Česká firma Solek je v dalekém Chile na cestě k tomu, aby se stala nezávislým výrobcem energie. Fotovoltaické elektrárny už v zemi má, staví tam také první elektrárnu na zelený vodík, její plány ale zahrnují i velké větrné parky. „Zajímavé v Chile je, jak dobře tam spolupracuje privátní a státní sektor. Ti, kdo uhelné elektrárny provozují, je sami zavírají. Asi i proto, že došlo k několika katastrofám a následným žalobám. Hodně majitelů se proto rozhodlo, že než by draze renovovali, udělají plán jejich odpojení a dohodli se na tom se státem,“ líčí zakladatel společnosti Zdeněk Sobotka.

V Chile už Solek spolupracuje s největší investiční společností na světě BlackRock. Nyní se s ní chystá dobýt také Kolumbii. Příští rok by tam měli Češi začít stavět elektrárnu. „Pro nás je to v Latinské Americe trh číslo dva. Náš společný zájem s BlackRock se tedy rozrůstá,“ říká Sobotka.

Zároveň se ale energetická skupina chystá zabydlovat i v Evropě. Už nyní má pilotní projekt na Kypru, vrátit se chce ale i domů. V rozhovoru pro CzechCrunch hovoří Zdeněk Sobotka o plánech v Česku i o tom, že vodík začíná být konkurenceschopný.

Dnes působíte v Jižní Americe, ale váš byznys tam nezačal, že?
Začínali jsme už v roce 2010 při tom zvláštním boomu v Česku. Přišli jsme k němu pozdě, což je asi dobře. Postavili jsme tady jednu malou elektrárnu, která z dnešního pohledu nebyla nic zásadního. Tím ale neříkám, že tehdy to pro malou firmu nebyla velká věc. Investičně šlo o skoro sto milionů korun.

Co se stalo?
Vlastně jsme si to díky tomu vyzkoušeli. Zvládli jsme to v neskutečném čase, elektrárnu jsme postavili za tři měsíce včetně kolaudace. Pak přišel tvrdý propad a fotovoltaika se v Česku na dalších deset let úplně zastavila a mluvilo se o ní jen špatně. I proto jsme šli dál. Pro nás to totiž není jen otázkou peněz, ale i přesvědčení. Fotovoltaika je budoucnost.

Vaše cesta vedla na Slovensko a pak do Rumunska. Tomu všemu ještě rozumím, ale jak jste se odtud dostal do Chile?
Na Slovensku to tehdy s fotovoltaikou ještě nebylo tak zlé a v Rumunsku jsme velmi uspěli. Měli jsme tam první rozumný počet projektů. Byli jsme tam dva roky a nakonec nás nechuť k fotovoltaice zasáhla i tam. Naštěstí jsme v té době své projekty prodali. V roce 2014 jsem přemýšlel, co dál. V tu dobu moc možností nebylo. Německo bylo v Evropě jediné, kdo se solárů držel, ale byla tam velká konkurence. Volba tedy padla na Chile. V hledáčku jsme měli ještě Japonsko. Tam to dodnes funguje perfektně a asi bychom se příliš nespletli. Sází na obnovitelné zdroje i ze strachu, kvůli havárii ve Fukušimě. A strach je ve finále vždycky větší hnací motor než touha po zlepšení životního prostředí. Dnes je to vidět v souvislosti s krizí na Ukrajině. Začíná se objevovat potřeba energetické nezávislosti.

I v Chile je strach hnací motor?
Jsou v trochu jiné situaci, protože jaderné elektrárny kvůli velkému riziku zemětřesení mít nemohou. Jsou mocností v těžbě mědi a drží velké lithiové zásoby. Nevýhoda je v tom, že nemají ani uhlí, ani plyn. Všechno musí dovézt. Naproti tomu je zde silné slunce i vítr a docela slušné množství vody z And, byť se její zásoby kvůli suchu krátí. To znamená, že mají ideální podmínky pro obnovitelné zdroje. Jejich cena začala v čase významně klesat, už někdy okolo roku 2015 byly konkurenceschopné i bez dotací. Logicky tedy vsadili na tuhle kartu a do roku 2030 se mají obnovitelné zdroje na výrobě jejich energie podílet ze sedmdesáti procent. Samozřejmě do toho jdou především z ekonomických důvodů, byť rádi prodají, že se chovají odpovědně.

