Všimnout si něčeho takového není těžké – ale je pravda, že musíme chtít, říká Rajat Srivastava. Mluví o tom, jak na člověku poznat, že ho někdo bije nebo psychicky týrá. Srivastava tento problém dobře zná: je to lékař v Británii, který se tématem nejen zabývá, ale učí o něm i budoucí doktory. Ví, že u obětí násilí nemusí složitě hledat. Ostych, málomluvnost, určitý způsob, jak se člověk obléká, aby tak zakryl modřiny… to vše má vypovídající hodnotu. V Británii jsou školení lékařů na toto téma povinná. V Česku nikoliv.

S jedinou výjimkou, kterou jsou pediatři. „U dospělých se předpokládá, že se o sebe umějí postarat sami. Bohužel to ale není pravda, podle statistik se jen s domácím násilím setká každá čtvrtá žena a každý sedmý muž. Nemluvě o seniorech nebo lidech s mentálním hendikepem,“ přibližuje Dalibor Stoszek, praktický lékař pro dospělé a vedoucí lékař kliniky AFI v Canadian Medical, který se téma snaží rozhýbat.

Rajata Srivastavu do Prahy pozval, aby lékařům tento problém představil. Ordinace jsou totiž jedno z míst, kde je zneužívání lidí, a to dětí i dospělých, viditelné a lékaři mají možnost proti němu zakročit. Jednotný postup však v Česku chybí. Přitom když se britský odborník českých lékařů ptal, jestli se už setkali se zneužívaným dospělým pacientem, více než třetina odpověděla, že ano.

„U nás – kromě pediatrů – je to spíš na vlastní chuti se o problematice něco dozvědět. Ve Velké Británii musí mít každá ordinace takzvaného safeguarding leadera, český praktik se musí spolehnout sám na sebe a svou morální integritu. Nenechat podezření být zabere hodně času a telefonátů a nakonec se to může obrátit proti němu,“ popisuje Stoszek. Přitom za to, jak můžou takové situace dopadnout, hovoří data. Policie v Česku řešila v prvním pololetí letošního roku téměř 300 případů zneužití osoby ve společné domácnosti, přes 500 případů znásilnění a 42 vražd motivovaných osobními vztahy.

Jak situaci poznat, jak běžná vlastně je a kde vzniká, přibližuje v rozhovoru pro CzechCrunch právě Rajat Srivastava, specialista na safeguarding. Srivastava mimo jiné učí studenty praktického lékařství z Univerzity v Cambridgi a Leicester Medical School. Vysvětluje, že safeguarding je způsob, jak si všímat náznaků násilí na lidech, ať už fyzického, či psychického, a radí, jak s případným podezřením zacházet. Dotkli jsme se i tématu moci, rozsudku nad Dominikem Ferim nebo reakcí na něj.

Předpokládám, že jste o případu bývalého českého politika Dominika Feriho neslyšel. Jeden z argumentů jeho „internetových obhájců“ je představa, že ženy jen chtějí využít jeho slávy. Že dlouho mlčely a obvinění vyšla na povrch až mnohem později, než se údajně stala. Proč se podle vás takové argumenty objevují?
Většinou jsou to ženy, které jsou zneužívány, a muži, kteří zneužívají. Samozřejmě ne vždy. Podle mého názoru to je provázané s tím, jak společnost fungovala před mnoha lety. Dlouhou dobu byli muži dominantní a ženy ve společnosti nebyly tolik vidět. Teď se doba mění, ženy získávají stále větší rovnoprávnost, pracují, zatímco mají děti. Řekl bych, že pro některé muže v některých společnostech je obtížné to přijmout. A proto lidé mnoho náznaků nebo veřejnou debatu ignorují nebo se může stát, že se staví za muže. Myslím, že mluvit o tomto tématu je otázkou nastavení různých společností, které se liší. Každá je jiná.

A co když lidé v takových případech argumentují, že si za to žena může sama, když se třeba nevhodně oblékala?
Ano, to se děje. Většinou je to žena, která je obviňována třeba právě za způsob, jak se obléká nebo co dělá. Je to o zmíněné mentalitě, nastavení mysli. A je to problém společnosti jako takové. Podle mého názoru takové nastavení vychází právě z nerovnováhy moci. V každé společnosti, kde si nejsou muži a ženy rovni, se to stane. Ve většině společností mají muži navrch, a tak platí výše zmíněné. Pokud jednou budou mocnější ženy, pak budou zase ony podobně nahlížet na muže. Když lidé získají moc, zkazí je to.

