Jan Žižka není kdovíjak historický film. České dějiny mu jsou pro nenašince zaměnitelnou kulisou a hrubou předlohou. Především je to krvavý akčňák. Však ani tvůrce nejdražšího snímku tuzemské kinematografie Petr Jákl se přístupem, že netočí dějepisné dílo, nijak netajil. Výsledek nenudí, pro domácí diváky českého filmu s největším rozpočtem i mezinárodními ambicemi ale bude posun historie na druhou kolej trochu paradox.

Historické zasazení Jana Žižky pro české publikum logicky znamená nesmírnou přidanou hodnotu a obrovské lákadlo, ale současně i potenciální zklamání z toho, jak se s ním nakládá. Žižka je klíčová postava českých dějin, ale ve filmu je to hlavně akční hrdina. I proto nemá smysl porovnávat půlmiliardové dílo s rudě zabarvenou husitskou trilogií Otakara Vávry, s jinými historickými počiny z novějších dob, které nebyly zdaleka tak ambiciózní a akční, nebo přehnaně řešit dějinné detaily.

Hned první slovo snímku je „násilí“. Samotný Žižka v podání Bena Fostera by přitom nejspíš nejraději žil v míru, sázel stromy a v dlouhých zpomalených záběrech si chladivou vodou omýval obličej. Což je trochu v kontrastu s tím, jak v úvodní scéně v lomu Amerika kdesi v Itálii zachraňuje pana Boreše – Michaela Cainea v jedné z nemnoha scén, v níž se objeví – vezoucího důležitou zprávu pro krále Václava. Toho hraje Karel Roden, ale je to celkem jedno.

Budoucí vojevůdce nejprve nechá vykrvácet ochranku svého zaměstnavatele, než se uráčí se svou družinou veselých válečníků zasáhnout. Záchrana probíhá brutálně, krvavě a tempo střihu je asi tak stejně divoké (že by vliv Jáklova slavného spolupracovníka Stevena Rosenbluma, který stříhal Statečné srdce?) jako frekvence úderů mečů, palcátů a halaparten. A víte co? Ono to funguje.

Jestli si divák myslí, že ho čekají dvě hodiny dějepisného výletu, který se bude používat k výuce historie na školách, okamžitě ho Petr Jákl usměrní jako direktem opancéřovaných rytířských rukavic. Však bez okolků uvádí, že nechtěl točit biografii ani detailní historii. Kdepak, tady vládne akce. Surová, stříká to na všechny strany, bodá se, seká se, drtí se to hlava nehlava. O mnoho méně pak baví jiné okamžiky, kdy se z vřavy sleví. Třeba ony zpomalovačky na zádumčivého a hygienu dodržujícího Žižku.

Jistě, náznak nějakého příběhu v historických reáliích roku 1402 tu je. Doba je zlá, Václav IV. potřebuje peníze od pána z Rožmberka, králův bratr Zikmund mu v tom chce bezelstně, zcela upřímně a bez vedlejších úmyslů pomoci, mrk mrk, pan Boreš to samozřejmě zařídí a pověří Žižku… únosem Rožmberkovy nastávající Kateřiny, ať má král páku na vzpurného šlechtice. Zápletka, co by se neztratila ve Hře o trůny. A to není výtka.

Dějepisné prameny však o Žižkově předhusitské kariéře příliš nehovoří, a tak v rozplétání děje dostává místo autorská invence. Plány se pokazí, někdo se rozkmotří, někdo se sblíží, nic z toho příběhově nepřekvapí. Především ve druhé půlce to pak bohužel dokonce až nepotěší. To když scénář naservíruje další zpomalené záběry za doprovodu tesklivých melodií, které zdržují před akční podívanou, která se místy může měřit i s některými dobovými kousky na Netflixu.

Petr Jákl na tiskovce po filmu zmiňoval, že chtěl „zachytit pocity zoufalství a neštěstí tehdejších lidí“, které pak vedly k husitským válkám, a také „zachovat, co se o Žižkovi ví z pozdější doby, a ukázat úsek toho, co pak použil jako vojevůdce“. Takže se sice jen v dáli mihne, ale o to hlasitěji zazní kázání Jana Husa, chybět nemůže ani chorál Ktož jsú boží bojovníci nebo utrpení a následný vzdor špatně vyzbrojených vesničanů.

