Asus představuje dvě pozoruhodné novinky. Zenbook vyzývá MacBook Air, ProArt zase profi modely s M3 čipy

Asus Zenbook S16 spojuje eleganci a vysoký výkon, ProArt P16 zase míří na nejnáročnější uživatele. A oba sází na AI.

Michal MančařMichal Mančař

zenbook-proart-boxed

Foto: CzechCrunch

Asus Zenbook P16 a Asus ProArt P16, prvotřídní notebookové novinky tchajwanského výrobce

Windows versus Mac. Patříte k těm, pro které to působí jako snad až lehce úsměvné srovnání? Možná právě na vás zapůsobí dvě notebookové novinky od společnosti Asus. Zenbook S16 a ProArt P16 jsou prvotřídní přístroje, u kterých je tu méně, tu více zřejmá (ba až jednoznačná) snaha konkurovat právě Applu.

Měli jsme v CzechCrunchi, kde až na pár windowsových a androidích jedinců (ve smyslu jedinečných lidí) vládne Apple, možnost Asus Zenbook S16 a ProArt P16 krátce vyzkoušet. A víte co? Přesvědčit zaryté applovské uživatele k výměně, to je přinejhorším zcela bláhový úkol – a přinejlepším běh na dlouhou trať. Ale novinky od Asusu na ni vyrazily. A to v dost solidním tempu. Vlastně dost možná ve sprintu.

Nový Zenbook S16 už na první pohled vyráží kupředu i v té disciplíně, která by neměla být až tak důležitá, ale pro leckterého uživatele zásadní. V designu. Spoustě notebooků lze vytknout nelákavý, někdy až překombinovaný (zdravíme herní notebooky) vzhled, ale velice tenké, elegantní a dokonale pevné tělo modelu S16 stojí za zmínku a pochvalu. Stejně jako decentní vrchní části notebooku, které krášlí jen pár linií. Je to čisté, lehké (1,5 kilogramu), opravdu tenké (1,1 centimetru!) a na pohled působivé. Tohle body sklízí nejvyšší body.

Ani po otevření Zenbooku elegance nekončí. Tento dojem navíc znásobilo testování modelu ve světlém provedení, které z něj dělá přece jen designovější kousek než v případě tmavých a šedivých laptopů. A může se to zdát jako maličkost, ale k dobrému dojmu přispívá i precizní, pravoúhlá klávesnice (včetně tlačítka pro microsoftí AI Copilot) bez zbytečné zaoblenosti v nijak nenarušeném těle.

Tedy narušeném pouze příjemně velkým touchpadem, který samozřejmě podporuje různá gesta a ovládací prvky třeba potažením na některém z okrajů. Mimochodem, ke cti Asusu slouží i fakt, že ani při opravdu velkém zatížení není tělo notebooku nekomfortně horké. Části u ohybu se zahřívají, ano, ale klávesnice a touchpad zůstávají stále cool. To nebývá vždy pravidlem.

Zdá se až trochu nefér odbýt šestnáctipalcovou OLED obrazovku s rozlišením 2 880 na 1 800 jako tak trochu tradičně vynikající, ale podobný verdikt platil už i u předchozích testovaných zařízení značky Asus. Dotykový displej s frekvencí 120 Hz přináší perfektní podívanou, nicméně nejeden člen redakce poznamenal, že je přece jen docela lesklý. Na druhou stranu i ve slunečných dnech je zářivě čitelný.

Působivý vzhled doprovází podobně prvotřídní hardwarová výbava. V dnešní době zaujme dvanáctijádrový procesor AMD Ryzen AI 9 HX 370, u kterého AI nemá být jen buzzword. Výrobce hlásí 50 TOPS, což může být pro nadšence do umělé inteligence zajímavé info. Ale co to znamená pro ty běžnější uživatele?

