Na letošního třiadvacátého února si Eva Prokšová naplánovala zaslouženou dovolenou. Zatímco jiní během dnů volna létají do zahraničí, ona se vracela domů. Je to tak pro lidi na misích normální, vysvětluje. Ta cesta ale normální nebyla. Nastoupila do letadla, které bylo poslední. Poslední civilní let toho dne do Česka, poslední kamkoliv jinam. Když si doma pustila zprávy, zjistila, že letiště, ze kterého letěla, už není. Aniž by to věděla, specialistka mírových operací organizace OBSE na Donbase se vrátila domů ve chvíli, kdy její mise přestala existovat.

„Zůstali tam všichni moji kolegové z celého světa. Byla to opravdu náhoda, že jsem odjela zrovna v tu chvíli, uvědomovala jsem si, že s tím nemůžu nic dělat. Že je vlastně dobře, že tam nejsem, protože mě nemusejí evakuovat. Ale nic naplat, pociťovala jsem vinu přeživšího,“ vzpomíná Prokšová.

Energická žena působí, že se nezastaví před ničím. A z jejího vyprávění je znát, že ten dojem je správný. Eva Prokšová se mnou mluví z pozice specialistky ESG, tedy specialistky na společensky odpovědné a ekologicky udržitelné řízení firem, ve Fortuna Entertainment Group. Je to postavení, které by mohlo působit jako teplé místečko po náročných letech u policie při hledání důkazů trestných činností a po misích v Gruzii a na Donbase. U Prokšové to tak není, i tady chce totiž zlepšovat to, co zlepšit jde.

Má vystudovanou pedagogiku, jako učitelka do školy ale nikdy nenastoupila. V místě, kde žila, by nemohla vyučovat předměty, které ji zajímají. „A v Praze bych se zas neuživila,“ krčí rameny. Tehdy byl u policie podstav a nabírala ve velkém, proto nastoupila. „Musela jsem si toho spoustu dostudovat, byla jsem rovnou hozená do vody a plav. Ale učím se rychle,“ říká. Pracovala u ní nakonec dvanáct let, řešila i velké kauzy, nakonec už ale byla unavená.

Chtěla tedy zkusit takzvanou operativu, být detektivem. Tedy ve skutečnosti sestoupit z vyšetřování trochu níž a pohybovat se víc v terénu. Ale setkala se s názorem, že ženská do odhalování nepatří. A právě s podobnými názory se snaží nyní něco udělat.

Vraťme se ale na začátek, proč by ženy do odhalování neměly patřit?
Najdou se i přijatelné důvody, jako že nejsem fyzicky dost silná jako chlapi. Ale obecně jsou věci, přes které v policejním systému nepojede vlak. A nepojede v něm ještě dlouho. Zbytečně se tak připravují o zajímavou kapacitu, kterou ženské v odhalování a v další práci mají. Je to prostě další pohled. Tak jsem si říkala, musím změnit prostředí, vybrala jsem si misi a nastoupila na nejnižší možnou pozici tam.

Kam jsi odjela?
Do Gruzie. Chodila jsem po mezinárodně neuznané administrativní hranici se separatistickými oblastmi. Sledovala bezpečnostní a humanitární situaci v konfliktní zóně. Postupně jsem se dostala od plánování v nižších pozicích přes operativní plánování až k vedení. Je to mise, o které bohužel z důvodu utajení nemůžu příliš mluvit, ale nebyla tak bezpečnostně riziková. Byla ovšem dlouhá a taky zajímavá.

A druhou misí byl Donbas, byl to velký rozdíl?
Nastoupila jsem v roce 2021, v době covidu, kdy se moc ani nenabíralo. To byla opravdu riziková oblast. Není tam ani normální, že vám nad hlavou letí letadlo – byla to bezletová zóna. Pohybovala jsem se jak na území ovládaném Ukrajinci, tak na separatistickém. Můžu říct, že člověk získá na svět jiný pohled. I nadhled. Dřív jsem se vysmívala preperům, teď říkám, že mít evakuační zavazadlo – já říkám utíkací batůžek – je dobrý nápad.

