„Tak na Madagaskar!“ připíjíme si na letišti Václava Havla, zatímco stojíme vedle čerstvě zakrojeného dortu zdobeného lemury, baobaby a palmami. Chystáme se nastoupit do historicky prvního letu, který bez přestupu povede z Prahy přímo do tropického ráje, konkrétně na ostrov Nosy Be, nacházející se nad severním cípem čtvrtého největšího ostrova světa. Blíží se devátá hodina večer a u odletové brány je spousta dalších cestovatelských nadšenců, kteří si touží tuto exotickou destinaci odškrtnout ze svého seznamu.

Učinit tak budeme moci už další den ráno, jelikož se na Madagaskar pravidelně létá v noci ze soboty na neděli a celý let trvá přibližně deset hodin. Kdo tak patří mezi ty šťastlivce, kterým se daří v letadle usnout, může zavírat oči s vidinou, že je rozlepí do jasného madagaskarského slunce. Já mezi takové šťastlivce nepatřím, takže dopředu vím, že do něj budu mžourat zpoza slunečních brýlí.

Cestovní kancelář Čedok pro cesty na Madagaskar spolupracuje s italskou leteckou společností Neos, která využívá moderní Boeing 787-9 Dreamliner. „Jde o jedno z nejmodernějších dálkových letadel. Motory má od Rolls-Royce, navíc je asi jen přes tři roky staré,“ vysvětluje Kateřina Pavlíková, tisková mluvčí Čedoku a zároveň organizátorka našeho nadcházejícího týdne.

Letadlo v modrých barvách pojme 359 cestujících ve dvou třídách: 331 osob v ekonomické třídě a 28 cestujících v prémiové business třídě. Právě v té se usazujeme, dostáváme welcome drink a začínáme probírat, co všechno jsme si zapomněli zabalit.

Madagaskar se nachází v úrovni jižní Afriky, od které se odtrhl před 160 miliony lety, tedy v době, kdy byly na houbách i naši prehistoričtí předci Homo habilis. To znamená, že slunce je na něm prudké, komáři si nejen u stojatých vod hoví a na místě je i nějaké to očkování, zejména proti žloutence typu A a břišnímu tyfu. Nikdo nezapomněl na účinný repelent s vysokým obsahem DEET, já si pro jistotu přibalila i jeden s vůní citronely do zásuvky. Opalovací krémy minimálně s faktorem SPF 50 jsou také nutnost, rovník je totiž nedaleko.

Kateřina Pavlíková nás předem upozornila, že cestovní pojištění se vyplatí i na covid, turistická víza zařídíme přímo na letišti asi za deset eur na týden, žádné testy a certifikáty nepotřebujeme a že se před cestou nemusíme zabývat rozměňováním na místní měnu, malgašské ariary. „V Česku tuhle místní měnu neshánějte, stačí si na cestu zabalit eura, případně dolary. Ty vám na Madagaskaru stačí, nebo si je pak na místě, třeba v hotelu, vyměníte. Pro nákupy na tržištích se vám bude hotovost hodit. A nezapomeňte i na bakšiš pro obsluhu či řidiče,“ vysvětluje.

Co dalšího? Plavky, to je jasné. Někdo si zabalil i vlastní šnorchlovací výbavu. Boty do vody nejsou třeba, protože pláže slibují jemný písek, maximálně nějaké úlomky korálů. Ježovky na Madagaskaru jsou, ale většinou ve velké hloubce. Dostatek čtení, na které stejně nebude čas, protože nás každý den čeká nějaký výjezd za dobrodružstvím. Jehlička na otevření slotu na SIM kartu, kterou si koupíme také přímo na letišti na Nosy Be – tučných 25 gigabajtů dat za 35 eur, tedy asi 850 korun.

Zdá se, že máme všichni více či méně všechno. A co nemáme, to si mezi sebou půjčíme. Po večeři se zhasínají světla, ulehám k předstíranému spánku za zvuků řvoucích motorů a o krásných probdělých deset hodin později už se kochám pohledem na ostrovy rozdrobené v Indickém oceánu kolem hlavního ostrova. Všechny mají členitý reliéf, tvarovaný miliony let vulkanické aktivity. Začínáme klesat.

