„Tak tohle nemůžu nikdy zvládnout,“ běží mi hlavou, když ve čtyři ráno překonáváme moře obrovských balvanů, ve kterém bychom se kvůli tmě bez čelovek a kamenných mužíků ve vteřině ztratili. „Proč to sakra dělám?“ říkám si při nástupu na ledovec, který v prvních metrech začíná přívětivým, přibližně čtyřicetistupňovým sklonem. Hora Gran Paradiso, která je popisována jako jedna z nejlehčích čtyřtisícovek, je ve skutečnosti celkem očistec. Když si ale potrpíte na ozdravnou dřinu na čerstvém, byť poněkud řídkém vzduchu, odnesete si z ní kromě utrpení i rajské zážitky.

Gran Paradiso se nachází ve stejnojmenném národním parku v Itálii nedaleko švýcarských hranic, kde se vypíná do výšky 4 061 metrů nad mořem. Jde tak o nejvyšší horu Grajských Alp, která je ještě o něco zajímavější tím, že ji obklopují tři ledovce. I přesto je podle průvodců její vrchol relativně snadno dosažitelný. To však v překladu znamená spíše to, že se nemusíte obávat zdolávání vertikálních stěn.

Jinak má ale Gran Paradiso všechny atributy, které od náročnějšího výšlapu na horu můžete chtít. Obrovské šutry, skály, kde občas musíte použít všechny čtyři končetiny, ledovec s velmi strmými úseky, kde kromě všech čtyř končetin musíte pro větší jistotu použít i ostrý konec cepínu, a navrch zhoršené podmínky pro dýchání kvůli nedostatku kyslíku a také kvůli tomu, že se vám zastavuje dech při pohledu do příšerně hlubokých ledovcových trhlin.

My se na rajskou horu vydáváme autem přes Švýcarsko. Cesta by mohla vést i přes Itálii, jenže zdejší mýtný systém by nás vyšel podstatně dráž, než kolik platíme za švýcarskou dálniční známku. Cesta je dlouhá, vede z Prahy až do malebného města Pont v údolí, kde se nachází kromě několika domků především obrovské parkoviště pro ty, kdo se chystají na horu vyrazit.

Cesta na královskou chatu

Po deseti hodinách od Prahy si dáváme pauzu s přespáním v kempu u Ženevského jezera, takže nás časně ráno nemíjí ani osvěžení v jeho příjemně chladivé vodě. A pak vyrážíme na tříhodinovou cestu do Pontu, kde necháváme v autě zbytečnou nálož v podobě stanů, nepotřebných svršků a jídla, které nahoře nesníme, a na stoupání bereme jen to nejnutnější – což jsou v našem případě i tři plechovky piva.

Naše kroky vedou krátce po opuštění parkoviště lesní cestou vzhůru. Míříme do nocležiště Rifugio Vittorio Emanuele pojmenovaného po italském králi, které jsme rezervovali několik týdnů předem, jelikož do něj vedou kroky spousty dalších výletníků. Chata s oblou oplechovanou střechou se nachází ve výšce 2 735 metrů nad mořem, z parkoviště do ní tak dorazíme za necelé tři hodiny. Kromě nás je na místě logicky spousta Švýcarů a Italů, ale také Němců, Francouzů, po chvíli slyšíme vtipkovat i Čechy a Slováky, kteří se právě vrátili z výstupu.

Vedle chaty se nachází ledové jezero, které využíváme pro vychlazení piv, díky čemuž nás česko-slovenské osazenstvo okamžitě identifikuje jako soukmenovce. „Vyrážíte na vrchol?“ ptá se chlapík velmi ostříleného horalského vzezření. Když přikyvujeme a dodáváme, že vyrazíme tak ve čtyři ráno, souhlasně přikyvuje a začíná nám dávat cenné tipy.

„Zítra se má trochu zhoršit počasí, takže čím dřív půjdete, tím lépe. Ale i kdyby vám svítilo sluníčko, chcete být po poledni spíš dole, protože tam nahoře pak hrozně praží. Ledovec je letos ale v super kondici. Loni na něm touhle dobou nebyl vůbec sníh, takže to byla samá trhlina a chodilo se jen po ledě. Letos napadlo, celou dobu tak uvidíte, kudy máte jít, protože jsou pěkně vyšlapané cesty. Je tam i krásný sněhový most přes trhlinu, no moc si to užijete,“ usmívá se.

Předpověď počasí jsme naposledy kontrolovali na parkovišti a skutečně to vypadalo, že se má druhý den v poledne začít zatahovat. Žádné velké srážky nebo bouřky by se na nás ale hnát neměly, což bohužel už nemůžeme ověřit, jelikož v nocležišti není ani kapka signálu. Nechceme se ale znepokojovat. A jelikož musíme jít brzy spát, začínáme si připravovat večeři.