Jak taková mise vypadá?
Jsou vojenské, policejní, civilní. Na civilní misi se v podstatě žije civilním životem, záleží, o jakém území se bavíme. Někde je možné, že si seženeš byt a do práce docházíš. Nebo účastníci žijí všichni pohromadě v nějakém ubytovacím zařízení, které je bezpečnostně zajištěno.

Jaké vztahy tam panují?
Život v misi je solitérní, osamocený. Máte jeden druhého, s místními lidmi, tedy mimo zaměstnance mise, se moc kamarádit nemůžete, je to nebezpečné i nevhodné z hlediska samotné mise. Když totiž navážete kontakty, dotyčný od vás něco může očekávat. Třeba pomoc. Ale to nejde, jste součástí mise a nemůžete se rozhodovat jako jednotlivec.

Takže kamarádíš s lidmi na základně?
Navazuješ kamarádství – především – s internacionály, lidmi z různých zemí. Přátelství se tvoří povrchněji. I tak to je problematické. Nemáte stejné kulturní zázemí, background, mísí se policisté, vojáci i civilisté různých profesí. A i když jsou ty profese třeba stejné, jejich pojetí může být hodně rozdílné.Tak například osobně znám skvělého ruského policistu, ale být policistou v Česku, nebo v Rusku – to je něco hodně jiného.

Byli tam i Rusové?
Mise spadají pod OBSE, Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Jejích členů je přes padesát a jedním z nich je Rusko. To je mimochodem důvod, proč se nyní mise OBSE na Donbase nekonají. Aby se nějaká konala, souhlasit musí všichni členové. Ale v současné době tam stále ještě působí mise Evropské unie i dalších organizací.

A co život doma?
Váš život se zastaví. Životy lidí, co jsou tu, běží. A vy už nejste jejich součástí. Nemůžou s vámi počítat, když se něco děje, slaví nebo potřebují pomoc. Existují ženy, které odjedou na misi a nechají rodinu doma, ale moc jich není. Mužům se často rozpadá manželství.

Je v misích hodně žen?
Mise Evropské unie se pohybují na relativně slušném průměru, v Gruzii byla dokonce nejlepší. Tedy 24 procent žen. To je velmi vysoké číslo. Lokální zaměstnanci jsou většinou ženy – tlumočnice, administrativní pracovnice, to jsou v misích ženské profese, tedy v nearabských zemích.

Normálně to procento je kolik?
Třeba kolem deseti až patnácti procent.

A pokud to převedeme do Česka a na čísla, kolik takových Češek na podobných pozicích je?
Velmi málo. Většinou jsou to bývalé policistky. Další jsou civilistky, minimum jich je z armády. Myslím, že takových, jako jsem já, je tak patnáct, možná dvacet.

Pro kontext – kolik je takových mužů?
Pokud nepočítám vojenské mise, je jich, odhadnu, kolem sto padesáti až dvou set.

Řeší se nějak zastoupení v jednotlivých projektech?
Velmi. Když si vezmeme jen patroly, genderové hledisko je důležité při vnitřním i vnějším plánování. Tedy jak při složení patroly za účelem efektivity, tak při plánování úkolů za účelem získání kompletní informace od žen, mužů, dívek i chlapců. Takže jsem plánovala, aby na každé patrole byla obě pohlaví. Protože jinak se s vámi určitá část obyvatel bavit nebude. A vy potřebujete znát situace od žen, mužů, dětí, pro každého je konflikt jiný. Čím je skupina získávající informace rozmanitější, tím lepší má výsledky. I s tím jsem se začala věnovat i genderu. A teď to vidím i ve Fortuně.

Ve Fortuně? To je zvláštní paralela.
Nemusíme chodit do Gruzie, problémů, na které obecně všichni narážíme, je spousta. Můžou se tomu věnovat firmy. Proto ESG. I tady je velmi důležité nastavit ty správné procesy. K životnímu prostředí mám blízko od mala, to je přeci všude kolem nás. Velmi důležitá pro mě je sociální oblast. Ochrana zákazníka. Tím, že se staráme o klienty, aby hra pro ně byla zábava, a nikoliv nebezpečná aktivita. Můžeme jim říct, že začali sázet hodně, případně v podivných hodinách. A diverzita – to jsou pak očekávané lepší výsledky pracovních týmů, které jsou různorodé, takže vykazují vyšší kreativitu, motivaci i výkon.