Třeba to, že přímo ve svém počítači rozjedete generování obrázků známé jinak z online nástrojů jako Midjourney. Prostě spustíte program a tvoříte. V čemž vám mimochodem může pomoct i stylus přibalený k Zenbooku. Takže svou jednoduchou malůvku proměníte prostřednictvím AI na něco mnohem kreativnějšího.

Ale zpátky k hardwaru. Dvaatřicet giga operační paměti je očekávatelný a stále celkem vysoký standard. Už po pár posleších se podle nás také velice povedlo audio, šestice speakerů v tak tenkém těle zní krásně přirozeně. A když je řeč o zvuku, ani střední zátěž neroztočí chlazení do nepříjemných otáček.

Asus Zenbook S16 je povedený přístroj. První devizou, kterou navzdory povrchnosti neradno podceňovat, je elegantní a tenký design. Druhou pak skutečnost, že vzhled není vykoupen hardwarovými kompromisy. Strefuje se do stejné cílovky jako například MacBook Air – a to i svou cenou kolem šedesáti tisíc korun. Ale s o palec větším displejem a pro leckoho zajímavějším hardwarem.

Profesionál za sto tisíc korun

Také druhá novinka Asus ProArt P16 má svého applovského protivníka. Zařízení od Asusu se pozicuje jako výkonná pracovní stanice pro tvůrce obsahu. Tomu odpovídá výbava v čele opět s procesorem AMD Ryzen AI 9 HX 370 – tady se mimochodem opět hodí připomenout generativní možnosti AI zmiňované u Zenbooku, které kreativní profíci využijí přece jen víc než běžnější uživatelé –, 64 gigabajty operační paměti a grafickou kartou GeForce RTX 4070. Při pohledu na přímou konkurenci tak nelze nezmínit modely MacBook Pro s čipy M3.

A že to není tak úplně náhodný výběr, to mimochodem dokazuje i design ProArtu. Položte ho vedle přístroje od Applu a budete se muset chvilku snažit, abyste našli rozdíly. Kolega a majitel „em trojkového“ profi Macu si vizuální i rozměrové podobnosti ihned povšiml a pár sekund trvalo, než si uvědomil třeba reproduktory v těle značky Asus tam, kde je Apple nemá, nebo ovládací kolečko na touchpadu. Oba stroje, jež kvůli hardwarové výbavě nepatří k nejkompaktnějším, si jsou v lecčems podobné.

Což platí nejen na první pohled. Během našeho testování nebyl na kdovíjak sofistikované zkoušky a benchmarky příliš čas a prostor, nicméně prověřili jsme ProArt P16 způsobem, pro jaký ho potenciální uživatelé zvolí nejpravděpodobněji. Ve 3D světě nejnovějšího Unreal Enginu (například prostřednictvím nástroje pro tvorbu virtuálních osob MetaHuman od Epic Games – mimochodem vyzkoušejte si ho, stojí to za to) se frekvence snímků za sekundu chovala obdobně jako u Macu, při větší zátěži (například při nazoomování na virtuálního MetaHumana) bychom řekli dokonce o pár fps lépe.

Druhým způsobem pak byla práce s mnohasetmegabajtovými PDF či PSD soubory. S takovými, které i kolegův Mac Pro chroustal několik sekund. Naše výsledky opět můžete při absenci přísného a statistikou ošetřeného benchmarku brát s rezervou, ale dojem z obou strojů byl zcela srovnatelný. Přesnější a přísnější porovnání na sebe každopádně zcela jistě nenechají dlouho čekat, Asus ProArt P16 i konkurent jsou na to svým zaměřením, cenou ve vyšších desítkách tisíc korun – ale vlastně i tím vzhledem – až příliš specifické stroje.

CC Native

Partnerem článku je Asus

Sto kilometrů na kole do kanclu? Pohoda, když máte karbonovou Teslu mezi gravely a motor od Bosche

Stejně jako v minulém roce jsem se i letos vydal do práce na kole. Parťákem na stokilometrové trase mi byl elektrický gravel s německou technologií.

