Muzeum současného umění Triennale Milano od 17. dubna hostí velkolepou výstavu Made by Fire, která představuje tvorbu více než čtyřiceti českých autorů a autorek z oblasti designu a užitého umění. V prostorách je tak k vidění přibližně stovka děl, mezi nimiž se vyjímají objekty ze skla, porcelánu a keramiky. Každý kousek je jiný, jedno mají ale společné. Stvořil je oheň českých pecí, ze kterých se nejprve přesunuly do Itálie, v říjnu se objeví v Praze v rámci Designbloku a nakonec budou k vidění v Moravské galerii v Brně. My jsme se na výstavu vyrazili podívat už nyní přímo do epicentra designu, přečíst si tak o ní můžete z první ruky.

V Miláně právě probíhá ostře sledovaná výstava designu, na kterou se pravidelně vypravují významní tvůrci z celého světa. Milan Design Week zažil v posledních letech jak zrušení kvůli pandemii, loni pak přesun z tradičního dubnového termínu. Letos se tak poprvé vrací do původních kolejí, jelikož propukl 17. dubna a skončí v neděli 23. Při návštěvě je to patrné. „Na jaře má Milán nejlepší atmosféru,“ říká náhodně dotázaný Ital v muzeu Triennale Milano. O to významnější je fakt, že má letošní ročník tak významný český otisk v podobě výstavy Made by Fire.

Takto rozsáhlé představení českého užitého umění a sklářského řemesla se navíc podařilo uspořádat poprvé v novodobé historii Česka. Stojí za ním Moravská galerie v Brně, která se spojila s pražským festivalem designu Designblok. Kuratelu si vzaly na starosti Eva Slunečková a Danica Kovářová, které jednotlivou tvorbu zasadily do čtveřice tematických okruhů: Průmysl – výroba a zánik, Adaptace, Identita a Experiment. S těmi pracoval i Maxim Velčovský v rámci architektury celé výstavy.

Její začátek rámuje Brána slávy poskládaná z obrazů českých tvůrců, které vyobrazují českou industriální krajinu. Právě ta je totiž pro sklářské řemeslo stěžejní, a to i přes to, že český průmysl již dávno nemá takovou sílu jako v dobách první republiky. Návštěvník si může díla od Rudolfa Kratochvíla, Dominika Formana, Alexandra Drobíka, Jaroslava Ronky a dalších malířů prohlížet, zatímco zakusuje lázeňskou oplatku – tu totiž dostane při vstupu do prostor vyhrazených pro výstavu.

Kurátorkám se podařilo pojmout výstavu Made by Fire nikoliv jako zahlcující expozici krásných objektů, ale jako reakci na otázky, které pálí současnou, nejen sklářskou společnost. Rukodělná řemesla a jejich budoucnost, ekologická udržitelnost výroby v malých dílnách i velkých sériích, nasazení nových technologií, původ energetických zdrojů či samostatnost českého průmyslu. Právě české sklo může o těchto aspektech dobře vypovídat, jelikož je významnou součástí našeho kulturního dědictví.

V rámci Made by Fire tak lze vidět vše, co aktuálně sklářský obor v Česku skýtá. Třeba vskutku kreativní počiny, které posouvají užité předměty více do umělecké roviny. Například vázy od Františka Jungvirta nebo sochy vytvořené z tradičního „suvenýrového“ skla, které zejména během pandemie covidu pozbylo svůj význam, od Davida Valnera. Nebo kolekce stolků a stoliček Utopia od Johana Pertla, které vznikly unikátní metodou umožňující zkrácení doby tavení skla v peci, díky čemuž šetří spoustu energie, či vázy a sklenice studia LLEV, které byly odlity například ve formách z podhoubí.

Kurátorky ale neopomíjejí ani velké společnosti, které vytvořily v průběhu let cenné historické dědictví. Zmiňují tak například sklárnu Rückl, jejíž příběh zdánlivě skončil insolvencí, ale v roce 2016 začal nanovo pod taktovkou nového majitele, společnosti BVY podnikatele Martina Wichterleho. Naskočila tak na novou strategii a soudobou estetiku, díky čemuž se může dále rozvíjet. Nebo společnost Preciosa, která navázala na staletou tradici sklářských společností na severu Čech, jejichž sloučením v roce 1948 vznikla a dnes dodává sklo, svítidla i šperky do celého světa. Na Made by Fire se prezentuje designovými svítidly Souls od Evy Eisler a Venus od Ronyho Plesla.

