Z hokejisty se stal podnikatelem. Mnoho hráčů neví, jak s penězi nakládat, říká Jakub Koreis

Na začátku tisíciletí byl vycházející hvězdou českého hokeje. Americký sen se mu sice nesplnil, ale daří se mu jako investorovi do nemovitostí.

koreis_1

Foto: Archiv JK

Jakub Koreis

0Zobrazit komentáře

Pokud se profesionálnímu hokejistovi dobře daří, i v Česku si může přijít na relativně hezké peníze – a během kariéry je tak zpravidla dobře zajištěný. O těch, kteří se prosadí třeba v NHL, ani nemluvě. Situace se ale dramaticky změní ve chvíli, kdy začne s věkem jít kvalita výkonů dolů a kariéra skončí. Začíná tak hledání nového živobytí a způsobů, jak nastřádané peníze dál množit.

Jedním z těch, kteří byli v podobné situaci, je i Jakub Koreis. Talentovaný centr byl v roce 2002 draftován z velice slušné devatenácté pozice do NHL a zamířil do klubu Phoenix Coyotes. Jakkoliv doma v Plzni patřil ke špičce, v zámoří se mu příliš nedařilo – z takzvané farmy se nedostal do hlavní soutěže a po pár sezónách zamířil zpět do Evropy. O svém hokejovém příběhu i následném přerodu v podnikatele a investora do nemovitostí mluvil v Investičním podcastu Vojty Žižky, který si můžete pustit níže.

„Celý můj příběh je tak trochu jako Forrest Gump. Agenta mi totiž v NHL dělal Bobby Orr, jeden z nejlepších obránců dějin té ligy, a byl jsem draftovaný mužstvem, kde byl spolumajitelem nejlepší hráč historie Wayne Gretzky,“ směje se Koreis. Za draft tehdy dostal milion dolarů a koupil si svůj vysněný Mercedes. Ve svých devatenácti letech. Jako hráč přípravného týmu bral osmdesát tisíc dolarů ročně (1,8 milionu korun), což ani na USA nejsou špatné peníze.

Byl to sen, který ale nabral nepěknou zatáčku. Mladému perspektivnímu hráči se vůbec nedařilo. Částečně prý kvůli vlastní psychice – při každém inkasovaném gólu měl tendenci hledat chybu u sebe a říká, že nad věcí možná až moc přemýšlel. Tlak cítil ze všech stran, ale ten nejsilnější pak tvořil sám na sebe. Zranění kolene nakonec přispělo k tomu, že se vrátil do Evropy, zahájil angažmá ve Finsku a od roku 2008 hrál nejdříve ve sparťanském a později brněnském dresu. S Kometou dosáhl i na dvě stříbrné medaile v extralize.

Ačkoliv americký hokejový sen mu nevyšel, finančně se neměl špatně. „Moje výplata se pohybovala někde okolo hranice 120 tisíc korun měsíčně, což je ale hodně individuální. Myslím, že i v Česku bude pár hráčů, kteří si vydělají k milionu měsíčně. Když jsme se dostali do play-off, tak jsem ke své výplatě dostal zhruba 600 tisíc korun,“ počítá osmatřicetiletý rodák z Plzně. I tentokrát pokukoval po hezkém novém autě, ale nakonec byl chytřejší a peníze si zatím ponechal.

Ne všichni jeho spoluhráči ale k financím přistupovali stejně. Když Koreis přišel po letní pauze na první sraz týmu, na parkovišti možná nepřekvapivě viděl spoustu nových Audi. Bylo tak patrné, že prémie za play-off se alespoň v případě některých hráčů zkrátka vypařily. Ne že by snad všichni hokejisté byli automaticky rozhazovační.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

„Spousta kluků si uvědomuje, že takové peníze vydělávají jenom v určité době. Teď je ale otázka, co s těmi penězi udělají. Problém je, že je často strčí někam, kam jim poradí nějaký kamarád. V lepším případě to dají tam, kde nic neprodělají, ale ani nevydělají,“ říká bývalý hokejista. Z vlastní zkušenosti jmenuje třeba podílové fondy. „V horším případě jim třeba kamarád řekne, že s jejich penězi otevře restauraci, že na tom společně vydělají. A oni o peníze úplně přijdou. I takové příběhy jsem viděl.“

Šel na to tedy jinak. Začal si pečlivě sepisovat a sledovat výdaje. Přestože sám bral zmíněných 120 tisíc, své okolí překvapil tím, že si dobrovolně svůj měsíční rozpočet zkrouhl na pětadvacet tisíc korun. Ve volném čase, ještě za aktivní kariéry, začal číst, studovat, dívat se na semináře o investicích – a především pak o nemovitostech. Měl vůli se učit a překvapivě zjistil, že to není zase tak velká jaderná fyzika.