100-svih10

Foto: Filip Houska / CzechCrunch

100 kilometrů ze severu do Karlína

1Zobrazit komentáře

Rok se s rokem sešel a já opět šlapu do pedálů na cyklistickém švihu z domova do kanceláře. Mám to přibližně 100 kilometrů, porada začíná v 10 dopoledne a měl bych dojet alespoň trochu svěží, abych byl ten den k něčemu. Tentokrát jsem však o něco klidnější. Mechanický gravel jsem vyměnil za elektrický s německou technologií, takže bych měl vše zvládnout s prstem v nose a nohama nahoře. Snad…

Někdo tomu říká cesta ze severu, přes Kokořínsko, směrem na Mělník, Kostelec nad Labem a Prahu. Já jsem si přibližně 100 kilometrů dlouhý úsek neskromně přejmenoval na testovací polygon Vojtěcha Sedláčka. 100 kilometrů se může někomu zdát jako pořádný kus cesty, stejně jako v minulém roce ovšem musím připomenout, že i pro nepříliš trénovaného cyklistu se nejedná o nic děsuplného, zvláště když máte pod zadkem karbonový stroj vybavený elektromotorem, který žehlí asfalt, štěrk i lesní cesty jedna báseň. Že je gravel skvělá věc, mi zkrátka už nikdo nevymluví.

A když už je řeč o skvělých věcech na cyklistiku, dovolím si otevřít ještě jedno malé okénko. Mimo karbonu a elektřiny jsem s sebou měl i na míru dělané sedlo od společnosti Posedlo, které jsem na tomto polygonu zkoušel již minulý rok. A i po roce užívání musím poznamenat, že můj zadek díky němu dodnes netuší, co je to středověk. To sedlo skutečně funguje, nic se na něm neodírá, nedrolí ani nepraská. Zkrátka must-have věcička pro všechny, kterým zadnice po několika desítkách kilometrů začíná vypovídat službu.

Zpátky ale k mému letošnímu švihu. Vzhledem k tomu, že jsem si elektrický gravel vybavený hned několika technologiemi od Bosche mohl osahat již předtím, věděl jsem, že tentokrát nebudu muset hnát jako čert. Namísto čtvrté ráno a do tmy jsem proto vyrážel lehce před šestou, a tak jsem se hned mohl kochat scenériemi plnými světla.

gravel-ride3d

Přečtěte si takéDo práce na kole: 100 kilometrů a sedlo od značky Posedla k tomuJel jsem 100 kilometrů do práce na kole. S gravelem a českým unikátem pod zadkem bez problému

Přesto jsem sledoval hlavně palubní počítač Kiox zabudovaný na řídítkách kola, který je hlavním zprostředkovatelem komunikace mezi jezdcem, kolem s řídící jednotkou System Controller a aplikací Flow v mobilním telefonu. Právě díky propracované konektivitě a digitalizaci se otevírá obrovská paleta možností, co všechno lze během jízdy sledovat a také co všechno lze na kole upravovat.

Navi, kadence a Watty

Já jsem měl oči nejčastěji zapíchnuté v navigaci, která velmi jednoduchým, ale naprosto přehledným způsobem zprostředkovává trasu, kterou má jezdec jet a kterou si předem definuje v aplikaci. Během cesty jsem však narazil na jeden malý problém. Appka vždy nabízí k zadanému bodu tři možné trasy. První pro kochačku, druhou pro rychlý přesun na místo a třetí je MTB nářez vedoucí přes pekla a zpět. Ani jedna ale nekorespondovala s původní trasou z Mapy.cz jetou před rokem. A jelikož jsem jí chtěl být věrný, abych mohl porovnat finální výsledky, musel jsem jednotlivé body trasy, tedy obce, zadávat ručně.

