V první části barového víření jste s námi mohli projít tři z pěti nočních podniků, které tepou pod taktovkou Lidí z Baru: Whiskey bar, který neexistuje, dále Bar, který neexistuje, a také 4pokoje. Pojďte si s námi užít pokračování naší brněnské jízdy v podzemním labyrintu Slast a v oparem surreálna zahaleném Super Panda Circusu.

Opouštíme prostory 4pokojů. Vůně chladem provoněných ulic za pár chvil střídá vůně vodních dýmek. Vstupujeme do sklepení, ve kterém se rozprostírá Slast, nejčerstvější přírůstek barových projektů téhle činorodé skupiny. Vítá nás neonový nápis „farec.koktejl.art.“ a rukou si s námi potřásá provozní Jan Vodička, který před svým splynutím s Lidmi z Baru působil jako právní praktikant.

Společně s ním se začínáme proplétat podzemním labyrintem, který před rokem 2017 dlouho sloužil jako sklad pro ovoce, zeleninu, a dokonce i hudebniny. „Nacházíme se v podzemí barokního Paláce opata žďárského kláštera. Než se majitel domu, od kterého si prostory pronajímáme, pustil do celkové rekonstrukce, bylo tady prakticky jenom bláto,“ vzpomíná Vodička.

Rekonstrukce trvala dva roky a v jejím průběhu se změnil původní koncept, který Lidi z Baru pro Slast zamýšleli. „Měli jsme v plánu tady otevřít asian fusion restauraci s klubovým přesahem, proto tady taky vznikla kuchyně připravená na plnohodnotný provoz,“ vysvětluje provozní podniku, zatímco usedáme do pohodlných křesel krčících se v jednom ze sklepních ramen. „Jenže pak jsme si to celé, hlavně díky Andrejovi Vališovi, pořádně spočítali a zjistili jsme, že by to byl ekonomický úlet,“ dodává Vodička.

Inspirace na vytvoření Slasti 2.0 pak vzešla z pravidelného setkávání se u vodních dýmek v čajovnách, kde ale pokuřování nemělo patřičnou úroveň. „S Honzou, Andrejem a Tomášem (spolumajitelé Slasti – pozn. red.) jsme často chodili kouřit vodní dýmky, ale mohli jsme si k nim dát jenom čaj a často nebyly ani dobře připravené. Takže jsme si řekli, že tuhle mezeru na trhu zaplníme,“ pokračuje ve vyprávění o vývoji Slasti Jan Vodička a my tedy nemůžeme jinak, než si k další salvě koktejlů objednat i vodní dýmku. Když hédonismus, tak se vším, co k němu patří.

Nedat si ve Slasti „farec“, jak se vodní dýmce přezdívá, by byla začátečnická chyba. Pokuřování tady totiž povýšili na takřka umělecký zážitek – každá dýmka je krásná na pohled a napěchovaná prvotřídním tabákem. „Naše koktejlové menu jsme navíc vymysleli tak, aby se jednotlivé drinky daly párovat s příchutěmi tabáků,“ popisuje šéf Slasti.

Dýmka přichází v doprovodu koktejlu Olgoj Chorchoj, který autorka tohoto článku přejmenovává na šaj-hulúd, protože stále jede na vlně opojení z filmu Duna. Spojení mezcalu, tequily a medovo-tymiánové vody by určitě potěšilo kdejakého fremena. Díky tomu, že součástí zázemí Slasti je již zmíněná plnohodnotná kuchyň, můžeme si i kolem půlnoci objednat něco k jídlu. Vzhledem k množství dosud vypitých koktejlů se nám to náramně hodí.

„Přitom v tomhle režimu jsme začali fungovat až na jaře 2021, kvůli covidu, samozřejmě. Ale celou dobu jsme směřovali k tomu, že chceme kuchyň co nejvíc vytěžit,“ vysvětluje Vodička a ukazuje nám menu, které je po vzoru dýmek inspirované Blízkým východem. „V budoucnu bychom se ale chtěli ještě více zaměřit na klubový přesah. Prostor je pro to ideální, jelikož i při úplně plném podniku si tu lidi mohou stále v klidu popovídat.“

Kromě koktejlů, vodních dýmek a jídla si při návštěvě Slasti můžeme užít také pohled na současné umění, jeden ze základních pilířů, na nichž tenhle podzemní svět stojí. Každou místnost zdobí umělecká díla, která se střídají po čtyřech měsících. My sedíme u skateboardů dekorovaných rytinami od výtvarníka a tatéra Nafurt Tattoo.

„Všechna stávající díla vytvořili brněnští tatéři. Chtěli jsme je tím trochu podpořit, jelikož kvůli covidu museli zavřít svoje tetovací studia,“ dodává provozní Slasti. Bohužel i v podzemí čas plyne pořád stejně. Uhlíky vodní dýmky začínají vyhasínat, my se tak pomalu zvedáme a chystáme se na místo, které vlaje na úplném konci našeho ambiciózního seznamu – do Super Panda Circusu.

Svět, kde se sny střetávají s realitou

Kdyby se nás někdo ptal na cestu do Super Panda Circusu, odpovědi se nedočká. A tak to má nejspíš být. Tohle místo je totiž zahalené závojem, vlastně spíš závěsem tajemna. V okamžiku, kdy se závěs odhrnuje, otevírá se před námi svět, kde zapomínáme na to, kým jsme, a nasazujeme si na sebe jednu z masek, abychom se stali součástí pandího příběhu.