Výstava, která se rozprostírá na 300 metrech čtverečních, navíc přesahuje prostory Triennale. Její architekt Maxim Velčovský totiž před budovou muzea prodlužuje expozici do exteriéru. Vystavuje zde nasvícený vrak automobilu z Ukrajiny, který má směrem k návštěvníkům vysílat vzkaz, že právě válka přispívá k další krizi nejen českého průmyslu, ale celé společnosti. Kurátorky se shodují na tom, že svým rozsahem i prestiží lokace je výstava skutečně nevídaná.

„Chtěly jsme vytvořit vrstevnatý portrét českého designu ve formě, která bude srozumitelná návštěvníkovi v cizině, i když o něm předtím nic netušil. Chceme ho zaujmout a dělat to chytře, stručně a atraktivně. Zároveň nastavit upřímné zrcadlo aktuálním problémům, které hýbou společností u nás i v zahraničí,“ říká k výstavě jedna z jejích kurátorek Eva Slunečková. Obě kurátorky zodpověděly několik našich dotazů. O výstavě Made by Fire si tak můžete přečíst více přímo v jejich podání.

Jak probíhala koordinace tak velké výstavy s tolika zapojenými tvůrci? A podle čeho jste vlastně designéry vybíraly?
Danica Kovářová: Tvůrce jsme s Evou oslovovaly souběžně s definováním čtyř hlavních tematických okruhů výstavy, kterými se stala otázka udržitelnosti a síly nebo slabosti české průmyslové výroby, dále otázka aktualizace tradic a řemeslného mistrovství, také problematika originality a autorství jako otisku identity nebo naopak náhody. A v neposlední řadě experimentů pohybujících se na hraně možností jak vybraných materiálů, tak lidského umu vůbec. Společně s Evou jsme diskutovaly díla, která pro nás zejména v poslední dekádě byla zásadní. Každé z té stovky konkrétních děl má nějaký přesah směrem ke zmíněným otázkám, které jsou mnohdy celospolečenské, netýkají se jen sféry designu. Bylo by skvělé, kdyby návštěvníci, stejně jako my, vnímali, jakým způsobem se navzájem prolínají a ovlivňují. Také koncept výstavy je vlastně „tavený“.

Eva Slunečková: Nechtěly jsme vytvořit bezproblémovou přehledovou výstavu a naleštěný příběh o „zlatých českých ručičkách“, ale nabídnout hlubší přesahy do historie, jejích specifik a formativních událostí, jako byly socialistický režim, privatizace, ale i vliv aktuální energetické a ekologické krize. Díla pak slouží jako prostředník v odpovídání na otázky, jako do kdy dává smysl zachraňovat řemeslo a kdy je lepší boj vzdát, odkud pocházejí materiály a energie, které jsou potřeba pro výrobu jedné sklenice nebo jestli je ekologičtější ateliérová tvorba, nebo sériová výroba?

Jak dlouho trvalo plánování a samotná realizace?
Danica Kovářová: Poprvé jsme se jako kurátorský tým sešli spolu s Janem Pressem, Janou Zielinski a Maximem Velčovským tuším na konci října. Do konce listopadu jsme řešili výběr děl a zastoupených autorů i předních českých výrobců a před Vánoci už oslovovali konkrétní tvůrce a u mnohých z nich také zadávali výrobu unikátních kusů exkluzivně pro výstavu, nových i updatovaných děl. Což je výjimečná věc. Moravská galerie se ukázala být organizátorem, který nechce dělat věci průměrně. Ovšem je nutné podotknout, že kurátorská práce je jedna věc a přípravná druhá. Moravská galerie na výstavě pracuje už téměř dva roky, dlouhou dobu totiž trvalo získání podpory z Národního plánu obnovy a dalších zdrojů, také místo konání – Triennale Milano – se vyjednávalo už dřív, než jsme jako kurátorky byly do projektu přizvány.