Navigace mě pak ale tvrdošíjně hnala vždy do centra dané vsi, což se mi úplně nehodilo. Až později jsem zjistil, že lze při plánování přesně umisťovat špendlíky podržením prstu na mapě. Kdybych to byl býval věděl dřív, nemuselo padnout pár sprostých slov na návsi v Dubé a finální jízda ve Flow by nebyla rozsekaná na tři části.

Mým druhým nejčastějším předmětem zájmu na displeji bylo měření kadence a počet odevzdávaných Wattů. Když je kadence správná, displej odměňuje jezdce pochvalným zeleným zabarvením. Jakmile ale spadne pod 80 otáček za minutu, začne se zlobit do červena. Stejně tak jsem sledoval, aby se odevzdávané Watty dostávaly k dvoustovkové hranici.

Může se to zdát jako fanatické sledování hloupých čísel, nicméně tato čísla umí ledacos napovědět o kondici a také využívání kola, zvlášť pokud je elektrické. Člověk s jejich pomocí může sledovat progres, ale hlavně vidí, kolik energie do jízdy dává. Špatné hodnoty mohou upozornit na nevhodný převod či nešťastně zvolený jízdní režim elektrokola. Lze se tak vyhnout zbytečnému plýtvání energie v akumulátoru či opotřebovávání motoru. Ostatně celý systém od Bosche je natolik chytrý, že i sám napoví, kdy je dobré zařadit lehčí stupeň. V mém případě byly sice příkazy v němčině, ale das ist kein Problem a jedeme dál.

Pohodové Eco versus ďábelské Turbo

Cesta ze severu do Prahy nenabízí příliš mnoho zapeklitých táhlých stoupáků, takže jsem si po většinu času vystačil se zařazeným režimem Eco, který napomáhá skutečně jen lehoulince. V záloze však byly další tři, a to Tour+, Sprint a nejvýkonnější Turbo, které jezdce vytáhne do kopce jako kotva lyžaře nahoru na sjezdovku. Každý z režimů si lze navíc v aplikaci ještě specificky rozpitvávat a nastavovat, například kolik výkonu poskytují nebo jak rychlý je s nimi rozjezd.

Pro srovnání, co takový jízdní režim umí, totožnou třicetikilometrovou trasu jsem v Eco režimu s občasnou dopomocí Tour+ zajel za 1:25 minut s průměrnou rychlostí 22,6 km/h. O několik dní později jsem pak stejnou trasu na režim Turbo ujel za 1:10 minut s průměrnou rychlostí 27 km/h. A počet odevzdaných Wattů i průměrná kadence přitom stoupaly.

navrh-bez-nazvu-2

Foto: CzechCrunch

Rozdíl v dojezdu na jemný režim a na Turbo

Přestože je pro někoho elektrokolo šidítko pro důchodce, osobně zastávám názor, že se jedná o skvělou možnost, jak si vychutnávat dynamickou cyklistiku i v momentě, kdy člověk nemá tolik našlapáno. Po rovině letí i bez motoru, z kopce jakbysmet a v kopcích nemusí jezdec nechávat tolik energie a přijíždět domů absolutně zničený. Zvláště severní Čechy, kde jezdím nejčastěji, jsou plné kopců, které umí vyždímat. S elektrickým kolem ty nejhorší vesele přeskáčete a ty mírnější už pokoříte za své. I na elektrokole totiž lze podávat výkon a člověk nemusí mít pocit, že podvádí.

V případě gravelu s technologií od Bosche navíc ani skoro nebylo poznat, že se jedná o elektrokolo, a to jak z hlediska vzezření kola, tak i jeho váhy. Motor Performance Line SX, který nabízí výkon až 600 W a podporu při šlapání až 55 Nm, má pouhé dva kilogramy a akumulátor v rámu o kapacitě 400 Wh není o moc těžší. Ve finále jsem tak váhu kola vnímal především v momentě, kdy jsem jej nakládal do auta nebo tahal do bytu ve druhém patře. Při samotné jízdě skoro vůbec.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Elektřina navíc umožňuje vybavovat kola některými chytrými funkcemi. V případě Bosche je skvělý eBike Lock, tedy elektronický zámek, díky kterému se vám na kole nikdo neprojede do nejbližší zastavárny. Nejen že se systém zakousne do kola a nepustí, ale ještě upozorní notifikací do mobilu, že se kolem bicyklu něco děje a je lepší jej zkontrolovat. Odpadá tak nutnost při občerstvovacích zastávkách v hospodě kolo zamykat těžkým zámkem, nebo jej neustále bedlivě střežit.

