Přežijeme, pokud se vypnou dodávky ruského plynu? Když nám na klíčovou otázku posledních týdnů ve své kanceláři s výhledem na panorama Prahy odpovídá Pavel Tykač, ani na okamžik ho nenapadne scénář, v němž by to bylo dobré řešení. Naopak. Jeden z nejbohatších Čechů a klíčový muž tuzemské energetiky je přesvědčen, že si Česká republika nemůže dovolit plyn z Ruska odstřihnout. Co nás čeká podle člověka, jehož uhelné elektrárny jsou prozatím pro naši zemi taktéž nepostradatelné?

O tom, zda by se měla Evropa v reakci na ruskou agresi na Ukrajině odstřihnout od ruského plynu, se vedou vášnivé debaty. Pavel Tykač má ale jasno: „Myslím, že lidé, kteří takovou variantu reálně připouští, vůbec nevědí, o čem mluví.“ Osmý nejbohatší Čech, jehož jmění časopis Forbes odhaduje na více než 33 miliard korun, patří mezi nejvlivnější tuzemské byznysmeny v energetice. „Vypnutí ruského plynu by mělo devastující dopad na průmysl,“ říká rezolutně v exkluzivním rozhovoru pro CzechCrunch.

Do světa energetiky vstoupil brzy osmapadesátiletý Pavel Tykač v roce 2006. Dnes mu patří velká skupina Sev.en Energy, která vlastní uhelné elektrárny v Počeradech a Chvaleticích a investuje také ve Velké Británii, Austrálii či Spojených státech například do plynu, baterií či metalurgického uhlí. V Česku prodává teplo i elektřinu a v první části velkého rozhovoru se rodák z Čelákovic vedle ruského plynu zamýšlí také nad tím, jaká energetická budoucnost čeká nejen Česko, ale celou Evropu. A proč je aktuálně nejdůležitější projekt u nás jaderný.

Co by se stalo, kdybychom se přes noc odstřihli od ruského plynu?
Bylo by to mnohem strašnější, než si většina lidí představuje. Musím se smát, když vidím naivní titulky, že si prostě snížíme doma teplotu o dva stupně a Putinovi díky tomu dojdou peníze. V té jediné větě je hned několik nepravd. V Česku není téměř vůbec potřeba plyn na výrobu elektřiny. To, že máme v Počeradech plynovou elektrárnu, je jiná věc, bez ní se obejdeme. Ale domácnosti a průmysl ten plyn nutně potřebují. Do Česka přitom nevede dostatek trubek místo těch z Ruska přes Slovensko. Kapacita ze západu tu sice je, ale kdyby došlo k vypnutí ruského plynu, tak samo Německo ho bude mít nedostatek.

Jaký by byl dopad konkrétně v Česku?
Vypnutí ruského plynu by mělo devastující dopad na průmysl. Veškerý zbývající plyn by pravděpodobně šel do domácností, aby nezmrzly, ale i tak by to nejspíš úplně nestačilo. Dopad na HDP by byl v desítkách procent, dopad na nezaměstnanost by byl obrovský, propadla by se životní úroveň. Myslím, že lidé, kteří takovou variantu reálně připouští, vůbec nevědí, o čem mluví. A to mluvím jen o plynu. U ropy ta situace není o moc lepší.

Například Litva ale již veřejně deklarovala, že se od ruského plynu odpojí. Proč taková země může a my ne?
Protože mají moře a terminál na zkapalněný zemní plyn. Nejhůře z celé Evropské unie jsou na tom ty země, které nemají moře. Na něm si lze postavit větrníky, které vyrábí elektřinu klidně polovinu času, a to už stojí za to. Ať děláme, co děláme, naše soláry, které v Česku můžeme stavět, dávají více než pětinu své kapacity méně než 1 200 hodin v roce. Země s mořem si zároveň mohou postavit terminál na plyn a díky němu kupovat plyn kdekoliv na světě. Když jste vnitrozemský stát, jste závislý na svých sousedech, aby se k vám energie dostala. Pro Česko by byla ideální domluva s některým ze států na podílu v plynovém terminálu.

Máte na mysli Polsko nebo Německo?
Existuje také cesta z Chorvatska, kde jsou ropné i plynové terminály připojeny na Transalpinský ropovod (TAL) a plynovody, ale mají omezenou kapacitu. Jsou hodně vyprodané, na jejich trase stojí rafinerie, které z nich významně odebírají, a několik států je před námi. Je to řešitelné, protože vedle jedné trubky se dají položit další, ale stojí to čas a ta nezávislost prostě nebude levná.

Každopádně v současné chvíli platí, že je nezbytné, aby plyn z Ruska do Česka nepřestal proudit?
Ano. Pokud chceme udržet svou životní úroveň alespoň blízko té, kterou máme dnes, nic jiného nám nezbývá.