Říkáte, že mají ideální podmínky. To stačí?
V Atacamě, což je chilská poušť, jsou schopní vyrobit z jedné elektrárny třikrát víc energie než v českých zeměpisných podmínkách. Výhoda je, že obnovitelné zdroje nepodporují jen slovy, snaží se také zdokonalovat svoji soustavu. V poušti samozřejmě není tolik odběratelů a potřebují zásobit především hlavní město Santiago, kde žije sedm milionů obyvatel ze sedmnácti v celém Chile. Udělali tedy obrovskou linku z Atacamy do Santiaga. Teď připravují další vedení, na stejnoměrném napětí, po vzoru Číny. Stavět by se měla začít v roce 2028. V Chile také díky tomu klesla cena elektřiny. Platili za ní hodně peněz, právě proto, že byli závislí na konvenčních zdrojích a pár dodavatelích, kteří drželi ceny nahoře.

Před lety jste říkal, že v Chile se dá dělat nejlevnější fotovoltaická elektřina na světě. Platí to tedy stále?
Ano. Při poslední aukci byla nejnižší nabídka na solární hodinu patnáct dolarů. To je v porovnání se současnými cenami v Evropě směšné. V Chile jsme obrovsky uspěli.

Fotovoltaika v Chile slouží především k energetické transformaci země, kde postupně vyřazují uhelné elektrárny a směřují k dlouhodobému cíli uhlíkové neutrality. Jak jsou s tím daleko a jak velkou roli v tom sehrává právě fotovoltaika?
Hraje prim, protože je to dnes nejlevnější zdroj na světě, pokud máte dobrý osvit. A v Chile je osvit vysoký. Na druhou stranu slunce nesvítí 24 hodin, bez větru to tedy nepůjde. V Chile proto funguje vhodná kombinace fotovoltaiky a větru. Postavili také věž solárního parku Cerro Dominador, ve které jsou zrcadla, která koncentrují teplo a světlo. Funguje to na bázi roztavené soli, která se ukládá do zásobníku, ze kterého je možné pomocí turbíny vyrábět elektřinu i v noci. Je to ale hrozně nákladné. Jejich cesta k uhlíkové neutralitě je tedy reálná a mají k ní dojít v roce 2035. Zajímavé v Chile je, jak dobře tam spolupracuje privátní a státní sektor. Ti, kdo uhelné elektrárny provozují, je sami zavírají. Asi i proto, že došlo k několika katastrofám a následným žalobám, protože u obytných zón byly naměřeny vysoké koncentrace zdraví škodlivých látek. Hodně majitelů se proto rozhodlo, že než by draze renovovali, udělají plán jejich odpojení a dohodli se na tom se státem. Takže i oni jdou zeleným směrem.

V Chile stavíte zdroje i pro největší investiční společnost na světě BlackRock, zrovna tak pro švýcarský fond Nala Renewables. Jak ta spolupráce vznikla?
Můj kamarád z Kanady pro ně dělá manažera, hledali projekty v Chile, a tak nás propojil. Pro BlackRock je Latinská Amerika velmi dobrý trh, Chile pak seriózní a bezpečná země. Nepotřebují přitom malé projekty, ale ty za stovky milionů dolarů. Jinak to pro ně není zajímavé. Jednání trvalo poměrně dlouho, ale dohodli jsme se. Projekty pro ně nejenom stavíme, nově bychom pro ně měli dělat i provoz a údržbu. Jednáme s nimi také o spolupráci v Kolumbii. Otevírá se nám tedy velká příležitost.

Bude to první projekt v Kolumbii?
Dva roky tam máme pobočku, tedy i svoje lidi. Příští rok bychom tam měli začít stavět elektrárnu. Pro nás je to v Latinské Americe trh číslo dva. Náš společný zájem s BlackRock se tedy rozrůstá.

Vracíte se ale zároveň i do Evropy. Loni jste otevřeli svoji první elektrárnu na Kypru. Proč právě tam?
Kypr je sice malý ostrov a malý trh, ale jejich jediný zdroj pro výrobu elektřiny je pálení mazutu. Teplo kvůli tomu, v jakém jsou klimatickém pásu, moc nepotřebují, elektřinu ale ano. A ta je drahá. I tady finanční motivace podpořila ekologii. Postavili a připojili jsme tam zatím první elektrárnu jako pilotní projekt. Na Kypru vědí, že mazut je pro ně jen záložní řešení, jsou na ostrově a závisí na dovozu. Začínají se tedy obracet k větru, enormně staví fotovoltaiku a liberalizují trh. Jsme také v kontaktu s dalšími hráči, kteří chtějí na Kypru stavět plynové elektrárny, z padesáti procent jsou přitom schopní přimíchávat zelený vodík. Ten je ideální jako záloha. Vodík při současných cenách začíná být konkurenceschopný, to je výborná zpráva.