Vodní hladina se blíží. Spatřuji v ní stín našeho letadla. Stín se zvětšuje, zvlněná voda je stále blíž. Pevnina v nedohlednu. „Kde je ta ranvej,“ pomyslím si. Už jsme opravdu hodně nízko. A asfalt se stále neobjevuje. Najednou se pohled rychle mění, vodu střídá pevná zem a v dalším mžiku podvozek prudce dosedá na ranvej, pilot okamžitě zahajuje brzdění, které se mu, naštěstí, bez komplikací daří. Na ostrově na nás totiž čeká dráha dlouhá jen něco přes dva kilometry a s ní na Nosy Be lícuje i malé letiště. Jedna budova o velikosti školní tělocvičny naznačuje, že tady velký provoz nemají.

Je kolem sedmé ráno, vystupujeme a řadíme se do fronty cestujících. Čeká na nás několik kukaní, ve kterých nám zkontrolují pasy, převezmou si příjezdové formuláře, které tady trhají pomocí pravítka, a do pasů nám lepí víza. Zaměstnanci letiště se na nás usmívají, nejpřátelštějším dojmem působí zdejší policista, který si už osvojil české pozdravy. „Dobrý ráno,“ říká hrdě a směje se.

Popadáme kufry a vycházíme ven, kde se kolem nás sbíhají místní mužové, ochotní nám s kufry pomoci. U delegátky zjišťujeme, který mikrobus nás zaveze do našeho hotelu, a když se nám podaří identifikovat dvojici vozítek, míříme jejich směrem. Mužové stále trvají na tom, že mi pomohou s kufrem. Jeden je velmi naléhavý, kufr mu tedy svěřuji. Odveze ho ode mě k dva metry vzdálenému autu, dává ho do kufru, vrací se a dožaduje se odměny.

„Nemám drobné,“ říkám mu anglicky. Pohotově vytahuje hrst drobných eurových mincí. Aha, fikaně chce, abych si rozměnila bankovku a měla mu z čeho zaplatit jeho službu. Všímám si, že drobnými v hrsti chrastí i další mužové. Dobrá tedy, vytahuji deset euro, beru si od něj deset euro v mincích a jedno euro mu nechávám v dlani. Kroutí hlavou a známým gestem ruky naznačuje, ať přitlačím. Přitlačuji dalším eurem. Gestikulace neustává, takže přičinlivý muž nakonec odchází se čtyřmi eury.

„Dala jsi mu hrozně moc,“ směje se mi jeden ze zkušenějších spolucestujících. Krčím rameny a říkám si, že má snad muž aspoň o trochu hezčí den. Později ale zjišťuji, že jsem se nechala napálit hned dvakrát. Z nějakého záhadného důvodu zde mají mince a bankovky rozdílnou hodnotu. Když máte papírových deset eur, koupíte si za ně méně zboží, než když vám v kapse chrastí mince stejné hodnoty. Taková inflace v přímém přenosu. Její původ mi ale nikdo nevysvětlil.

Vyjíždíme z letiště a během jízdy do našeho útočiště na následující týden, hotelu VOI Amarina, která trvá necelou hodinu, se začínáme seznamovat s místními vůněmi. Všudypřítomné stromy ylang-ylang, z jejichž květů tady destilují éterický olej, vyluzují omamné, sladké aroma, které se mísí s pižmem zdejších turů zebu, vůní afrického prachu a páleného dřeva. Obyvatelé místních vesniček totiž už vaří na ohništích rýži k snídani. Pojí se tady krása se syrovostí, což jsou dva vjemy, které jdou na Madagaskaru ruku v ruce.

Do areálu hotelu, tvořeného hlavní budovou s restaurací a obytnými bungalovy, přijíždíme natěšení na to, až odhodíme batohy, kufry a vrhneme se do oceánu. Pohled na pláž, kterou tady máme společně s dalšími hotelovými hosty celou pro sebe, z nás vyluzuje obdivné povzdechy a nutí nás klást si otázku, jestli může být něco takového vůbec skutečné. Kilometr jemného písku ohnutého do mírného oblouku, barevný gradient přecházející od akvamarínové do temně modré, palmové listy šustící ve vánku.

***

A to ještě nevíme, že tohle je zatím jen slabý odvar ráje, který se před námi teprve vykreslí v nadcházejících dnech. Na další pokračování z madagaskarského zápisníku, ve kterém se vydáme na dvojici ostrovů spojených pásem písku Nosy Iranja, se můžete těšit již brzy.