Komentář Petera Brejčáka: Slovák, který již přes deset let žije na pražském Žižkově. Reportér, který zároveň žije v karlínské startupové a technologické bublině. Novinář, což je povolání, kvůli kterému si slovenská mafie objednala vraždu Jána Kuciaka. Homosexuál, což je menšina, vůči níž byl loni v Bratislavě namířený teroristický útok se dvěma oběťmi. A k tomu vysokoškolsky vzdělaný inženýr ekonomie. Umíte si představit víc předpojatého člověka, který by mohl komentovat slovenskou politiku? Jen těžko. A přesto vám k dnešním volbám něco napíšu.

Na Slovensku se v sobotu konají předčasné parlamentní volby. Zdá se, že již dlouho žádné tamní volby nezajímaly tolik Čechů jako zrovna tyto. Slovenští politici jsou přitom jeden velký bizár a satirou na sebe samotné. Snaha zorientovat se ve všech jménech, stranách či hnutích může nezaujatému zahraničnímu pozorovateli přinést velký bolehlav. Dovolil jsem si proto sepsat rychlý, komentovaný přehled.

Strany jsou seřazené podle posledních předvolebních průzkumů z tohoto týdne. Až na dva speciální bonusy seznam obsahuje deset relevantních stran, o těch dalších vědět vůbec nepotřebujete. Tedy, možná ne. Na základě historických zkušeností se slovenskými volbami jeden nikdy neví. Pro postup do parlamentu je na Slovensku, stejně jako v Česku, potřebné získat více než pět procent hlasů voličů, v případě koalice stran (v těchto volbách jde o koalici OĽaNO, KÚ a Za ľudí) pak sedm procent.

* Poznámka: Uváděný lídr nemusí být nutně číslem jedna na kandidátce strany do současných voleb.

Smer, lídr Robert Fico: Strana, která měla premiéra v letech 2006 až 2010 a následně 2012 až 2020. Strana, která v aktuální kampani ukazuje, co všechno je na Slovensku špatně, co všechno nefunguje a jak hrozně se tam žije – samozřejmě bez reálných řešení. Během posledních tří let bylo podle Denníku N z éry Smeru odsouzených čtyřicet zločinců z nejvyšších politických pater, dalších 130 lidí je v politicky citlivých kauzách stále vyšetřovaných. Robert Fico dělá všechno proto, aby se chopil moci a mohl tuto práci policie, prokuratury a dalších orgánů zastavit. Obžalovaný je totiž i on sám. Rozdíl v rétorice Smeru a fašistů již nenajdete.

PS (Progresívne Slovensko), lídr Michal Šimečka: Středoví liberálové, velká naděje bratislavské „kavárny“, že právě oni budou spásou Slovenska. Podle průzkumů teď bojují o první místo, v posledních volbách jim ke vstupu do parlamentu (kam kandidovali v koalici se stranou Spolu) chyběla necelá tisícovka hlasů (celkem bylo platných 2 881 511 hlasů). V parlamentu a v reálné politice tak PS nikdy nebylo, což bylo znát i v debatách.

Hlas, lídr Peter Pellegrini: Bývalí členové strany Smer. Poté, co byl Peter Pellegrini premiérem a viděl, že mu roste popularita, rozhodl se se svými příznivci vytvořit novou stranu. Zdálo se totiž, že Smer je za zenitem, takže opustili potápějící se loď. Nevyšlo to. V konečném důsledku tak jde o stejnou zkorumpovanou partu, jako je Smer, jen v novém kabátku.

OĽaNO, lídr Igor Matovič + KÚ, Za ľudí: Koalice tří stran, z nichž dvě již nejsou vůbec podstatné a ta první více než reálnou názorově ucelenou stranu připomíná shluk náhodně seskupených lidí z ulice. Hezky to zrcadlí samotného bývalého premiéra Igora Matoviče, jenž byl jako šašek dlouhodobě dobrým opozičním politikem, ve vládě jej to ale nepřešlo a byl nejlepší opozicí sám sobě. Při nástupu do funkce premiéra od něj byla očekávání nulová, každý týden ale dokázal laťku podlézt. Kvůli němu je nyní Slovensko v takové situaci, v jaké je = totální bizár.