To mluvíte za Pavla Tykače, energetického byznysmena, nebo za Pavla Tykače, občana České republiky?
Nemluvím o sobě, ale o milionech lidí, kteří v Česku žijí za normální peníze. V rámci byznysu nepochybuji o budoucnosti našich elektráren, protože dokud za ně nebude náhrada, odstavit se nedají. Mluvím tedy hlavně jako občan, protože jako byznysmen jsem neměl pochybnosti ani před ukrajinskou krizí a nemám je ani teď.

Před rokem jste od ČEZ přebrali uhelnou elektrárnu v Počeradech. U ní se řeší možná přestavba na plynovou. Jak to s ní bude?
Ptát se několik týdnů po začátku války na Ukrajině, jaká bude budoucnost plynu, je na mě příliš těžká otázka. Evropa podle mě v nejbližších letech nebude chtít podporovat další plynové elektrárny. U elektřiny musíte hledět na čtyři základní věci – aby jí byl dostatek, aby byla síť řiditelná, aby její cena byla přijatelná pro rozhodující většinu obyvatelstva, ideálně pro všechny, a aby její výroba dělala, pokud možno, co nejmenší svinčík. A v Evropě za posledních dvacet let jasně vyhrál pouze ten čtvrtý faktor.

Tím máte na mysli zelenou politiku a tlačení na obnovitelné zdroje. Změní to teď válka na Ukrajině?
V Evropě se zreálňuje pohled na energetiku. Myslím, že je předčasná otázka, zda bude Evropa a Česko pokračovat v plynu. Nejprve musíme vědět, jak dopadne rusko-ukrajinský konflikt, jaké budou jeho následky. Je naprosto nesporné, že si Evropa musí vybudovat alternativní cesty k neruské energii. Když jste na někom závislí, dříve či později se to někde projeví, protože vám diktuje nejen cenu, ale celkové podmínky. To nutně neznamená, že se s Ruskem nemůže obchodovat, ale stejně tak se můžeme dostat do situace, kdy nás za dva roky budou vydírat majitelé terminálů nebo lodí, kteří sem vozí kapalný plyn.

Takže je potřeba diverzifikovat?
Jednoznačně je potřeba mít pestrost zdrojů. Před dvaceti lety měla Evropa obrovsky pestré zdroje, byla tu spousta jaderných, černouhelných, hnědouhelných i třeba vodních elektráren. Ten nejdražší zdroj byl obvykle stranou, protože ty nejlevnější dokázaly kromě pár špičkových hodin ročně poptávku obsloužit. V posledních letech jsme však vypínali řiditelné zdroje, ať už uhelné, nebo nukleární, a jediné, kde jsme přivírali oči, byl plyn. To způsobila prioritizace zmíněného čtvrtého faktoru. Stali jsme se totálně závislí na plynu a nevytvořili jsme si k němu alternativní cesty. Dnes doplácíme na to, že patnáct let něco fungovalo a nikdo to neřešil.

Je možné se předzásobit na horší časy a nakupovat plyn, jako to teď řeší i česká vláda?
Podle mě to řešení není. Když totiž velké země jako Rusko něco vypnou, neudělají to na týden. Zažil jsem to na trhu s metalurgickým uhlím. Čína se asi před dvěma a půl lety rozhodla zastavit svůj odběr metalurgického uhlí z Austrálie. Všichni jsme na to tehdy koukali s vytřeštěnýma očima a říkali si, že to vydrží maximálně pár měsíců, ale už to běží třetí rokem a nezdá se, že by vůbec někdo v Číně zvažoval to rozhodnutí zvrátit. Mám strach, že když k nám jednou ropa nebo plyn z Ruska přestanou proudit a bude to rozhodnutí Rusů, nebude to na pár týdnů. Jakkoliv je to v kontextu aktuálního konfliktu složité, musíme vyvinout maximální snahu, aby plyn proudit nepřestal.

Tím pádem bude dál důležitá energie z uhlí, která se postupně utlumuje?
Energie z uhlí stačí na elektřinu, vy ale kromě elektřiny potřebujete také naftu a ta se vyrábí z ropy. Na to jsou potřeba rafinerie a ty české jsou na ruskou ropu. Jak už jsem zmiňoval, z druhé strany, tedy z německého Ingolstadtu, k nám kvůli kapacitě Transalpinského ropovodu nedostanete dostatečné množství ropy. Nedostanete sem ani plyn. Na Rusku jsme teď tak závislí, že se s tím nedá nic dělat a můžeme jen dál odebírat.

Takže se nelze divit ani zemím jako Rakousko nebo Maďarsko, které jsou k vypínání ruského plynu opatrnější?
Každý je na tom trochu jinak. Rakušané jsou závislí na zmíněném ropovodu TAL a mají zároveň obchodní problém, protože mají dlouhou a výhodnou smlouvu s Ruskem na odběr plynu. A kdyby ji vypověděli, budou platit obrovské penále. Například Německo by tak závislé být nemuselo, protože má pobřeží, ale natolik se před dvaceti lety zamilovalo do zeleného vidění světa, že zariskovalo a nebudovalo terminály, protože považovalo plyn za přechodové palivo. Němci věřili, že během deseti až patnácti let dojde k bezemisní budoucnosti. Jenže teď zůstali stát ve skoro stejném stupni závislosti jako my. Ne tak velkém, ale ani pro Němce není kapacita trubek z Nizozemska nebo Belgie dostatečná.

