Tehdy to tak nejspíš připadalo jen málokomu, 3. října roku 2001 ale začala jedna z nejdůležitějších kapitol dějin technologie. Steve Jobs představil iPod. Ačkoliv má kapesní přehrávač Applu za sebou historii toxické společenské ikony, zavádějící praktiky a poslední roky irelevantní existence, v mnohém symbolizuje vstup do nové éry konzumace médií či osobní elektroniky. Teď mu definitivně odzvonilo, Apple totiž oznámil ukončení výroby posledního iPodu v jeho nabídce, iPodu Touch.

Kapesní přehrávače digitální hudby existovaly už v 90. letech, ty menší s flash pamětí ale neměly dostatečnou kapacitu, ty se standardním pevným diskem zase byly příliš velké a těžké. Tehdejší šéf vývoje hardwaru Applu Jon Rubinstein ale u firmy Toshiba objevil nový typ malých pevných disků a rychle od ní koupil exkluzivní práva na jejich použití – a revoluce v přenosném poslechu mohla začít.

Do čela projektu s kódovým označením P-68 Jobs najal Toma Fadella, který přišel s nápadem na lepší mp3 přehrávač, navíc propojený s obchodem s digitální hudbou. O necelý rok a jistě nejednu bezesnou noc později mohl šéf Applu na pódiu proklamovat svoji lásku k hudbě a také nový způsob, jak si ji vzít kamkoliv s sebou. iPod se vešel do kapsy u kalhot, nabídl dostatek úložiště pro tisíc písniček a představil geniálně jednoduchý a návykový způsob ovládání pomocí klikacího kolečka.

Vliv, jaká měla tato kombinace na trh s přenosným audiem, lze těžko přecenit. Pár dalších iterací iPodu přineslo vylepšené ovládání, kompatibilitu synchronizace médií s počítači s Windows nebo barevný displej. Do roku 2004 se název produktu Applu stal synonymem pro kapesní mp3 player, naprosto totiž ovládl celý trh – logo nakousnutého jablka na sobě neslo přes 70 procent všech přehrávačů prodaných ve Spojených státech.

Ve stejné době začaly vznikat také další verze iPodu, nejdříve o trochu menší Mini, pak výrazně zredukovaný Nano a zcela minimalistický Shuffle, který neměl ani displej. Díky tomu, že přehrávače nabízely skvělé ovládání i uživatelské prostředí, snadnou synchronizaci s počítačem a v neposlední řadě také sociální status, držely si dominanci na trhu mnoho let. V roce 2007 se prodal iPod s pořadovým číslem 100 000 000.

Jeho úspěchu pomohl ještě jeden zásadní aspekt, a to přechod hudebního průmyslu do digitální sféry, kdy se radikálně zjednodušil přístup k obrovskému množství hudební tvorby. S nástupem internetu na přelomu tisíciletí se objevil Napster využívaný pro většinou nelegální sdílení souborů, o několik let později pak přišel online obchod iTunes Store. Apple tak svůj veleoblíbený přehrávač propojil s jednoduchým způsobem, jak si do něj legálně koupit hudbu. Nová éra digitální zábavy byla zcela oficiální.

iPod samozřejmě neznamenal jen samá pozitiva. Platit za hudbu bylo jednoduché, avšak ne nutné, mnozí si tedy do svých zařízení s nakousnutým jablkem nahrávali soubory ze všech možných zdrojů. Tento proces by nastal každopádně, Apple ho nicméně dost možná urychlil.

Firma minimálně ze začátku příliš nedbala ani na uživatele. Její přehrávače totiž nedosahovaly doby přehrávání uváděné v reklamách, což mělo za následek hromadné žaloby. Jobsově kouzelné hrací skříňce se dostalo také nařčení z plánovaného zastarávání. Baterie totiž nebyly uživatelsky vyměnitelné a servisní poplatek v Apple Storu byl vysoký. Někdy až tak, že spíš dávalo smysl koupit si nový iPod. Problémů ale bylo v průběhu let mnohem více.

Pozitivní reakce nicméně jasně převažovaly. Počty prodaných kusů stoupaly až do roku 2007, kdy Apple představil zařízení kapesním přehrávačem silně inspirované a do jisté míry mu přímo konkurující – iPhone byl vlastně prvním iPodem s velkým dotykovým displejem. Paralelně s ním na trh dorazil také iPod Touch ochuzený o antény pro mobilní signál, více a více lidem ale přestalo dávat smysl kupovat a nosit dvě zařízení, když stačil jen chytrý telefon. Poslední výraznější obměna iPodu Touch proběhla v roce 2012.

Konec iPodu uzavírá zásadní kapitolu hudební historie

Ještě před třemi lety Apple k velkému překvapení mnoha představil sedmou generaci produktu s aktuálním procesorem, obřím úložištěm a několika novými funkcemi. Všem ale bylo jasné, že zaujme jen velice úzké publikum a jeho definitivní konec je pouze otázkou času.

Základní iPod, v roce 2007 přejmenovaný na Classic, si základní prvky ponechal po celou dobu existence, až ho Apple v roce 2014 přestal vyrábět. Jedna z nejvýznamnějších kapitol moderních dějin hudby se tak uzavřela v zásadě už tehdy. Samotná značka nicméně prostřednictvím modelu Touch s dotykovým displejem přežívala až do včerejška, kdy Apple oznámil zastavení výroby. Nové kusy jsou stále dostupné, ale jen do vyprodání zásob.

Ačkoliv je iPod nyní oficiálně – a fakticky už déle – mrtvý, jeho koncept má dnes nostalgické kouzlo, skoro podobně jako gramofonové desky. Bylo to zařízení stvořené pro jediný účel, poslech hudby. Původně v něm nebyly aplikace, internetový prohlížeč, sociální sítě ani nepřeberné knihovny streamovacích služeb ovládané algoritmy a pečlivě měřící každou změnu vkusu lidí. Uživatel měl s tím, co poslouchá, mnohem více bezprostřední zkušenost.

Z tohoto důvodu na iPod Classic dodnes mnozí nezanevřeli a stále svůj starý kousek nosí s sebou, když se nechtějí rozptylovat telefonem. Revoluční přehrávač Applu na jednu stranu stál u přerodu hudby z uměleckého artefaktu na obsah, jak ji dnes mnozí vnímají, zároveň však stále odkazoval k dřívější době. Sice se k citlivějšímu přístupu ke zvukovému umění, které reprezentuje, můžeme (třeba skrze vinyly) kdykoliv obrátit, konec iPodu je nicméně symbolickým gestem, že jsme se přesunuli plně do budoucnosti poslechu hudby.