Cheeseburger. Může to být šťavnaté dílo plné kuchařské péče a chuti. Jenže stejně tak to umí být suché maso v obyčejné housce z fastfoodu, které není nutně hnusné, ale už jste ho měli stokrát… a čím dál víc si vyčítáte, že to furt jíte. Nejnovější herní blockbuster Assassin’s Creed Shadows je cheeseburger. S trochou kontroverzního koření v podobě černošského samuraje.

V těch nejlepších momentech si plnými hrstmi bere ze Zaklínače, Ghost of Tsushima anebo i z Kingdom Come 2 či seriálového Šóguna. Je to obrovská, ambiciózní hra plná obsahu, aktivit, činností, soubojů i odkazů na skutečnou historii Japonska. Jenže v těch slabších chvílích je nový Assassin’s Creed Shadows plytký, natahovaný, prázdný a otravný. Které okamžiky převažují? To se dozvíte níže.

Katany, muškety a černý samuraj

Série Assassin’s Creed bere skutečné dějiny – od křížových výprav přes vikinské nájezdy až po americký boj za nezávislost – a vkládá do nich mystický příběh o skrytém souboji templářů a titulních asasínů. Nejinak je tomu v Shadows, jež se odehrávají v Japonsku v éře Sengoku neboli období válčících států. V době vojevůdce Nobunagy Ody, mušket i katan. Je to skvělé, neomezující zasazení pro hru, v níž se plížíte, šermujete, střílíte a noříte se do vražedných spiknutí.

No a v téhle době působil v Japonsku jeden Jasuke. Cizinec, dokonce černoch, jenž byl samurajem. Asi si dovedete představit, co oznámení, že bude jedním ze dvou hlavních hrdinů hry, udělalo s jistými lidmi na internetu. (Malá nápověda: Nebyli to tak úplně studenti historie a milovníci dějin a nebyly to hezké komentáře.) Praskaly virtuální cévky, psaly se petice o neuctivosti vůči japonské historii a podobně. Jenže Jasuke – historicky doložená postava, mimochodem – spolu s druhou hrdinkou, mladou dívkou prahnoucí po pomstě jménem Naoe, jsou sympatická a dynamická dvojka.

Foto: Ubisoft

+46

Když hrajete za Naoe, hrajete klasický Assassin’s Creed. To znamená spoustu parkouru, šplhání, skákání, schovávání se a vraždění nic netušících stráží. Můžete na ně skočit z výšky, můžete je zlikvidovat vrženou hvězdicí, ubodat nožem… ale běda vám, jestli se dostanete do hloučku vojáků. To byste museli být Jasuke. Jeho hratelnost je totiž válečnická a silová. Likvidujete klidně i tucty nepřátel, jen ti nejnebezpečnější šermíři jsou pro vás překážkou. Můžete sice stále lézt přes stěny a přeskakovat ploty, ale jste pomalejší, neomalenější a na nejvyšší střechy nevyšplháte.

Po několika desítkách hodin hraní to působí, že Naoe má o něco hlavnější roli. Jasuke ale je jako postava dostatečně propracovaný, není jen doplňkem pro velmi vítané ozvláštnění plíživé hratelnosti trochou hrubé síly. Hra ukazuje i to, jak asi na Japonce působil obrovský svalnatý černoch. Nedobrý osud oba hrdiny po několika hodinách svede dohromady – a začnou plánovat pomstu, která v nejsilnějších okamžicích působí opravdu filmově. Anebo seriálově jako v Šógunovi. Mezi oběma postavami můžete téměř libovolně přepínat, hra vám tu volbu hezky nabídne i během dialogu při začátku nového úkolu.

Když je toho moc

Ano, dialogu, Assassin’s Creed Shadows je totiž kromě akce s obrovským, otevřeným herním světem také tak trochu příběhová hra na hrdiny. Někdy v rozhovorech s dalšími postavami musíte vybrat z vícero voleb, občas to má dokonce i nějaký účinek. Jindy se budete snažit zvládnout čajovou ceremonii. Nebo se dáte do řeči s opilcem u cesty. A spolu s nespočtem možností, jak likvidovat nepřátele v hradech, na cestách, ve vesnicích, chrámech či bambusových hájích, je paradoxně tohle i v jádru toho, co Assassin’s Creed Shadows sráží.