Můžeš ale vysvětlit, jak z toho reálně může těžit firma?
Je to něco, co česká společnost v drtivé většině vůbec nevnímá. Bylo to vidět v policii, je to vidět na spoustě struktur, dostáváme se k tomu i ve Fortuně. Pokud má firma například ve vývoji produktu především muže, není pak produkt na muže taky zaměřený? A nepřipravuje se tak o zisky od druhé poloviny populace?

To by mohlo vyznít, že jsi pro kvóty…
To rozhodně nejsem. Kvóta je špatně nastavené porozumění tomu, jak má situace přirozeně vypadat. Když kvóty nastavím, dostávám se do rizika, že budu mít kvótu, ale ztratím výkon. To si nemůže dovolit nikdo. Tak si vezměme chvíli, kdy budu na misi. Když mi dají ženu do nějaké pozice a ona na ni nebude mít schopnosti, bude v ohrožení. Ona a třeba i její kolegové.

Ale jak dosáhnout toho správného poměru, aby vyplynul sám?
Jsem pro posílení vědomí, kdy se poměr postupně nastaví sám.

Jak?
Například dát ženám možnost pracovat, i když mají rodinu. Nevyčlením je z pracovního kolektivu tím, že se musejí starat o děti. Ženy, které svou vnitřní motivaci mají silnější, se nechtějí odstřihnout na dlouhou dobu. Takže jim dáte možnost práce z domova, nastavíte podmínky tak, aby mohly využít svoji kapacitu v zaměstnání. Nebo nemusí jít jen o matky, ale o ženy, které se cítí v zaměstnání nepříjemně kvůli trapným sexistickým vtipům mužských kolegů. A stačí, aby se jich zdrželi. Takže k tomu dojdeme přirozeně. Současná společnost to ale nastavené prostě nemá. Musíme změnit přemýšlení.

Jak dlouho něco takového bude trvat?
Nejsme schopni takový přístup změnit za jednu generaci. V myšlení jsme tradiční společnost a dlouho takoví budeme. I já to na sobě pociťuju.

Už jsme se změnou alespoň začali?
Myslím, že ano. Po pádu železné opony, vlivem Západu. Jsou ale i místa, kde to podle mě trochu přešroubovali. Ptala jsem se mužských kolegů ze Švédska. Říkali: „My jsme se dostali do stadia, kdy chlapi mlčí a ženský jedou“. Nebylo to tím, že příliš tlačili? Že je kvóty vytlačily dopředu? To je ale špatně. Každý máme své kvality, které je třeba využít.

Jaká bude tedy tvoje stopa ve Fortuně?
Jestli tu moje stopa bude, to bude vidět až za nějakou dobu. Nastavujeme ESG strategii. Ale její účinnost je dlouhodobá záležitost.

ESG je nicméně teď čím dál tím větší svět, což je dané i tím, že některé firmy musejí aktivity v tomto sektoru povinně reportovat od roku 2025. A tak začínají situaci řešit. Je možné, že to část z nich bude dělat jen tak na oko, bez účinku?
Ano, povinně se reportovat bude muset, ale ve skutečnosti ještě nikdo nenastavil, co se stane, když firmy nebudou reportovat pravdivě. Ale některé společnosti tu povinnost mají už teď. Zjistily, že to nafingovat úplně nejde.

Není to přesto pro tebe jiný svět? Nelákala tě možnost odjet na novou misi?
Vrátila jsem se a vzhledem k tomu, že moje mise na Ukrajině skončila, hledala jsem nové uplatnění. ESG dávalo dohromady všechno, čemu jsem se věnovala. Ale ano, zvykám si na korporát, na normální život, na chození do kina i na sociální vazby. Dostala jsem možnost vrátit se jako vyšetřovatelka válečných zločinů. Dodneška se to ve mně pere. Ale dala jsem slib. A nehodlám ho rušit.