Už z dřívějška vlastnil dva byty – v jednom bydlel, druhý pronajímal. A tak se rozhodl své portfolio rozšířit. Milionových částek, které měl dát za byty nebo dokonce za celé domy, se nejdříve zalekl, ale klíčové podle jeho slov bylo, že se později odhodlal vzít si relativně vysokou hypotéku na 30 milionů korun.

V nákladech jsem u jednoho činžovního domu za 14 milionů.

V realitním byznysu se mu už dařilo o něco lépe. Jeho portfolio postupně narostlo až na zhruba padesát bytů, opravoval, rekonstruoval i přistavoval nové byty – a dokonce koupil i celý činžovní dům v Plzni. V posledních třech letech počty zredukoval a snaží se o optimalizaci pod jednu střechu. Samostatných bytových jednotek se zbavil a soustředí se na vlastnictví celých domů v širším centru západočeského města.

„Hodnota mých nemovitostí bude dnes mezi čtyřiceti pěti a padesáti miliony korun, zatímco stále dlužím asi dvacet milionů. V nákladech jsem u jednoho činžovního domu za čtrnáct milionů, ale myslím, že dneska má hodnotu okolo třiceti,“ počítá Koreis s tím, že dnes už bytů vlastní „jen“ sedmnáct.

„Měl jsem štěstí, že jsem se nemovitostmi dokázal uživit už ve chvíli, kdy jsem byl vytlačený z profesionálního hokeje. Když mi v Plzni vypověděli smlouvu, mohl jsem jít někam do Ostravy, zavřít se na byt, chodit na tréninky a hrát. Nebo zůstat doma a začít budovat něco, co jsem měl dobře rozjetého,“ uzavírá.

Celý Investiční podcast s Jakubem Koreisem si můžete pustit na Patreonu Vojty Žižky.

Rubriku Investice podporujíjet-investment_logo_srgb

CzechCrunch Jobs

CzechCrunch Weekly

V newsletteru Weekly vám každou neděli naservírujeme porci těch nejdůležitějších zpráv, které by vám neměly uniknout.

Starých lidí je čím dál víc a žijí déle. Fond nabízí investice do domovů pro seniory s Alzheimerem

Developerská skupina RS Group pomáhala budovat řetězec domů pro seniory značky SeneCura, nyní se svým fondem PFFL začala stavět vlastní centra.

Luboš KrečLuboš Kreč

senior

Vizualizace: PFFL

Moderní dům pro seniory

0Zobrazit komentáře

Za deset let bude v Česku o půl milionů víc lidí ve věku nad 65 let. A kromě toho, že se nyní znovu vymýšlí, jak přenastavit a upravit důchodový systém, aby stát nezbankrotoval, zoufale chybí (a chybět budou) i lůžka pro seniory. Jednou z firem, které v tom vidí byznysovou příležitost, je developerská skupina RS Group a na ni napojený investiční fond PFFL. Největší potenciál přitom vidí v alzheimer centrech. „Do deseti let chceme postavit na tři tisíce lůžek,“ říká šéf fondu Martin Fojtík.

Skupina RS Group, za kterou stojí Robert Sekera, se k projektům zaměřeným na důchodce dostala už před více než deseti lety, když spolu s rakouskou společností SeneCura založili českou filiálku a začali budovat síť domovů pro seniory. Ta má dnes v Česku ke dvěma desítkám center, RS Group už v řetězci sice majetkově nefiguruje, ale naučila se díky němu, jak takové „senior housy“ a alzheimer centra budovat a jak je koncipovat.