„Můžete si vybrat postavu, ve kterou se dnes v noci proměníte, ale klidně tady s námi můžete být sami za sebe. Záleží jen na vás,“ zasvěcuje nás uvaděčka Elena po tom, co si odložíme kabáty. Před námi se skví několik obrazů, podle nichž si máme vybrat roli, do které vstoupíme – Šamanka, Samuraj, Snílek… Volíme Samuraje, protože bušidó je jediná cesta, která má v životě smysl.

Za barem se otáčí šéfbarman Michal Nevrlý, ze kterého už od pohledu vyzařuje samurajská aura. Hned víme, že jsme si zvolily správně. „Při vytváření koktejlů pro příběh Samuraje jsme se inspirovali japonským minimalismem a estetikou wabi-sabi, která hledá krásu v ryzosti a plynutí času. Zároveň jsou všechny koktejly tak trochu ‚kinky‘, opravdu pro fajnšmekry,“ mrká na nás zpoza šátku hačimaki, který má uvázaný kolem čela.

Inspirace Japonskem se Super Panda Circusu nedá upřít. Před otevřením tohoto „legalizovaného opiového doupěte“ Lidi z Baru jeli přímo do Tokia, kde společně prošli tamní barovou špičku, aby nasáli všechny potřebné vjemy.

„Byla to jízda,“ směje se Michal Nevrlý. „Právě tuhle tokijskou jinakost jsme chtěli přenést i do Brna. Takže když vejdete do Pandy a zatáhne se za vámi závěs, nejste v Brně. Jste v úplně jiném světě, kde zažijete něco, co jste ještě nikdy nezažili,“ rozplývá se, zatímco nám míchá první koktejl s názvem Katana.

Ten před námi záhy pokládá v obrovské škebli. Na dně čiré tekutiny tvořené ginem a vermutem leží jedlé perly žluté barvy, na hladině ulpívá modravá mořská pěna. Po ochutnání ústa zaplavuje mořský příboj. Minerální, suchý, plný řas, přitom s dotekem lehkosti, který mu dodává saké infuzované citrusem yuzu.

Už samotný způsob prezentace přepisuje všechno, na co je člověk při návštěvě baru zvyklý, a chuť, která se nedá přirovnat k ničemu dosud vyzkoušenému, celý zážitek povyšuje ještě o několik úrovní výš.

Jako by toho nebylo málo, šéfbarman Michal Nevrlý před námi neustále víří v pohybu a předvádí vystoupení, z něhož nejdou odtrhnout oči. Jeho pohyby připomínají japonský čajový obřad čadó – žádný z nich není v jeho repertoáru navíc a ze všech srší obřadný zápal pro věc.

Možná s tím má co do činění jeho průprava, Nevrlý je totiž původním povoláním voják, jak se v průběhu večera dozvídáme. Ptáme se ho, kde se inspiruje při vymýšlení nových koktejlových kreací.

„Hodně koukám na Instagram,“ říká a kvedlá před námi led s koktejlem, což působí skoro hypnoticky. „Je pro mě důležité rozhlížet se mimo gastronomický svět, takže se dívám všude kolem, a pak vymýšlím různé blbiny, abych se oprostil od nastavení, ve kterém jedu každý den,“ popisuje a v rytmu skvělé hudby sází na bar jeden koktejl za druhým. Třeba „blbinu“, jejíž základ tvoří kombinace dvou whiskey a zmrzliny z wasabi a kokosu.

Další koktejl dolévá plzní a vytváří na něm bublinu plněnou aromatem z citronové trávy pomocí pistole zvané flavour blaster – když vidí naší dětskou fascinaci tímto vynálezem, vytvoří bublinu ještě několikrát, a my si ji tak k našemu velkému nadšení můžeme opakovaně „prasknout“ nosem a inhalovat vůni, která z ní začíná stoupat. „Přitom taková blbost,“ směje se nám.

O pár chvil později Michal Nevrlý připravuje koktejl pro hosty sedící u vedlejšího stolu. Jeho základem je mezcal, který zkušený barman nelije jen do míchací sklenice, ale také na zem pod sebou.

„Když dáváš mezcal, musíš trochu vrátit i zemi,“ říká při tom s pokorou. A pak nám každému nalévá panáka této charakteristicky kouřové pálenky. Hranice mezi světem skutečným a tím snovým je už dávno setřená.

Zbytek se rozplývá v oparu surreálna. Hosté z Pandy postupně mizí, intimní přítmí protínají světla, my ale zůstáváme a sledujeme, jak se cvrkot začíná uklidňovat. Barmani uklízejí své barové sekce, všichni se spolu baví a vtipkují, srší energií, takže by si jeden netipl, že už jsou bezmála čtyři ráno.

„Teda, musím před vámi smeknout. Projít všechny naše bary, a ještě tady s námi po tolika koktejlech plynule konverzovat. Vážně klobouk dolů,“ pokyvuje obdivně náš průvodce Michael Lapčík a my mu oplácíme stejnou chválou. Opravdu jsme tady zažily něco, co jsme ještě nezažily. A víme, že i přes množství vypitého alkoholu na to nikdy nezapomeneme.