojet skoro až do nekonečna a možná ještě dál.

Nejdříve je ovšem nutné najít správnou tankovací stanici, což je u nás takřka neřešitelný problém. Momentálně v České republice není ani jedno veřejně dostupné místo, kde by šlo vodíkové vozy napájet. Tato situace by se měla do konce letošního roku změnit, přičemž vodík půjde do nádrží doplnit v Praze, Litvínově a také v Brně. Absence vodíkových stanic brzdí rozvoj této oblasti ještě víc než dobíjecí stanice pro baterky.

Vraťme se však k Mirai, která jasně signalizuje, že vodík může být dobrou cestou k udržitelné mobilitě. Asi by bylo troufalé tvrdit, že jednoho dne dá zapomenout na vozy s klasickým akumulátorem, ale přinejmenším k nim může představovat zajímavou alternativu. Již nyní totiž nabízí několik velkých výhod, jako je rychlost plnění vodíkových nádrží nebo podobně jednoduchá technika jako u elektromobilů, oproti kterým však dokáže dojet po zastávce u doplňovací stanice podstatně dál. A to stojíme na začátku celého vývoje.

Vzpomeňme na první elektromobily a jejich technické parametry, které z nich dělaly spíše technologické demonstrátory než vozy s užitnou hodnotou. Přesto se díky vývoji podařilo během jediné dekády dostat schopnosti elektromobilů na takovou úroveň, že je dnes můžeme označit za automobily schopné uspokojit potřeby mobility valné většiny řidičů. Pokud se tedy výrobci nebudou bát do vývoje vodíkových systémů dále investovat, počet jejich plusů by mohl časem jen narůstat.

Zároveň by se snižovala cena takových vozů. Ta u modelu Mirai startuje na 1,7 milionu korun, což ji řadí mezi dražší vozy. Pokud si ovšem uvědomíme, že se jedná o jeden z vůbec prvních vodíkových modelů na trhu a zároveň tuto cenovku porovnáme s jinými elektromobily, kterým může Mirai konkurovat, zjistíme, že se již nyní dá pořízení budoucnosti od Toyoty označit za racionální rozhodnutí. A právě racionalita je jeden z faktorů, které hrají při výběru vozu důležitou roli.