„Právě díky tomuto know-how jsme se v roce 2021 rozhodli, že rozjedeme fond, který se na investice do tohoto odvětví bude specializovat,“ říká Martin Fojtík z PFFL. A připomíná, že fond aktuálně jedno středisko pro lidi trpící Alzheimerovou nemocí vlastní, další dvě jsou ve výstavbě, jednu akvizici má před podepsáním a na několik projektů, které jsou k mání, se dívá.

Ačkoli Fojtík a spol. hovoří obecně o domovech pro seniory, z byznysového pohledu jsou prý zajímavější Alzheimer centra čili takzvané domovy se zvláštním režimem. Za jeho klienty totiž stát a zdravotní pojišťovny platí větší sumy, takže zároveň není nutné žádat po pacientech či jejich rodinách tak vysoké doplatky, aby celý byznys model dával ekonomický smysl. „Příspěvky bývají do deseti tisíc korun měsíčně, záleží samozřejmě na druhu centra, jeho lokalitě a službách,“ vysvětluje.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

V soukromých domovech důchodců, kde jsou staří lidé, kteří ale nepotřebují intenzivní péči, se běžně platí 25 tisíc korun měsíčně a víc, přesto to ekonomicky nebývá žádná krasojízda. „Máme hodně nabídek, abychom nějaká centra pro seniory koupili. Bohužel jen málokteré nám dává smysl, trh je hodně fragmentovaný, bude docházet ke konsolidaci,“ vysvětluje Fojtík. Zdůrazňuje, že klíčovou roli hraje třeba i to, kde se domov nachází, protože jeho strategií je budovat je spíš v centrech měst, nikoliv na samotách a bez dobré dostupnosti hromadné dopravy.

Výstavba jednoho centra trvá obvykle do dvou let, investičně vyjde jedno lůžko na 1,5 až dva miliony korun. Ideální jsou podle Fojtíka stavby o kapacitě 120 až 150 lůžek, o které se stará zhruba 70 až 80 zaměstnanců. „Naším plánem je teď získávat do fondu zhruba 250 milionů korun od kvalifikovaných investorů ročně, abychom stanovené tempo dodrželi,“ říká s tím, že loni měl jím spravovaný fond solidní zhodnocení 11,86 procenta. Dlouhodobě nicméně cílí na konzervativní výnosnost do devíti procent.

Fojtíkův fond plánuje postupně otevírat jedno až dvě nová centra ročně, přičemž jejich provozovatelem budou najaté společnosti, s nimiž si RS Group ozkoušela spolupráci na jiných projektech pro seniory. Do deseti let by RS Group a PFFL rádi měli k dispozici až tři tisíce lůžek – získaných buď formou akvizic, nebo že RS Group postaví a fond PFFL je od majetkově spřízněného developera koupí do svého portfolia a dlouhodobě pronajme.

fojtik-a

Foto: PFFL

Martin Fojtík, šéf fondu PFFL

Na trhu s Alzheimer centry je ale už nějakou dobu živo, lídrem oboru je finanční skupina Penta a její zdravotnická divize, která v Česku provozuje na tři desítky zařízení pro seniory. Působí tu také zmíněná SeneCura, u jejíhož vzniku RS Group stála. Z historických budov se pak domovy pro staré lidi snaží budovat také společnost SenLife.

Způsob financování se v každém případě odlišuje: Penta nebo SeneCura jsou velké nadnárodní firmy, SenLife spoléhá mimo jiné na dluhopisy, RS Group a PFFL jdou cestou investičního fondu pro kvalifikované investory, tedy s minimálním vkladem nad milion korun.

Téma péče o seniory bude v dalších letech stále důležitější. Jen od revoluce se průměrný věk dožití Češek a Čechů protáhl o čtyři, respektive o pět let na 80,5 a 74 let. Podle Fojtíka už nyní chybí přes 30 tisíc lůžek pro starší lidi, kteří by potřebovali nějakou formu asistence, ale s tím, jak díky vědeckému a medicínskému pokroku budeme žít déle a déle a zároveň budou do důchodu odcházet hodně silné ročníky ze sedmdesátých let, se tento nedostatek bude jen prohlubovat.

Rubriku Investice podporujíjet-investment_logo_srgb