Pokud se profesionálnímu hokejistovi dobře daří, i v Česku si může přijít na relativně hezké peníze – a během kariéry je tak zpravidla dobře zajištěný. O těch, kteří se prosadí třeba v NHL, ani nemluvě. Situace se ale dramaticky změní ve chvíli, kdy začne s věkem jít kvalita výkonů dolů a kariéra skončí. Začíná tak hledání nového živobytí a způsobů, jak nastřádané peníze dál množit.

Jedním z těch, kteří byli v podobné situaci, je i Jakub Koreis. Talentovaný centr byl v roce 2002 draftován z velice slušné devatenácté pozice do NHL a zamířil do klubu Phoenix Coyotes. Jakkoliv doma v Plzni patřil ke špičce, v zámoří se mu příliš nedařilo – z takzvané farmy se nedostal do hlavní soutěže a po pár sezónách zamířil zpět do Evropy. O svém hokejovém příběhu i následném přerodu v podnikatele a investora do nemovitostí mluvil v Investičním podcastu Vojty Žižky, který si můžete pustit níže.

„Celý můj příběh je tak trochu jako Forrest Gump. Agenta mi totiž v NHL dělal Bobby Orr, jeden z nejlepších obránců dějin té ligy, a byl jsem draftovaný mužstvem, kde byl spolumajitelem nejlepší hráč historie Wayne Gretzky,“ směje se Koreis. Za draft tehdy dostal milion dolarů a koupil si svůj vysněný Mercedes. Ve svých devatenácti letech. Jako hráč přípravného týmu bral osmdesát tisíc dolarů ročně (1,8 milionu korun), což ani na USA nejsou špatné peníze.

Byl to sen, který ale nabral nepěknou zatáčku. Mladému perspektivnímu hráči se vůbec nedařilo. Částečně prý kvůli vlastní psychice – při každém inkasovaném gólu měl tendenci hledat chybu u sebe a říká, že nad věcí možná až moc přemýšlel. Tlak cítil ze všech stran, ale ten nejsilnější pak tvořil sám na sebe. Zranění kolene nakonec přispělo k tomu, že se vrátil do Evropy, zahájil angažmá ve Finsku a od roku 2008 hrál nejdříve ve sparťanském a později brněnském dresu. S Kometou dosáhl i na dvě stříbrné medaile v extralize.

Ačkoliv americký hokejový sen mu nevyšel, finančně se neměl špatně. „Moje výplata se pohybovala někde okolo hranice 120 tisíc korun měsíčně, což je ale hodně individuální. Myslím, že i v Česku bude pár hráčů, kteří si vydělají k milionu měsíčně. Když jsme se dostali do play-off, tak jsem ke své výplatě dostal zhruba 600 tisíc korun,“ počítá osmatřicetiletý rodák z Plzně. I tentokrát pokukoval po hezkém novém autě, ale nakonec byl chytřejší a peníze si zatím ponechal.

Ne všichni jeho spoluhráči ale k financím přistupovali stejně. Když Koreis přišel po letní pauze na první sraz týmu, na parkovišti možná nepřekvapivě viděl spoustu nových Audi. Bylo tak patrné, že prémie za play-off se alespoň v případě některých hráčů zkrátka vypařily. Ne že by snad všichni hokejisté byli automaticky rozhazovační.

„Spousta kluků si uvědomuje, že takové peníze vydělávají jenom v určité době. Teď je ale otázka, co s těmi penězi udělají. Problém je, že je často strčí někam, kam jim poradí nějaký kamarád. V lepším případě to dají tam, kde nic neprodělají, ale ani nevydělají,“ říká bývalý hokejista. Z vlastní zkušenosti jmenuje třeba podílové fondy. „V horším případě jim třeba kamarád řekne, že s jejich penězi otevře restauraci, že na tom společně vydělají. A oni o peníze úplně přijdou. I takové příběhy jsem viděl.“

Šel na to tedy jinak. Začal si pečlivě sepisovat a sledovat výdaje. Přestože sám bral zmíněných 120 tisíc, své okolí překvapil tím, že si dobrovolně svůj měsíční rozpočet zkrouhl na pětadvacet tisíc korun. Ve volném čase, ještě za aktivní kariéry, začal číst, studovat, dívat se na semináře o investicích – a především pak o nemovitostech. Měl vůli se učit a překvapivě zjistil, že to není zase tak velká jaderná fyzika.

Už z dřívějška vlastnil dva byty – v jednom bydlel, druhý pronajímal. A tak se rozhodl své portfolio rozšířit. Milionových částek, které měl dát za byty nebo dokonce za celé domy, se nejdříve zalekl, ale klíčové podle jeho slov bylo, že se později odhodlal vzít si relativně vysokou hypotéku na 30 milionů korun.

V realitním byznysu se mu už dařilo o něco lépe. Jeho portfolio postupně narostlo až na zhruba padesát bytů, opravoval, rekonstruoval i přistavoval nové byty – a dokonce koupil i celý činžovní dům v Plzni. V posledních třech letech počty zredukoval a snaží se o optimalizaci pod jednu střechu. Samostatných bytových jednotek se zbavil a soustředí se na vlastnictví celých domů v širším centru západočeského města.

„Hodnota mých nemovitostí bude dnes mezi čtyřiceti pěti a padesáti miliony korun, zatímco stále dlužím asi dvacet milionů. V nákladech jsem u jednoho činžovního domu za čtrnáct milionů, ale myslím, že dneska má hodnotu okolo třiceti,“ počítá Koreis s tím, že dnes už bytů vlastní „jen“ sedmnáct.

„Měl jsem štěstí, že jsem se nemovitostmi dokázal uživit už ve chvíli, kdy jsem byl vytlačený z profesionálního hokeje. Když mi v Plzni vypověděli smlouvu, mohl jsem jít někam do Ostravy, zavřít se na byt, chodit na tréninky a hrát. Nebo zůstat doma a začít budovat něco, co jsem měl dobře rozjetého,“ uzavírá.

Celý Investiční podcast s Jakubem Koreisem si můžete pustit na Patreonu Vojty Žižky.