Čím jste chtěly touto výstavou Česko v epicentru designu prezentovat?
Danica Kovářová: Prostřednictvím projektu Made By Fire jsme zamýšlely do Milána exportovat české sklo a porcelán nejenom coby excelentní designový produkt, ať už komerční nebo ateliérový, ale představit ho v širším kontextu toho, co znamenal, znamená a může znamenat. Zdůraznit to vše, co se v něm skrývá nad rovinou formy a funkce. Grafický designér Lukáš Kijonka dal výstavě mimikry smyšlené firmy MBF, jejíž grafická identita připomíná nějakého průmyslového výrobce nebo dovozce ropy, což je jedna z mnoha vedlejších referencí, jimiž ve výstavě chceme upozornit na globální měřítko, v jakém uvažujeme. Jeden barel znamená, kolik energie za jakou cenu a z jakých zdrojů. Kolik produktů z něj obrazně vyrobím a jak kvalitních či konkurenceschopných? Co dává ještě smysl a co už ne?

Made by Fire je tematicky poměrně široce rozkročená. Dá se říct, že má nějaký ústřední motiv?
Danica Kovářová: Určitě je to provázanost průmyslu a studiové tvorby, která nebývá na první pohled zřejmá. Tomu odpovídá i pojetí instalace, o které se společně s Maximem Velčovským postaral Vítězslav Danda ze studia edit! architects. Vstupuje se do ní slavobránou české průmyslové krajiny, její součástí jsou kromě barelů skleněné i porcelánové střepy a ukončuje ji největší výstavní objekt – zrcadlový billboard, který celou scénu, v nadsázce i celou českou tvůrčí a výrobní scénu, symbolicky reflektuje.

Roli hrála také udržitelnost. Můžete zmínit udržitelné principy, na které jste kladli důraz?
Eva Slunečková: Nad udržitelností jsme uvažovali jak v intencích instalace, tak v jednotlivých dílech. Architekti z tohoto důvodu zvolili upcyklované barely, střepy z porcelánky Thun 1794 a znovuvyužili i několik podstavců z nedávné výstavy keramiky Terra Alba.

A co se týče samotných děl?
Eva Slunečková: Záměrně tématu udržitelnosti věnujeme velký prostor. Do expozice jsme vybrali například objevný výzkum Adama Železného, který porovnával udržitelnost ateliérové a sériové výroby porcelánu a přišel na to, že náš obvyklý předpoklad – podporovat malé designéry, protože jejich dílo má menší ekologickou stopu – je mylný. Z dat naopak vyplývá, že výroba porcelánu je ekologičtější ve větších nákladech. Ve skle se upcyklaci věnuje Tadeáš Podracký, který přímo pro výstavu vytvořil speciální objekt – vázu z odpadových střepů českých skláren, studio LLEV, kde sklo foukají do inovativních forem narostlých z mycelia a dřevěné drti, nebo David Valner, který pro Made by Fire navrhl sochy ze skleněných těžítek. Jeho objekty v sobě nesou nejen symboliku upcyklace, ale i tématu kýče a Česka jako dodavatele kvalitní a levné práce pro ostatní značky ve světě. To je prokletí, ze kterého se českým porcelánkám a sklárnám v posledních letech naštěstí už daří vymanit.

Co od výstavy očekáváte a jak si myslíte, že na ni bude reagovat jak milánská designérská obec tak širší veřejnost?
Eva Slunečková: Myslím, že české sklo, porcelán a keramika mají stále skvělou pověst, která čerpá z historických úspěchů. Dlouhou dobu se nám nedařilo na zlatou éru EXPO 58 a podobných akcí navázat a využít dědictví naplno. Češi mají totiž takové specifikum – umějí vytvářet neuvěřitelné věci, protože stále ovládají spoustu řemesel, tradičních technologií a vyznají se v materiálech. Ale neumějí se prodat. Vidím to dnes a denně jako novinářka. Česko je země výjimečně talentovaných lidí, kteří si ale často nevědí rady s tím, jak svůj produkt zmarketovat – tedy pojmout z marketingového i obchodního hlediska.

Mění se to v čase?
Eva Slunečková: Situace se samozřejmě rok od roku lepší, ale stále zde vnímám velký prostor pro zlepšení. Musím totiž říct, že když se zahraniční odborníci setkají s českým designem, nestačí se divit, co všechno u nás vzniká a nakolik experimentální český design je. Studiová tvorba u nás totiž tvoří velký podíl současného českého designu, který jinde není tolik obvyklý. Zahraniční profesionálové z oboru to vždy velmi obdivují, proto jsem si jistá, že prezentace bude mít úspěch.