Žádný zlý Brusel, genderové kvóty pro velké firmy jsme si dovezli sami. Ke smůle všech euroskeptiků

Debata o nařízeních se nejspíš sveze k nadávání na „zlý Brusel“. Vždy je jednodušší svést to na něj, než přiznat, že se něco nepodařilo vyjednat.

bruselKomentář

Foto: CzechCrunch (vygenerováno v DALL-E)

Takhle si český protest v Bruselu představuje DALL-E

0Zobrazit komentáře

Glosa Lenky Chlubnové: Vláda Petra Fialy dostává v médiích bídu za návrh o povinném zastoupení žen ve vedoucích pozicích firem obchodovaných na burze. Možná by bylo fajn si říct, že za uvedení kvót do praxe kabinet nemůže. Nebo alespoň ne úplně.

Předně, materál, který se kvót týká, nepřichystal, jak píší třeba Novinky.cz,ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák. Jedná se o unijní nařízení, které na podzim roku 2022 schválila Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele. Tedy orgán, na jehož jednání dojíždí z Česka ministr práce a sociálních věcí a ve kterém má hlasovací právo.

Na jednání, kde se dokument schválil, byl i ministr Marian Jurečka, který se v rámci hlasování zdržel, nicméně v tiskové zprávě rady je jeho citace, ve které říká mimo jiné: „Pozitivní dopad těchto opatření se jistě promítne na všech úrovních vnitrostátních ekonomik.“ Co přesně kombinace citace ministra a jeho zdržení se znamenalo, jsem se přes dotaz na tiskové oddělení ministerstva práce a sociálních věcí nedozvěděla.

Nicméně tahle direktiva není žádná novinka, se kterou by evropská rada přišla poprvé. Rovnoprávnost žen a mužů je obecně v unijních institucích velké téma a dá se říct, že je to i zásadní politikum pro některé západní unijní státy. Svědčí o tom i fakt, že se její finální podoba ladila posledních dvanáct let a několikrát se její podmínky měnily. Konečná schválená podoba nakonec říká, že státy samy si určí postihy za neplnění nařízení, což je očividně ústupek těm zemím, které dříve normu blokovaly.

O prvotním návrhu jednala rada už v listopadu 2012, kdy Česko spravovala vláda Petra Nečase. Je ale otázkou, zdali na tomhle zasedání někdo za Českou republiku byl, resp. kdo, protože z ministerstva práce a sociálních věcí se tehdy zrovna balil po skandálu svého prvního náměstka Jaromír Drábek a střídala ho Ludmila Müllerová.

Z materiálů rady je ale zřejmé, že na dalších jednáních, kdy se ladily konkrétní podmínky nařízení a nedařilo se dojít ke kompromisu, už byla v roce 2015 třeba tehdejší ministryně práce a sociálních věcí ve vládě Bohuslava Sobotky Michaela Marksová-Tominová. A finální dohody nad dokumentem dosáhla tedy rada až o sedm let později v létě 2022, kdy na jednání jezdil současný ministr práce a sociálních věcí.

Direktiva o povinném zastoupení žen ve vedoucích pozicích ovšem není jediný dokument týkající se genderové rovnosti, který by čeští zákonodárci projednávali. V roce 2021 schválila vláda Andreje Babiše Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021 – 2030, kde se také hovoří o tom, že malé zastoupení žen ve vedoucích pozicích je problém.

rektorova

Přečtěte si takéŽe jsem hezká? Je to spíš na škodu, říká lidovkyně, jež brání LGBTŽe jsem hezká? Je to spíš na škodu, říká lidovkyně, která brání homosexuály a štvou ji staromilci

Není předmětem této glosy rozebírat, jestli jsou kvóty špatně, nebo dobře. Pojďme si ale říct, že to není něco, co si vymyslel „zlý Brusel“. Jde o nařízení, u jehož vyjednávání jsme celou dobu byli a naši zástupci, navíc z různých stran, sedávali průběžně u stolu, kde se vše detailně probíralo.

Mimochodem, kolika firem se nařízení u nás týká? Kombinaci podmínek obchodování na burze a zároveň více než 250 zaměstnanců splňuje podle České televize u nás pět firem. Vedle Kofoly je to polostátní ČEZ, Komerční banka, Moneta Money Bank a Philip Morris ČR. Přičemž Moneta uvádí, že podmínky splňuje už nyní a Philip Morris se o ně dlouhodobě snaží i bez direktivy.

V červnu letošního roku nás čekají volby do evropského parlamentu a nepochybuji, že i tohle téma někdo využije k boji proti „nikým nevoleným eurobyrokratům”. Chápu, je jednodušší říkat „oni to tam v Bruselu pokazili“ než „nepodařilo se nám bohužel nic vyjednat“.

Ostatně nestalo by se to poprvé. Čeští politici (a zdaleka nejen oni) mluví jinak v Bruselu a jinak v Praze celkem často. Tahle krátkozraká, avšak politicky výhodná strategie nás ale může v delším horizontu stát hodně. Podkopávat důvěru v systém, jehož jsme součástí, ve chvíli, kdy nám funí za zády Putin a skrz dveře je slyšet válka, se nemůže vyplatit.