Je to klasický festivalový film. Kromě toho, že získala Zlatou palmu, hlavní cenu přehlídky v Cannes, zaujala Anatomie pádu třeba i v Karlových Varech. Sleduje příběh spisovatelky Sandry, která je obviněná z vraždy svého manžela, a dělá to svérázným způsobem. Není totiž jasné, zda to Sandra udělala, či ne. A jakoby to ani nebylo podstatné. Především jde totiž o to, co můžete dokázat před soudem. Tedy lidmi, kteří dotyčné neznají a k dispozici mají jen různě interpretovatelné části informací o jejich životě. Zní to skvělé, na dvouapůlhodinové ploše ale i takový koncept může ztratit na atraktivitě.

Soudy jsou dlouhé a vleklé a některé filmy taky. Anatomie pádu přímo rozvleklá není, že by si ale po celou dobu svého trvání udržela spád, a hlavně napjatou pozornost všech diváků, se také říct nedá. Pověst, která ji předchází – a i její rozjezd – je přitom skvělá. Zmiňují se oscarové ambice, Cannes i další festivaly vydávaly nadšené zprávy a i většina prvních recenzích nešetřila chválou.

Ambiciózní je i snímek samotný – jeho hlavní postavou je spisovatelka, která sice momentálně prochází jistou krizí, celkově je ale profesně nesrovnatelně úspěšnější než její na psaní také pomýšlející manžel. Dvojice žije spolu se svým zrakově postiženým synem na chatě v horách nad Grenoblem a jednoho dne, když se chlapec vrací z procházky se psem, najde otce ležet mrtvého před chatou. Jediný, kdo s ním byl v té domě, byla jeho matka a atmosféra mezi partnery nebyla zrovna ideální.

Velice rychle se rozjede soud, před nímž se žalobce snaží prokázat, že svého muže zabila právě Sandra, která ho strčila z okna. Ta se hájí tím, že manžel nebyl spokojený a nejspíš skočil sám. A jediné, co máte jako diváci k dispozici, je to stejné, co slyší a vidí vyšetřovatelé, právníci a všichni, co u soudu sedí. Hlavní otázka se tak velice rychle přesune od toho, kdo je vinen, k tomu, co všechno lze na základě nejrůznějších posudků a několika málo záznamů o neznámém člověku dokázat.

Anatomie pádu v lecčems připomíná třeba případ amerického spisovatele Michaela Petersona, který byl obviněn a následně odsouzen za vraždu své ženy a jeho komplikovaný a dlouhý proces, který stavěl jen na nepřímých důkazech, zaujal ve své době celý svět a vznikl o něm oceňovaný dokument a loni na streamovací služby dorazil i seriál Schodiště s Colinem Firthem v hlavní roli. Na rozdíl od něj si ale Anatomie pádu nepomáhá líbivou výpravou, emocemi nabitými momenty a až na dvě výjimky ani flashbacky do minulosti.

Film francouzské režisérky Justine Trietové, pro niž jde o čtvrtý celovečerní snímek a jež za ty minulé posbírala taktéž ocenění na řadě nejrůznějších akcí, je syrový a pozorovatelský, důsledně odosobněný a s minimem emocí (dokonce i téměř bez hudby!), ryze civilní a bez jakýchkoliv příkras. Prostředí, v němž se odehrává, není ani hezké, ani vyloženě ošklivé, prostě takové obyčejné, jako byste se vydali do rozestavěného domu ke kamarádům a pak do ošoupané soudní síně. Vztahy mezi lidmi – nad rámec toho, co je jim přirozené – nijak nedramatizuje.

A stejnou civilností se vyznačují i postavy. Ta hlavní, Sandra, je svá, sebevědomá a pevně usazená v tom, co v životě chce a nestydí se ho říkat nahlas. Ne vždy je to sympatické, mnohdy poměrně sobecké, ale to nutně neznamená, že je něčím vinna. Názor na to si musíte udělat sami.

Problém Anatomie pádu je, že tomu všemu, tak jako u mnoha jiných filmů, začne po čase tak nějak docházet šťáva. Dvě a půl hodiny jsou zkrátka dvě a půl hodiny a ne každý divák bude výše popsanou kombinaci vnímat jako onu „strhující“ podívanou, která vás přimrazí do křesel a donutí přemýšlet o tom, co se to s partnerskými vztahy v průběhu času děje.

Trietová je totiž ve svém sdělení poměrně přímočará – že se mezi manželi něco pokazilo je jasné už předtím, než do kina vstoupíte. Je to ale něco překvapivého? Dynamika vztahů mezi lidmi se mění a někdy bohužel až do extrémů. Režisérka, s velkou pomocí Sandry Hüllerové, představitelky Sandry, ukazuje silnou ženu a nekomformní ženu, která čelí názorům ostatních. To je chvályhodné, ale je to skutečně výjimečné?

Obě ženy hodně zdůrazňují třeba i formální stránku neporozumění, to ve chvíli, kdy Němka Sandra čelí francouzské justici, která po ní vyžaduje komunikaci ve francouzštině, ona ale preferuje angličtinu, protože si v ní je jistější. Hezká paralela, ale místy až příliš překombinovaná. Stejně jako fakt, že syn zkoumaných manželů, který jako jediný mohl vidět, co se skutečně stalo, je slepý. Podobná východiska až tak originální nejsou.

Tyto mírné rozpaky pak jen umocní dojem, že zejména ke konci je Anatomie pádu až příliš rozvláčná, svou přílišnou odtažitostí ztrácí na atraktivitě a přeci jen tak trochu sahá po zkratkách, kterým se ze začátku důsledně vyhýbala. A tak, když po 150 minutách konečně skončí, možná si řeknete, že jste nic tak neobvyklého a strhujícího vlastně neviděli.