Já jsem tento problém řešit nemusel, protože jsem během švihu v podstatě skoro vůbec nezastavoval. Dopřál jsem si jednu rychlou pauzu na lavičce v jedné z obcí kdesi u Tuháně, kde jsem svačil i minulý rok. A zatímco tehdy jsem cítil, že nohy jsou už trochu těžké a chvilku jsem poseděl, teď jsem do sebe rychle natlačil jednoho turbošneka a valil dál. Jediná krize přišla za Kostelcem nad Labem, kde jsem musel z kola na chvilku slézt a trochu protáhnout nohy. Po chvilce však už bylo zase všechno v pořádku a mohl jsem si vychutnávat melounovou příchuť vody do ostřikovačů od okolo projíždějících řidičů.

Rekord trati

Provoz byl naštěstí minimální, což možná bylo dané tím, že jsem jel v obecně klidnějším prvním červencovém týdnu. Klid se však proměnil v chaos v Praze, která se ani po roce nepolepšila a stále je pro turisty stejně příjemná jako vosa zamotaná ve vlasech pod helmou. Nic moc.

K budově našich karlínských kanceláří jsem nakonec dorazil po třech hodinách a padesáti sedmi minutách v 10:02 dopoledne. Dveře redakce jsem tak otevíral zhruba s pětiminutovým zpožděním, které si ale rád odpustím. Průměrná rychlost se samozřejmě podle Stravy, Garmin hodinek a aplikace Flow liší, nicméně v průměru jsem letěl přes 24 km/h. Pro srovnání, na mém klasickém gravelu od Canyonu s hliníkovým rámem, který jede jen na sádlo, jsem v minulém roce trasu zajel za pět hodin a čtyři minuty s průměrnou rychlostí 20,6 km/h. Nutno podotknout, že jsem kvůli bloudění u Labe najel o pár kilometrů více.

navrh-bez-nazvu-3

Foto: CzechCrunch

Cesta z České lípy do Prahy rozdělená do tří fází

Zatímco minule jsem se nejvíc obával o čas, tentokrát jsem řešil hlavně to, zda vydrží baterka. A dala to zcela bez problému. Po dojezdu hlásila ještě zhruba 20 % kapacity, takže bych si klidně mohl trasu protáhnout a dojet třeba až do Berouna. Baterii se mi nepodařilo vybít při žádné ze zhruba dvanácti vyjížděk, které jsem s kolem absolvoval, takže pokud se člověk nenechává jen vozit a jezdí ve správných kadencích a se správnými Watty, může se i na elektrokole s Bosch technologií dostat opravdu daleko. Samotné nabíjení je přitom extrémně rychlé. Trvá zhruba 3 hodiny, pokud nabíjíte z oněch 20 % 4A Chargerem.

Poslední otázkou zůstává, na kolik celá tahle sranda přijde. Řešení od Bosche, tedy motor, akumulátor, řídící jednotka a displej, samostatně prodejné není, takže vždy záleží, po jakém konkrétním modelu kola člověk sáhne. Bosch technologii dodává zhruba stovce výrobců. Já jsem měl karbonový rám neurčité značky, k tomu karbonové ráfky a gravel sadu GRX od Shimano, díky čemuž celkovou cenu kola odhaduji zhruba na 120 až 150 tisíc korun. Je to víc, nicméně za tyto peníze člověk dostane obrovskou porci zábavy.

Rubriku Cestování podporujílogo-cedok-modre