Snad jen právě ukázka pozdějšího husitského trademarku v podobě vozové hradby je asi nejméně povedenou akcí celého filmu. Pár zapálených svazků slámy vše zahalí do neprůhledného kouře, asi aby nebyla vidět poťouchlost potyčky, v níž ukrutný záporák vysílá na zteč proti osamocenému vozu své muže po hrstkách jako v laciném seriálu z devadesátek. Český divák ochutnávce pozdějších husitských konfliktů porozumí, byť její provedení neocení. Pro cizího to bude laciná, možná až nepochopitelná vsuvka.

Podobně nenadchne fakt, že středověk bohužel už tradičně v myslích filmových tvůrců znamená šeď, tmavo a bahno. Jako by jasné barvy ještě nevynalezli. Ale jinak pohledy na hrady Česka z mnoha úhlů potěší i oko zkušeného výletníka. Výprava je dostatečně bohatá, ačkoliv před studovaným historikem by asi nebylo dobré řešit, rozpětí kolika století pokrývá veškerá výzbroj na plátně. Nicméně rohaté helmy nečekejte. Ale bojovníků mohlo být víc, střety malých hrstek (opravdu velkou bitvu neuvidíme) někdy působí naopak šetřivě.

Tento syrový a desaturovaný výlet do minulosti příliš nerozjasní ani tváře herců. Ben Foster v titulní roli a Sophie Loweová coby Kateřina jsou extra vážní a zádumčiví. Matthew Goode a Til Schweiger alias Zikmund a Rožmberk pletichaří nebo lehce samomluvně popisují události. Jisté odlehčení – byť ne vyloženě humor, film se bere vážně – přináší žižkomando vousatých žoldnéřů, ale víc než dialogy za ně mluví sekery a meče. A to je jazyk, kterým Jan Žižka promlouvá nejhlasitěji, nejčastěji a nejsrozumitelněji.

Kromě Karla Rodena alias krále Václava IV., jenž by raději řešil cokoliv vyjma záležitostí koruny, se ve snímku objeví řada českých tváří, ale snad prominete lehoulinký spoiler a prozrazení, že málokterý se dočká zajímavějšího prostoru nebo vícero replik, než ho čeká krvavý konec. Třeba role Marka Vašuta dá vzpomenout na vystoupení herce v upírské akci Blade. Ale žerty stranou, výrazně větší roli než pársekundovou mrtvolu si střihnou třeba Ben Cristovao nebo Jan Budař.

Jan Žižka tedy umí bavit, ačkoliv asi jiným způsobem, než v jaký by spousta lidí nejspíš doufala. Bojové scény jsou krvavé, adrenalinové a zábavné (laickým okem – posouzení historických reálií nechejme povolanějším šermířům). Příběh slouží k jejich odůvodnění a k hrubému načrtnutí tehdejších poměrů spíš než k velkému přemýšlení. No a snahy o emocemi nabité vzpomínky ve zpomalených scénách to vše, inu, zbytečně zpomalují.

Nejdražší český snímek je – zcela bez urážky, čistě v kontextu světové produkce – přinejlepším ničím výrazně nevybočující akční záležitost. Taková, jakou by si v následujících letech mohla pustit hromada lidí na Netflixu pro zahnání nudy nedělního odpoledne poté, co dokoukají všechny ty Soumraky templářů a Poslední království a dali by si ještě trochu toho mečování se špetkou historie. Což je na poměry českého filmu velký úspěch.

Ale když jde o tak výjimečný počin domácí kinematografie, který míří do tuzemských i cizích kin, do hlavy se jako úder palcátem vkrádá myšlenka, jestli sklidí větší úspěchy a jestli se zaplatí. Pro amerického diváka to je totiž laciný film o neznámém muži z neznámého období neznámé země. Očima českého návštěvníka kin zase vytvořil Petr Jákl spektákl za půl miliardy korun, který doma nemá obdoby, ale sází na generickou akci, ne na češství. To je pochopitelné, ale pro našince to je také docela škoda.