Ve hře je toho totiž strašně moc. Opravdu hrozně moc. Budete budovat svou asasínskou základnu. Hladit zvířátka. Modlit se na místech s nádhernými výhledy. Kupovat si novou výbavu. Ale taky jen kosmetická vylepšení. V minihrách se učit nové bojové postoje. Můžete plavat i se plavit na lodi. Jezdit na koni. Střílet na terče. Označovat zboží k pašování vašimi agenty. Vysílat zvědy na neprobádaná místa mapy. Prozkoumávat dávné kobky. Akrobaticky zdolávat opičí dráhy. Plnit kontrakty na sabotáž nepřátelských držav…

To zdaleka není vše – a všimněte si, že nezaznělo ani slůvko o té hlavní herní náplni spojené s hlavním příběhem. Tedy o postupné likvidaci skupiny vrahounů, kterým se musíte pomstít. S každým z cílů se pojí klidně několik hodin pobíhání sem a tam, vraždění podřízených, plížení se skrz nepřátelské tábory a hrady, odposlouchávání a cestování napříč opravdu velkým kusem Japonska. Herní mapa je naprosto gigantická. A nádherná. Rozsahem, přírodou i vesnicemi svým způsobem připomíná Kingdom Come: Deliverance 2.

Že vám to přijde super? Říkáte, že je přece skvělé mít tolik herní náplně? No jo, jenže to by musela být naplňující. A jsme zpátky u toho cheeseburgeru. Když se to Assassin’s Creed Shadows daří, budete se při pátrání a putování cítit jako v Zaklínači 3. Kdejaká cestička vás zavede k novému objevu, choreografie soubojů bude mistrná. Když se to hře povede, měří se i se skvělým samurajským počinem Ghost of Tsushima. Dialogy umí být osudové, hudební podkres, letící hejna ptáků i meditace na sluncem zalitých kopcích vás přenesou do Japonska. Při svých vrcholcích je Assassin’s Creed Shadows prvotřídní.

Jenže každý tenhle okamžik je vykoupený balastem. Příběhem, který se neustále natahuje a ředí. Aktivitami, které vám přidají pár stovek bodů zkušeností z mnoha tisícovek potřebných. Úkoly, na jejichž konci je opět jen a pouze zavraždění nepřátelského velitele v táboře/hradě/někde. A odměnou je katana, která vám přidá nějaká dvě procenta k poškození. Anebo dostanete pár kusů surovin, abyste jich mohli zaplatit stovky za vylepšení jedné z deseti budov ve vašem asasínském doupěti, a tím se vám přidala tři procenta… k čemu? To vám bude nejspíš jedno.

Bohužel strašně vysoké procento toho na první pohled impozantního obsahu je výplň. Je to mučení vyrobené na míru masochistickým komplecionistům. Posbírejte X z Y svitků. Zabijte 50 banditů. Přičtěte k tomu naprosto otřesné ovládání v každém menu – na konzoli kvůli gamepadu pochopitelné, na PC s myší neomluvitelné. V akčních částech hry je ovládání naštěstí OK, i když asasínská klasika v podobě zmateného otáčení namísto skoku kýženým směrem se občas vyskytne.

Tohle všechno je prostě prokletí značky Assassin’s Creed. A ani Shadows se mu nevyhýbají. Ke svému původnímu receptu za ty roky tahle herní série přidala spoustu ingrediencí na prvotřídní herní pokrm. Jenže kromě něj vždycky a bez výjimky naservíruje i zbytečně obrovskou porci videoherního fastfoodu. Stále tu stejnou, repetitivní, výplňovou a nudnou hratelnost, jejíž pachuť utopí jinak velice dobrá sousta. Což o to, i ten nejobyčejnější cheeseburger zasytí a má své fanoušky. Ale když vidíte, že kuchaři mají na víc, o to míň vám chutná.