Po 20 letech vývojařiny zakládá Markéta Fibigerová 1. IT Gymnázium. Chceme učit studenty myslet, ne vychovávat stádo
Markéta Fibigerová je ředitelka 1. IT Gymnázia
V dějepise se začíná od dějin 21. století, na rozvrhu jsou čtyři hodiny tělocviku, výuka v angličtině, ale především za týden stihnou hned osm vyučovacích hodin informatiky a matematiky. Vše navíc v tematických blocích a nikoliv podle předmětů. Není řeč o utopické škole, ale o 1. IT Gymnáziu, jehož přípravy v těchto dnech finišují v prostorné prvorepublikové budově s rozsáhlou zahradou na okraji Prahy.
Ambiciózní projekt pod taktovkou vývojářky a vystudované učitelky Markéty Fibigerové chce ukázat, že světu nerdů a podivínů v IT už dávno odzvonilo a že budoucí vývojáře je třeba vzdělávat všeobecně a moderními metodami. Po dvou letech příprav přijme 1. IT Gymnázium první studenty letos v září.
Na začátku, před více než dvěma lety, to byl ale jen nápad. Ačkoliv vystudovala Fibigerová učitelství na Univerzitě Karlově, po škole se vydala cestou IT technologií a v rámci rodinné firmy dvacet let programovala a vyvíjela software.
„Po dvaceti letech v komerční sféře jsem se chtěla pustit do něčeho nového, co bude dávat smysl. Napadlo mě založit školu a vrátit se k tomu, od čeho jsem po vysoké utekla,“ říká nadšeně jednačtyřicetiletá Markéta Fibigerová s tím, že sama v osmnácti neuměla z IT vůbec nic, ale programovat se zkrátka naučila.
Vychází především ze zkušenosti, že v IT sektoru často nebývá úskalí ani tak v samotném jádru činnosti. Problémy jsou podle ní jinde. „Špatná komunikace, vynucování moci, neefektivita a malá míra spolupráce a vzájemný disrespekt jsou velké mezery,“ tvrdí.
Právě proto se rozhodla založit gymnázium orientované na IT, které zároveň dá studentům všeobecný přehled i praktické dovednosti. Díky gymnaziálnímu zaměření si vytyčila jasný cíl – přilákat na svou novou školu také nerozhodnuté studenty a zejména dívky. Těm chce ukázat, že oblast IT dávno není mužským odvětvím a smíšené týmy se dobře doplňují.
Učit podle sebe
Postupně začala pro svou ideu shánět lidi. Obrátila se na kamarádku Markétu Tuhou, která je též vystudovanou učitelkou, působila i jako ředitelka a k tomu vybudovala vlastní firmu zaměřenou na elektroinstalace. Druhá kolegyně Radka Čapková vystudovala humanitní obory na Pedagogické fakultě UK, zaměřila se k tomu na jazyky a pracovala například pro Interpol. Může tedy učit jak humanitní předměty, tak díky své předchozí kariéře i přesah do zpracovávání dat.
Jeden z dalších kolegů je povoláním informatik, druhý učí i na ČVUT. Fibigerová přesto věří, že průprava na učení není dána ani tak formálním vzděláním jako spíše osobními předpoklady, které se dají rozvíjet. V kampani, kterou s týmem udělala na podzim po základních školách, si prý ověřila, že studenty její učitelé zvládnou.
S novým týmem se rozhodla, že pro svou výuku sestaví zcela vlastní kurikulum, ovšem stále v rámci státně daného rámcového vzdělávacího programu. Ten v případě gymnázií není ke štěstí Fibigerové příliš omezující. Cesta přes regulatorní orgány přesto nebyla jednoduchá.
Pražský magistrát si nechal žádost o založení školy téměř půl roku, aby nakonec vyslovil negativní stanovisko. I přesto chtěla Fibigerová, aby žádost postoupila na Ministerstvo školství, kde ale také neuspěla. Až poté, co se změnila politická situace na pražském magistrátu, nakonec žádost prošla přes magistrát i samotné ministerstvo. Po roce a čtvrt příprav získala škola potřebnou akreditaci.