Pokud člověk občas zapomene mobilní telefon nebo si zabouchne klíče, nejde zpravidla o diagnózu. Když však musí vynaložit velké úsilí na to, aby těmto situacím předešel, a přesto k nim opakovaně dochází, problém nejspíš nebude v nepozornosti. Může se jednat o ADHD. Tato neurovývojová porucha způsobuje potíže se soustředěním, regulací aktivity a zvýšenou impulzivitou. A v poslední době už se diagnostikuje nejen dětem, ale i dospělým. Bohužel ale stále velmi málo, jak ukazuje studie vědců z Británie. Ta zároveň mluví o tom, že lidé s ADHD bez dostatečné medicínské podpory žijí v průměru o pár let méně než zdraví jedinci.

Osmatřicetiletý Jiří Vicherek vždy tušil, že je s ním něco „trochu jinak“. Jako dítěti mu sice diagnostikovali dyslexii a dysgrafii, ale jinak ve škole prospíval bez komplikací. Problém přišel až na vysoké. „Vypadl jsem z rodinného prostředí a začal mít vlastní odpovědnost, některé věci mi šly velmi snadno, některé naopak velmi těžko,“ popisuje pro CzechCrunch.

„Do té doby jsem na základní a střední škole většinu věcí ‚hacknul‘ díky své inteligenci a se známkami nebyl problém. Na vysoké bylo ale potřeba se některým věcem dlouhodobě a pečlivě věnovat, včetně těch, které mě nebavily. A to byl kámen úrazu,“ popisuje. Školu kvůli tomu nakonec nedostudoval.

Tehdy i později v zaměstnání si všiml, že do velkých a komplexnějších problémů, kterého ho baví řešit, je schopen se ponořit a pracovat efektivně třeba celou noc. Když má ale napsat banální e-mail, nemůže se k tomu odhodlat. „Kvůli tomu jsem pak přicházel o klienty, protože práce pro ně byla sice odvedená, ale z mé strany vázla komunikace,“ vysvětluje Vicherek.

Zároveň to nebyl jediný problém: nabalovaly se drobnosti jako neustálé zapomínání klíčů, vrážení do futer od dveří a chození pozdě na schůzky, což začalo ovlivňovat i jeho soukromý život. „Stalo se mi, že jsem zapomněl na vysněné první rande. Hrozně jsem se omlouval, zachránil to, dostal druhou šanci. A pak jsem zase nepřišel,“ popisuje.

Symptomy ADHD, o kterých mluví Vicherek, před časem popisoval pro CzechCrunch i psychiatr Tomáš Rektor. Ten také zmiňoval, že lidé trpící ADHD mohou například zapomínat věci a ztrácet je, mít problém sledovat rozhovory ostatních lidí, dodržovat deadliny nebo postupovat podle návodů. Zároveň je podle něj v Česku a v Evropě stále ještě velké množství lidí s ADHD bez diagnózy a případné možnosti zahájit léčbu.

To potvrzuje i aktuální studie britských vědců, která před časem vyšla v the British Journal of Psychiatry, předním mezinárodním recenzovaném časopise o psychiatrii. Autoři v ní hovoří o tom, že drtivá většina lidí s ADHD, kterých by v populaci mělo být kolem tří až čtyř procent, není diagnostikovaná.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Můj ADHD mozek (@muj_adhd_mozek)

Studie pak zároveň popisuje, že muži trpící ADHD mají o sedm let a ženy o devět let kratší průměrný očekávaný věk dožití. „V této skupině lidí dochází k výraznému zkrácení očekávané délky života, které je poměrně významné a znepokojivé,“ řekl pro deník The Guardian profesor Joshua Stott, hlavní autor výzkumu z University College v Londýně.

Nezpůsobuje to ale porucha samotná. Na vině je dle vědců nedostatečná léčba a psychologická nebo psychiatrická podpora lidí s ADHD, pak jsou to zřejmě možné problémy s psychickým zdravím a tendence k horšímu životnímu stylu, případně sklon k závislostem, které jsou spojené právě s ADHD.

Osvětě a většímu zaměření na téma ADHD u dospělých by aktuálně mohlo pomoci i to, že se o něm ve společnosti začíná více mluvit. Loni na podzim promluvil o svém ADHD zpěvák Jordan Haj. Před pár týdny se o příznacích ADHD rozepsala na svém profilu na Instagramu novinářka a spisovatelka Markéta Lukášková, která sama poruchu má a dlouhodobě o ní veřejně mluví.

Podrobnější informace o diagnostice a životě s ADHD lze pak najít i na instagramovém profilu Můj ADHD mozek, který spravuje Alena Spálenská, studentka psychologie a specialistka na poruchy osobnosti z Národního ústavu duševního zdraví. Ta se přes instagramový účet snaží šířit osvětu ohledně ADHD u dospělých.

Jiřímu Vicherkovi se před čtyřmi lety v červnu dostala do ruky kniha kanadského novináře Clivea Thompsona Coders: The Making of a New Tribe and the Remaking of the World. „Ta kniha je z velké části o něčem úplně jiném, ale je v ní krátká kapitola o lidech v IT, kteří mají ADHD. Četl jsem ji v metru a byl jsem z toho úplně mimo, bylo to jako číst o sobě samém,“ popisuje Vicherek. „Tenkrát mi ale došlo, že je to reálný problém a měl bych si s tím někam opravdu zajít.“

V září už měl stanovenou diagnózu od klinické psycholožky, v prosinci pak léky na ADHD od psychiatra a začal navštěvovat skupinovou terapii. Popisuje, že asi nejzásadnější pro něj bylo, že se díky kombinaci léků a terapie zbavil pocitu viny. „Zaplavovala mě velká vlna úzkostí, protože přes obrovské množství vynakládané energie jsem stále dokola selhával. Diagnózou se ale vysvětlilo, že za to může ADHD a že je potřeba s tím pracovat trochu jinak,“ říká Vicherek.

Zlepšily se i jeho rodinné vztahy. „Přestal jsem být doma vůči manželce a dětem tolik vztahovačný. Před diagnózou jsem byl schopný se s ní například pohádat, když mi tvrdila, že na nic nemyslí. Já jsem si to se svým ADHD mozkem nedovedl představit, na nic nemyslet,“ uzavírá.