Je mezi společnostmi v náhledu na zneužívání velký rozdíl? Kam byste zařadil tu českou?
Ano, rozdíly jsou obrovské. O českém stavu moc nevím, a tak mohu hodnotit v podstatě jen dvě věci. Jedna věc je zákon a druhá povědomí profesionálů. Právě moje expertiza – domácí násilí – je něco, co není příliš zřejmé. Řekněme, že zneužívaná dívka přijde k lékaři. Nepřijde tam ale standardně s tím, že je zneužívaná. Většina lidí s takovým problémem neřekne, že potřebuje pomoci. Jde ale o to, aby si toho byli profesionálové vědomi a lidé s nimi o tom mohli mluvit. To je v podstatě první krok. A pak je tu zákon, který, pokud vím, u vás řeší ve větší míře fyzické násilí. Ve zdravotnictví ale na toto téma moc školení není.

Jak těžké může být zjištění, že dochází k domácímu zneužívání?
Statistiky ukazují jako oběti až jednu ze čtyř žen a jednoho ze šesti mužů. Pokud je nevyhledáváte, jednoduše vám uniknou. Oni k lékaři nechodí s tím, že chtějí mluvit o zneužívání. Když se zeptáte, odkud mají modřinu, mávnou rukou s tím, že spadli ze schodů. A lékaři jim odpoví, že musejí být opatrnější. Jenže ono je důležité se ptát: A jak jste spadli? S kým jste v tu chvíli byli doma? Když se víc ptáte, víc se dozvíte. Jde ale o čas a lepší vzdělání, a dokud se pro lidi téma nestane důležité, tak to dělat nebudou.

Jak jste zmiňoval, je potřeba čas, který je ale nedostatkový. Jak těžké je zaregistrovat něco takového během pár minut návštěvy v ordinaci?
Velmi těžké. Ale trénink pomáhá. Vezměme si třeba, že mi do ordinace přijde někdo s bolestí na hrudi. Může trpět úzkostí, může mít svalový problém, nebo taky infarkt. Ale když má infarkt, vypadá to o hodně jinak než ty zbylé možnosti. A se zneužíváním je to stejné. Když jsme vycvičeni ho poznat, tak ho poznáme.

Jak se takoví lidé projevují?
Jsou tiší, uzavření, moc nemluví. Nebo přijdou s někým, kdo mluví za ně. I to je zřetelný znak.

A vždycky jsou plaší?
Může to být i tak, že do nemocnice chodí hodně, ale k různým specialistům. Možná chtějí, aby se jich někdo ptal, ale sami nic neřeknou. Mají dojem, že o tom nemůžou mluvit, vlastně nevědí, jak jim někdo může pomoct. Zneužívaní lidé můžou chodit specificky oblečení – pokud jde o fyzické zneužívání, zakrývají jeho možné známky. Ale taky můžou chodit pořád ve stejném oblečení. Zřetelnější je to třeba v pečovatelských domech, kde se nemusí převlékat, můžou být cítit, nejedí. Když začnete hledat, hodně toho najdete.

Vy působíte v Británii a hovořil jste o tom, že trénink takzvaného safeguardingu je tam hodně propracovaný. Kolik času se jím tráví?
Když někdo nastoupí do zdravotnického střediska, nemocnice nebo školy, prochází povinným školením. Ve zdravotnickém středisku jím musí projít už během prvního měsíce a v následujících 12 měsících to jsou další čtyři hodiny. I jako pracovník, který řeší objednávky a telefonické požadavky, musíte vědět, na koho se v zaměstnání obrátit, na co si dát pozor, jak vypadá fyzické nebo sexuální zneužívání či zanedbávání. A co dělat. Víc školení je u administrativních pracovníků, kteří řeší pacienty, a ještě víc u zdravotních sester.

Jak dlouho pak trvá zajistit ochranu někomu, o kom jste si jisti, že je skutečně zneužívaný?
To je různé. Když je to opravdu evidentní a nebezpečné, tak ve chvíli, kdy mi někdo řekne, že se bojí partnera, který má doma zbraň, můžu zavolat policii a okamžitě jednat. Problém je, když se nic nestane a takový partner se vrátí domů, situaci to může značně zhoršit. Riziko stoupá, když ten, kdo zneužívá, zjistí, že o tom vědí další lidé. Takže můj první záměr je věci nezhoršovat. V mnoha případech tak řešení trvá řadu měsíců. Člověk o tom musí být ochoten mluvit, měl by taky mít kam jít – jde mu zajistit finanční pomoc nebo azyl, ale i to vyžaduje čas.

