Statistiky, zdá se, hovoří jasně: ať už se člověk podívá na délku dožití, kojeneckou úmrtnost, gramotnost, kupní sílu, kriminalitu a další ukazatele, objektivně vzato žijeme v nejlepší době lidských dějin. Přesto jsme zároveň v situaci, kdy se řada lidí zkrátka necítí dobře, není šťastná a hledá řešení u jednoduchých proroctví, třeba dezinformací. Výsledkem je, že se společnost i přes bezprecedentní blahobyt stává rozdělenou a polarizovanou.

Všechny tyto jevy – s důrazem na fyziologické procesy, které se při nich odehrávají –, pozoruje ve své praxi i přední český psychiatr Jiří Horáček. Přestože současný svět nabízí díky komunikačním technologiím větší možnosti než kdy dříve, pro mnohé lidi to podle něj také znamená větší míru stresu, nejistoty a života bez vize nebo smyslu. I o tom hovořil v podcastu Čestmíra Strakatého, který si můžete pustit v přehrávači níže.

„Doba, ve které žijeme, přináší spoustu nepříjemných a negativních fenoménů, jako je zahlcení nebo nejistota. Lidské dějiny se dělí na období, která jsou snažší a klidnější, snáze predikovatelná, a pak na období, kde je to naopak. Při covidu jsme nevěděli, jestli bude člověk za měsíc živý, nebo mrtvý, dnes to pokračuje. To všechno jsou faktory, které se promítají nějakým způsobem do lidské psychiky,“ vysvětluje zkušený psychiatr.

Současné dění ve společnosti tak může vést k situacím, které jsou alespoň dnes žijícím generacím jen málo známé. Horáček totiž vidí jasnou spojitost mezi fyziologickými faktory a tím, co se následně děje ve společnosti – například ve smyslu sílícího antisystémového proudu a tím, že mnohé skupiny lidí popírají pravdu a vytvářejí si vlastní realitu. Základem toho všeho je právě nejistota, ze které vzniká stres.

„Stresové hormony se jmenují kortikoidy. Pokud je jejich hladina dlouhodobě zvýšená, tak snižují počet synapsí v mozku a snižují tedy možnosti mozku se učit. Ten je přitom dynamickým systémem, který se pořád mění,“ říká Horáček. Zjednodušeně řečeno: ve chvíli, kdy máme nervy z nejistoty, se z ní zároveň intuitivně snažíme vymanit a najít řešení. Problém je, že mozek je v té chvíli náchylný hledat co nejrychlejší a nejjednodušší cesty. Jenže dnešní složité společenské problémy, z nichž pramení nejistota, snadná řešení mají jen zřídkakdy.

To samo o sobě by ještě podle Horáčka nebylo tak zásadní, neboť nejistota vždy byla a bude – jistá míra stresu je například podle vědkyně Julie Dobrovolné nutně potřeba k životu. Jistým znakem současné doby je však podle psychiatra i to, že společnosti chybí společná vize, za kterou by šla, mohla se k ní vztáhnout a dát tak smysl životu.

Jednu z příčin tohoto problému vidí i ve světě, který je dnes nebývale propojen po stránce komunikace – zatímco lidská psychika je historicky nastavená na fungování v tlupách, které čítají maximálně dvě stě až tři sta členů, dnes je zasazena do prostředí, kde je propojena s miliony lidmi.

„V dějinách byla společnost většinou rozdělená normálně, to znamená podle Gausovy křivky. Jinými slovy tak většina lidí měla přesvědčení, které se nějak blížilo průměru společnosti. Důsledkem hyperkonektivity ale je to, že vzniklo jakési dvojvrcholové rozdělení, většina voleb dopadá 50 na 50 a uprostřed není vlastně nikdo,“ vysvětluje psychiatr. Výsledek je, že zájmy jsou individualizované a lidé tak těžko nalézají životní smysl. Podle Horáčka není nutné ho znát, ale je třeba vědět, že jej člověk vědomě hledá.

Rozdělená společnost a nejistota pramenící ze stresu pak dohromady vytváří i takové jevy, jako má značná část společnosti, která se přiklání k dezinformacím. Ve složitém světě totiž dávají mozku daného člověka odpočinek – úrovně kortikoidů se na základě dezinformačního výkladu sníží, člověk se tak uklidní a naopak se vytvoří nová, velmi pevná synapse. Začíná se tak tvořit alternativní náhled na svět, který má daný jedinec navíc asociovaný s životní lehkostí – podle Horáčka stav, který je pro celkovou spokojenost v životě klíčový.

Problém je, že značně neúčinnými se v tu chvíli stávají i všechny kampaně, které se snaží lidem ovlivněnými dezinformacemi vysvětlovat realitu – jejich přesvědčení totiž posilují jak argumenty podporující alternativní vidění světa, tak i ty odporující – ty typicky mozek dezinformovaného člověka jen těžko přijme.

Řešení na komplexní společenský problém Horáček nabízí v podobě několika metod. Aby dlouhodobá stresová reakce v člověku nenastala, je třeba zvyšovat toleranci k tomu, co lidé považují za nejistotu. Je zároveň mít potřeba odstup, chvíle klidu a možnost přemýšlet sám, od rána do večera jen nepracovat.

Také tvrdí, že pomáhá sebe sama zasadit do většího kontextu, právě směrem ke společné vizi. „To by měl být nějaký kontext, který nebude tak bezesmyslný jako lidská existence. V horizontu několika desetiletí totiž selže každý, jestliže to jediné, co kultivuje a usiluje, bude on sám.“ uzavírá.