SaS, lídr Richard Sulík: Pravicoví liberálové, kvůli kterým v roce 2012 padla vláda Ivety Radičové, což vydláždilo cestu Smeru a Robertu Ficovi, aby další čtyři roky vládli v jednobarevné vládě. Kdyby nějaké měl, pravděpodobně by si Richard Sulík doteď trhal vlasy z toho, že to byl on, kdo dotáhl Igora Matoviče do politiky na kandidátce své strany. I když byli oba v poslední vládě společně, žádná dvojice se nehádala tolik jako právě oni – a i díky tomu je Sulík spoluviníkem pádu poslední neúřednické vlády.

KDH, lídr Milan Majerský: Křesťanští demokraté, kteří poměrně překvapivě vstali z popela a mají šanci dostat se do parlamentu, což se jim v posledních dvou volbách těsně nepodařilo. V duchu tradičních slovenských křesťanů nenabízí téměř nic jiného než nenávist, a to vůči různým – zejména sexuálním – menšinám, které jsou podle Milana Majerského „pliagou“, ve volném překladu do češtiny morem.

SNS, lídr Andrej Danko: Slovenští národovci, jejichž vzorem je maďarský Viktor Orbán a pochopitelně také Vladimir Putin. Jejich lídr si během toho, co byl ve vládě s Robertem Ficem, nechal udělit vojenskou hodnost kapitána – jen tak, protože proč ne. Od té doby jej nikdo jinak nenazve. Vždy, když otevře pusu, se kapitán přeřekne nebo poskládá souvětí, které je na dešifrování náročnější než některá vyjádření Andreje Babiše.

Republika, lídr Milan Uhrík: Parta fašistů, kteří se oddělili od v Česku známější party fašistů ĽSNS Mariana Kotleby (ti už nyní relevantní nejsou). Říkají o sobě, že nejsou fašisté, ale demokraté. Když se ukázalo, že Uhrík byl historicky členem demokratické strany SDKÚ Milukáše Dzurindy, opět otočil a tváří se, že demokratem není, ale je fašistou, jen to neřekne přímo. Brojí proti Evropské unii, zatímco Uhrík je poslancem Evropského parlamentu.

Sme rodina, lídr Boris Kollár: Když máte třináct dětí s jedenácti různými ženami, jak jinak můžete nazvat svoji stranu než Sme rodina? A jakou lepší image si můžete budovat než to, že bojujete za tradiční slovenské (a křesťanské) hodnoty? Zkuste se zeptat posledního předsedy parlamentu Borise Kollára, který výrazně zbohatl během devadesátých letech, a to, že přitom měl blízko pomalu ke všem mafiánům na Slovensku, je jen jedna obří náhoda.

Demokrati, lídr Eduard Heger: Strana bývalého premiéra, jenž na tomto postu vystřídal Igora Matoviče. A od té doby jste neslyšeli o tom, že nějaký slovenský premiér vůbec existuje. Původně strana fungovala pod názvem Spolu a společně s PS se jen těsně nedostala do parlamentu. Pak se přejmenovala na Modrá koalícia, protože chtěla spojovat demokratické strany. Ale to nevyšlo, tak se přejmenovala opět. Motá se vám hlava? Nevadí, realita je milionkrát komplikovanější.

Bonus I.: Čechům známý bývalý premiér Mikuláš Dzurinda se po vstání z politicky mrtvých opět snaží zaujmout voliče. Že prý ví, co má dělat, aby porazil Fica. Právě on a jeho strana se původně měla připojit k výše zmiňované partě Demokratů, protože ale všem zástupcům těchto miniaturních politických stran přijde rozumnější síly nespojovat a místo toho bojovat o stejné voliče a přitom se vzájemně hádat, Dzurinda nyní vede stranu Modrí, Most-Híd, která má podle nejlepšího posledního průzkumu preference na úrovni 2,1 procenta a podle nejhoršího 0,7 procenta.

Bonus II.: Věděli jste, že Pirátská strana působí také na Slovensku? Nebojte, to nevíme ani my Slováci. Zatímco v Česku Piráti patří mezi koaliční vládní strany, na Slovensku podle průzkumu preferencí, který byl publikovaný se seznamem všech stran, získali 0,2 procenta.