A k tomu je zřejmě potřeba mít připravenou celou strukturu pomoci.
Ano a jednotlivé sekce mezi sebou musejí komunikovat. Ve chvíli, kdy ženy mají před sebou takovou perspektivu, mnoho z nich řekne: Promiňte, já vlastně žádnou pomoc nechci. A s tím už nic neuděláte. Přijde mi, že velká část žen skončí u toho, že o problému mluví, ale dál nekonají.

Proč?
Mají dojem, že je to vše, co můžou udělat. Bohužel. My jim nemůžeme říct, co mají dělat, jsou dospělé, myslí samy za sebe a dělají svá rozhodnutí, což my musíme respektovat. Ale můžeme jim říct, že tam pro ně jsme, pro případ, že se něco změní.

Co je tím hlavním důvodem, že jsou schopné o tom mluvit, ale už ne konat?
Mají dojem, že se ten druhý může změnit. Že ony ho můžou změnit. Víte, já už to ve svém věku můžu říct: lidé se nemění. Můžete změnit svoje chování, ale ne osobnost. Ano, na veřejnosti se můžete chovat příjemně, být milý člověk, ale sebe nezměníte. I tak si někdo myslí, že druhého změní svojí náklonností, láskou. A to je jeden z důvodů.

A další?
Když jsou součástí domácnosti děti, bývají také jedním z důvodů. Ale pokud děti vidí doma násilí, ovlivňuje je to a mimo jiné z nich můžou vyrůst násilníci. Důvodem můžou být i finance: když nemáte kam jít, jednoduše odejít nemůžete. Nebo jsou na to lidé prostě zvyklí, v takovém prostředí vyrostli. „Když mě někdo uhodí, tak to prostě chodí.“ A zase ti, kteří to už zkoušeli řešit s policií a nevyřešili, mají jako důvod strach.

V Česku můžete v takových případech někoho na několik dní ze svého bytu vykázat, má to nějaký efekt?
To je přece úplné nic. Když se vrátí, tak pak co? Agresor je agresivnější. Co se změní během té doby? Je to dobré, pokud se něco stane, pokud například ženě nabídnete azyl. Pokud ne, nemá takové vykázání smysl. Samozřejmě policie může dělat jen to, co jí umožňuje zákon, to chápu, ale je potřeba si klást otázku, proč to tak vlastně je.

Prezentoval jste za Česko řadu čísel, mezi nimi 535 znásilnění a 42 vražd s motivem spočívajícím v osobních vztazích během prvního letošního pololetí. Jak si tedy Česko stojí?
Vedle ostatních zemí stejně. Smutné ale je, že je to špička ledovce. Jsou to jen nahlášená čísla. Tipl bych si, že je to tak deset procent skutečného stavu, možná ještě méně. K policii se nedostane mnoho případů žen ani mužů. A někdy to mají muži ještě těžší: jak můžete jako muž říct, že vás žena zneužívá?

A mění se společnost?
Rozhodně. V Británii jsou velice dobré letáky s informacemi o tom, na koho se obrátit, co dělat, kde hledat pomoc. A to na každém sále či na dámských záchodcích. V televizi jsou reklamy. Jsou speciální pořady na Netflixu, na BBC… Obecně je na to kladen větší důraz.

Mění se i myšlení zneužívaných lidí?
Řekl bych, že v porovnání s předchozími dvaceti lety ano. Je to spojeno i s tím, že jde hodně o ženy, a ty za tu dobu získaly různé možnosti. Je to hra moci. Lidé zneužívají další lidi, když cítí, že mezi nimi je nerovnováha sil. A je těžké zneužít někoho, kdo má nad vámi moc.

Ale asi je také důležité zmínit, že i lidé z takzvaně lepších rodin můžou být zneužíváni.
Určitě. Děje se to všude: mezi bohatými, chudými, lidé jsou zneužíváni po desetiletí. Teď se o tom jen víc mluví.

Kdybyste měl tu moc něco na systému změnit, co by to bylo?
Určitě bych ve zdravotnických zařízeních nechal vytvořit oddělení safeguardingu, oddělení ochrany lidí. Dnes je to něco, co dělají lidé navíc, doplňková záležitost. Ale pak zůstáváme jen na povrchu. Věřím, že stejně jako má každá nemocnice třeba oddělení kardiologie, měla by mít i to, které řeší bezpečí lidí.