Před lety jste říkal, že pokud chcete ve vašem byznysu uspět, musíte přijít na úplném začátku a ve chvíli, kdy daná země teprve začíná o obnovitelných zdrojích přemýšlet. Jaký trh je podle této poučky ideální nyní?
Monitorujeme řadu trhů. Solární a větrná energetika přestává být závislá na dotacích, to znamená, že nutně nepotřebujete aukce ani smlouvu se státem. Tím pádem to začíná být zajímavé i tam, kde to na první pohled smysl nedává. Ekonomicky úspěšnou fotovoltaiku ale dnes můžete instalovat kdekoli na světě, snad vyjma polárních oblastí. Nejlepší je to pak v místě slunného pásu, což je asi tak čtyřicet stupňů kolem rovníku. Tam se vám taková investice velmi dobře vrátí do deseti let.

Vy se ale chystáte i zpátky do Evropy a také do Česka. Takže jste na starý kontinent ještě nezanevřel?
Evropa začíná být zajímavá, a to nejen kvůli Green Dealu. Bohužel i kvůli válce, kterou Rusko začalo na Ukrajině. Jinak než skrze obnovitelné zdroje Evropa nezávislost, o které se nyní tolik mluví, nezíská. Cokoli začneme v tuto chvíli v Evropě dělat, je předurčeno k úspěchu.

Takže i podle vás nám nezbývá nic jiného než se vydat cestou obnovitelných zdrojů?
Chvíli bude Evropa asi muset využívat uhlí, ale jen na čas. Jádro je podle mě mrtvé, i proto, že než postavíte nové zdroje, trvá to neskutečně dlouho. A dovedete si představit, že přijdete s tím, že postavíte nové uhelné elektrárny? To je přece nesmysl. S uhlím je to navíc to samé, co s plynem, musíte ho odněkud dovézt. To také znamená, že budete znovu závislí. Evropa má podle mě jedinou možnost – jít cestou nezávislosti.

Co vaše plány v Česku?
Česko bylo dlouho vůči fotovoltaice negativní, takže jsme byli skeptičtí. I tady se to ale významně mění. Je tomu nakloněna nová vláda, co je ale mnohem důležitější, že jsou tomu nakloněni i lidé. Kdo má dům, řekne si, proč by platil za elektřinu nehorázné částky nebo proč by riskoval, že ho někdo odstaví. Lidé proto začínají řešit tepelná čerpadla i solární panely na střechu. Stejně je to i u firem, které logicky přemýšlí o tom, že jim to ušetří náklady. I kdyby to bylo jen 25 procent nákladů, pořád je to hodně peněz. Asi se tedy do Česka vrátíme.

Máte už přesnější plán?
Připravujeme nějaké pilotní projekty. V Česku je to složitější právě s tou legislativou. Na druhou stranu díky Evropské unii tady budou dotace. Pro nás to musí mít ekonomický smysl, to znamená, že elektřinu musíme mít kam prodat a potřebujeme i nějaký dlouhodobější kontrakt. V Česku vyrobíte asi tisíc megawatthodin za rok, především pak od dubna do konce září. Přes léto máte elektřiny, že nevíte, co s ní, v zimě nic. To je sezónní fakt a změnit ho může jedině vodík.

Můžete prozradit, o jaké pilotní projekty jde?
Zatím se soustředíme na střechy, především pak na menší střešní systémy. Prostor i poptávka tady jsou. Zaměřit se chceme především na průmysl, protože je mnoho průmyslových objektů, které zatím nejsou pokryté a mohly by být.

Vodík jste zmínil už několikrát a i vy s ním máte plány, a to zase v Chile. O co jde?
Je to projekt pro přístav San Antonio, kde budeme testovat technologie a vodík bychom měli vyrábět díky naší elektrárně Leyda, větrným parkům a elektrolýze vody. Ekonomika vodíku se začíná měnit, přestává být tak drahý. Zkapalněný plyn už se s cenami vodíku vyrovnává. Když si připočtete ten bonus, že nejste na někom závislí, přestává být cena rozhodující a technologie jde dopředu. Stejně to bylo i u té fotovoltaiky. Za pár let se začne s vodíkem pracovat ve velkém.

Chcete s vodíkem i do Česka?
Určitě. V Česku je podle nás obrovský potenciál. Máme tu vymyšlených pár projektů. Je tady také spousta firem, které se už vodíkem zabývají.

No a do třetice se chystáte i na vítr. I s ním do rodné vlasti?
Rádi bychom, nedovedu si ale představit, že bychom to tady zvládli. Obecně je tady k vrtulím odpor. Jsou místa, kde by to asi nevadilo, třeba u dálnic. Problém je, že tam, kde by to přišlo vhod, se to lidem nelíbí. A tam, kde by to šlo, zase málo fouká.

Takže zase do Chile?
Ano, chceme se tam stát nezávislým výrobcem energie. Je to přidaná hodnota, můžete si pak říct o vyšší cenu za elektřinu, kterou dodáváte. Bez větru to ale nejde. Chceme proto dělat relativně velké větrné parky v kombinaci s fotovoltaikou a menší bateriovou kapacitou a dodávat do elektrické sítě.