Na chatě se dá sice objednat i polopenze, my ale sázíme na takřka domácí stravu a vytahujeme balíčky jídel od Adventure Menu. Ta vakuově sušená se nám totiž na cestách osvědčila víc než cokoliv jiného – váží jen kolem sto gramů, chuťově uspokojí i náročné strávníky a díky vychytávce v podobě samoohřívacích kapslí není nutné s sebou tahat plynovou kartuši ani jiné propriety na vaření. Navíc se svému okolí postaráte o zábavu.

Když totiž balíček s jídlem smícháte s vodou, pak ho šoupnete do plastového ohřívacího obalu se zipem společně s kapslí a trochou vody a celé to následně zavřete, plastový obal se za chvíli strašidelně nafoukne a malým ventilkem začne ven ucházet pára. Vevnitř totiž dochází k exotermické reakci mezi oxidem vápenatým a vodou. Ať už to znamená cokoliv, dvě věci jsou jisté: během procesu do pytlíku nestrkejte ruku a po procesu máte teplé a chutné jídlo, které vám závidí i ti, kdo si před chvílí užili italskou polopenzi.

Chvála mužíkům a Francouzům

Budík zvoní ve 3:30 ráno, kromě nás začínají z ubytovacích boxů a z chaty vyčuhovat i další rozespalí horalové. Už v ten moment si říkám, proč tenhle nesmysl zase absolvuji. Na nebi svítí měsíc, údolím pod námi se valí mraky, které začínají stoupat až moc vysoko, a kolem nás je za chvíli nepropustná mlha. Času není nazbyt, zapínáme čelovky a vyrážíme.

Náraz na neúprosnou realitu horského masivu přichází asi tak minutu po tom, co se odhodlaně vydáváme na cestu. Hned za chatou je totiž poměrně rozsáhlé pole plné obřích balvanů, které se musí ve tmě překonat a po něm začít stoupat po skalním terénu vzhůru. Ve dne celkem pohodička, v noci i s čelovkami a trekovými holemi dost náročný začátek. Naštěstí je schůdná trasa značená kamennými mužíky, navíc nevyrážíme sami a přidáváme se k hadovi vytvořenému francouzskou skupinou, která nás kamenitou a skalnatou pasáží protahuje. Díky za ně.

Když se začíná pomalu rozednívat, dorážíme zrovna do části, kde už začínají být kameny pokryté kluzkým sněhem a ledem. Je čas nasadit mačky, bez nich už to dál nepůjde. Pak následuje kličkování mezi kameny ve stále zasněženější krajině. Námahu nám ale vynahrazuje nebe, které se začíná zbarvovat dorůžova. A ve stejném odstínu se před námi pomalu vybarvují i z mraků vyčuhující nedaleké vrchy včetně Mont Blancu.

Není ale prostor na kochání, protože je vážně ukrutná zima, která zalézá především do prstů. Navíc se blíží nástup na ledovcový splaz, který při pohledu vzhůru vypadá hodně děsivě. Těžko přesně odhadnout sklon, vítá nás ale přibližně stoupáním ve čtyřiceti stupních. Vytahujeme lano kvůli jištění, vážeme alpské motýlky, hole vyměňujeme za cepín a funíme (nebo alespoň já) směrem nahoru.

„Tohle nepřežiju,“ jede mi hlavou bez ustání společně s četnými, nepublikovatelnými nadávkami. Pak se ale terén trochu vyrovnává, mačky a cepín poskytují potřebnou jistotu, díky slunci, které vychází za horou, začíná naším směrem vát trochu teplejší vítr, takže když opomenu ztížené dýchání (a trhliny), je to vlastně velká krása.

Cesta je navíc skutečně přímočará, za což vděčíme dobrým podmínkám kombinujícím jasné nebe, skvělou viditelnost, bezvětří a pěšinu vyšlapanou ve sněhu. Na ledovci je tak při našem výstupu náročné „jen“ místy prudké stoupání na zledovatělém povrchu. Velké trhliny jsou vidět, sněhový most přes jednu z nich svou pevností nezklame a je téměř nepostřehnutelný. Tohle jsou ale věci, které se nahoře neustále mění, takže kdoví, jak to tady vypadalo před měsícem. A kdoví, jak to bude vypadat za rok.

Po asi pěti hodinách od chaty přichází poslední prudký stoupák se zledovatělým povrchem a pak závěrečné skalisko, kde je nejnebezpečnější kličkování mezi lidmi, kteří společně s námi došli na vrchol. Asi bych se z toho, že jsem nahoře, radovala víc, ale vím, že nás čeká ještě nekonečná cesta dolů, která se vždy projeví milým náporem na kolena a chodidla.

Výhled je ale fantastický, a když zrovna ostatní výpravy nejásají radostí, je na vrcholu neuvěřitelné ticho a klid. Když si pro něco takového dojdete po svých, užijete si to vážně úplně jinak. A i když celou dobu myslíte na to, že už něco takového nikdy v životě nepodstoupíte, sotva z hory slezete, plánujete další výstup.