Němci se teď chovají velmi racionálně, když brzdí radikálnější část své populace. Přijde mi, že čím jsou lidé radikálnější, tím méně dané problematice rozumí. Nelze ten problém stavět tak, že se obětujeme za Ukrajinu a něco vydržíme. Je to tak, že pokud nebude ruský plyn, naše země se začne hroutit, bude to mít obrovské sociální dopady a tím pádem i dopady do politických nálad, na radikalizaci politických směrů a konců, které nikdo z nás asi ani nechce zkoumat.

Německo ostatně v reakci na válku stoplo spuštění plynovodu Nord Stream 2, který je de facto připravený k provozu, dodávkám plynu z Ruska. Je varianta, že se zavře, aniž by tam někdy protekl plyn?
Nord Stream 2 je symbol. Jakmile velmoci zaujmou nějaký postoj, není stálý, ale bude ho velmi těžké měnit. Je to vlastně legrační, protože Nord Stream 1 je od něj jen pár desítek metrů, proudí jím plyn naplno a nikoho to netrápí. V tuto chvíli si však neumím představit politickou energii, která by Nord Stream 2 uvedla do provozu. Aktuálně je to mrtvý projekt. Snad jedině že by za dvacet let vládl v Rusku Frans Timmermans (místopředseda Evropské komise a hlavní ideolog Green Dealu – pozn. red).

Můžeme očekávat, že se teď v Evropě bude u energetiky vedle emisí významněji řešit také bezpečnost?
Ano, ale významnou měrou do toho navíc vstoupí také třetí parametr, kterým je zmíněná cena. Můžeme to sledovat v posledních měsících v přímém přenosu. Není to přitom primárně o domácnostech, ale zejména o průmyslu, který živí nemalou část populace. Když nevyrobíte hnojiva, tak sklidíte jen polovinu úrody – a kolik pak bude stát chléb? Kolik bude stát ocel, když uhlí a elektřina stojí, kolik stojí?

Před pandemií bylo vše v určité rovnováze, další údery jí teď dodala válka na Ukrajině. Když do toho teď někdo bude vstupovat ideologicky, bude situace spíš horší. Rozhodně neříkám, že máme odjet do Moskvy a poklonit se před Kremlem, ale musíme hledat způsoby, jak se z toho dostat se zdravou kůží.

Je jaderná energetika něco, bez čeho se v této situaci Evropa neobejde?
Je to sázka na jistotu. Rok má 8 760 hodin a diskuze o obnovitelných zdrojích v Česku končí ve chvíli, kdy vám řeknu, že tu dostatečně svítí slunce zhruba tisíc hodin a fouká tu zhruba dva tisíce hodin. Jakmile vyřešíme akumulaci, můžeme jet všichni na obnovitelné zdroje, ale v potřebném objemu mi to v současnosti přijde jako naprosto nesplnitelné. Toho se nedožiju nejen já, ale pravděpodobně ani vy.

Vycházejme z toho, že akumulace energie v potřebných objemech tedy ve skutečnosti neexistuje, v tom případě potřebujeme mít stabilní zdroje. Probíhá mnoho výzkumů malých modulárních jaderných reaktorů a nejrůznějších vodíkových variant nebo studených fúzí, kde se akumulace řeší přes vodík. Všechno je ale nejisté a vy nemůžete vsadit budoucnost národa na proklamaci, že technologický pokrok vše vyřeší. To mi přijde jako mimořádně nezodpovědná sázka.

Řešením je tedy dál podporovat jádro?
Nový blok Dukovan považuji v současnosti za nejdůležitější energetický projekt v Česku. Silnou námitkou proti jeho stavbě je cena. Já si ale pamatuji, jak se v 90. letech řešilo, že je investice do Temelína nesmyslná a že se nikdy nezaplatí. Při dnešních cenách elektrické energie přitom odpovídá roční výroba z našich jaderných elektráren pořizovací ceně Temelína. Úlohou státu navíc není myslet jen na cenu a návratnost, to by nemohl postavit jedinou mateřskou školu. Ne že bych z toho byl radostí odvařený, ale myslím si, že nám nic jiného než jádro ve výsledku nezbývá.

Právě jste dočetli první část rozhovoru s Pavlem Tykačem. Ve druhé části, kterou na CzechCrunchi vydáme v pondělí 2. května, se osmý nejbohatší Čech rozpovídal o nových technologiích v energetice, o tom, proč se nebojí o osud svých uhelných elektráren, ale také o celkovém vývoji České republiky a prakticky neodvratitelné hrozbě snížení naší životní úrovně.