Zapomeňte, co znáte ze střední. Bouřlivé výšiny jsou uhrančivá podívaná, co chce jediné – opanovat vaše smysly
Novinka režisérky Saltburnu budí emoce a Emily Brontëová by se jistě obracela v hrobě. I tak jsou ale Bouřlivé výšiny skvělé v tom, čím chtějí být.
První recenze nejnovější adaptaci slavné literární klasiky zrovna nešetří. Asi zhruba tak, jak Bouřlivé výšiny, za kterými stojí svérázná režisérka Emerald Fennell a který produkovala jedna z jeho hlavní hvězd Margot Robbie, šetřily svou předlohu. Tedy vůbec. A mají pravdu. Až na to, že koukat se na výsostně stylizovaný a snový výtvor těchto dam očima milovníka britského romantismu nedává smysl. Když ale hodíte všechny představy a předpoklady za hlavu, můžete si tuhle nadupanou jízdu parádně užít.
Celkem trefně to vystihl recenzent z IndieWire, když napsal, že nové Bouřlivé výšiny (v originále Wuthering Heights, v Česku známe spíš pod knižním názvem Na větrné hůrce) pravděpodobně naštvou všechny milovníky literatury a vytvoří si zástupy nových vlastních fanoušků.
S původní knihou má film společné jen jméno, jména několika postav (drtivou většinu těch, které se v knize vyskytují v něm vůbec nenajdete), lokaci a základní, ale vydatně okleštěnou dějovou linku. To znamená Catherine (pro ctitele literární předlohy Kateřinu) Earnshaw a jejího Heatcliffa v podání krásné Margot Robbie a sošného Jacoba Elordiho, kteří se na větrem ošlehávaných yorkshirských pláních snaží vyrovnat se vzájemným citem. Ten je sice intenzivní, ale rozhodně ne šťastný. Ale nutno podotknout, že ani náhodou ne tak dalekosáhle ničivý, jak jej kdysi stvořila Emily Brontëová.
Že nepůjde o snahu zpracovat její román věrně, hlásila režisérka Emerald Fennell, jež má za sebou třeba podobně kontroverzní Saltburn nebo Nadějnou mladou ženu a jež si zahrála i Camillu Parker Bowles v seriálu Koruna, už od začátku. A jasné to muselo být i každému, kdo zahlédl trailer nebo plakáty. V případě, že by to někoho minulo, se ale o patřičné nastavení kurzu postarají hned první záběry (a možná už i úvodní titulky), které dají zřetelně najevo, že tady půjde o velice svébytnou interpretaci. Po nich už opravdu nemůžete čekat nic ve stylu původní předlohy.
Aktuální Bouřlivě výšiny ze všeho nejvíc připomínají svým stylem něco mezi Marií Antoinettou od Sofie Coppolové, Burtonovou Alenkou v říši divů, Červenou Karkulkou s Amandou Seyfried a samozřejmě Bridgertonovými. Výsledek je výsostně exaltovaný a obrazový a snad každý záběr je poskládaný tak, aby co nejvíc zapůsobil. Smysly, na které útočí, se přitom střídají – někdy film ohromí obrazově, pak se budete bezděky třást z neustálého svištění větru, jindy poznáte živočišnost ukrytou v hnětení těsta.
A ano, drtivá většina toho není na místě – nákladné kostýmy rozhodně neodpovídají (žádné) době a mnohdy připomínají spíš grotesku a čajové dýchánky u bláznivého Klouboučníka z Říše divů. Když se začalo o natáčení mluvit, vyvolalo velké rozhořčení obsazení Jacoba Elordiho, protože jde o bělocha a Heatcliff byl podle všechno aspoň zčásti tmavé pleti. Když teď Bouřlivé výšiny uvidíte, zjistíte, že tohle je ten nejmenší problém. Ale i tady platí, že vadit vám to bude, pokud se rozhodnete, že vám vadit má. Což je sice validní výtka, ale asi taky nepochopení toho, co chtěla Fennell vytvořit.
Kontroverzního sexu, na kterém do značné míry stavěla kampaň, ve filmu vlastně tolik není, to samé platí o krutosti a brutalitě, které jsou součástí původní předlohy. V tomto ohledu jsou Bouřlivé výšiny přes veškerou svou odvážnost docela jemné a v rámci mezí. Živočišné je ale snad všechno, co takové být může. A samostatnou kapitolou je moderní soundtrack, který do smyslově intenzivního zážitku, který před námi režisérka na plátně vykresluje, dokonale zapadá.
Ano, příběh o vztahu Catherine a Heatfliffa je vedle toho původního – a taky formální stránky nového filmu – slabý a zvlášť druhá půlka filmu je dějově plytká a konec moc sladkobolný. Nedá se ale ubránit dojmu, že hlavním úkolem příběhu je držet všechnu tu vizuálně-zvukovou uhrančivost pohromadě a to plní na výbornou.
Forma tedy v případě těchto Bouřlivých výšin jasně převládá nad obsahem a nikdo to nezastírá. To hlavní je, aby na nás maximálně působily a na něco málo přes dvě hodiny nás přikovaly do křesel. Když na tuhle hru přistoupíte, můžete si ji opravdu užít a z kina vyjít příjemně občerstvení nevšedním zážitkem. Samozřejmě, na promítání ve škole místo četby dobové klasiky to není, proč ale Fennellinu verzi nevzít jako svébytnou nadsázku, kterou je, a nenechat se pohltit? Když budete chtít originál, není nic lepšího než sáhnout po něm.
