Víte, co je to produkční hudba? Ne? Tak si z toho nedělejte hlavu, problém s tímhle pojmem má prý i mnoho lidí z branže. Přesto jde o něco, co všichni velice dobře známe – z filmů, televize, reklam nebo videí na internetu. Produkční hudba je totiž ta, která vzniká pro jejich potřeby. Existují jí obrovské katalogy a tvůrci do nich chodí hledat melodie, které by se jim zrovna hodily. V Česku je průkopníkem tohoto druhu hudby Studio Fontána, které první katalog sestavilo už před třiceti lety. Dnes přímo působí už v deseti zemích a v Česku obsluhuje digitální knihovnu se třemi miliony domácích i zahraničních nahrávek. Na prohledávání své sbírky vytvořilo studio umělou inteligenci, která hravě zastane roli hudebního dramaturga. Nejen proto ji využívají i ti největší světoví hráči vůbec.

Aby tedy bylo jasno – produkční hudbu tvoří skladby, které sice už kompletně vznikly, ale nejsou určené pro žádný konkrétní projekt. Někdo je prostě složil a nahrál s tím, že je někdo další ve svém díle třeba jednou použije. A co je ještě důležitější, práva k ní má jeden subjekt, který ji může těm, kdo ji chtějí použít, licencovat. Zní to hodně úřednicky, ale je to důležité. Prostě přijdete a použití nahrávky, která se vám líbí, si koupíte. Celosvětově se velikost tohoto trhu odhaduje zhruba na jednu až dvě miliardy dolarů.

„Nepůsobí to jako nic moc revolučního, ale v hudbě to dost revoluční je. Protože kdybyste chtěli v reklamě použít hudbu, kterou běžně slyšíte v rádiu, musíte získat souhlas od všech, kteří k ní drží práva. Když vám bude chybět jeden jediný, máte ale smůlu,“ říká Martin Nedvěd, ředitel Studia Fontána, který v čele podniku, který založili jejich rodiče, stojí spolu se svým bratrem Janem.

Nebát se jít si za svým

Pokud vám zní název Studio Fontána povědomě, může to znamenat, že jste v mládí pozorně vnímali titulky svých oblíbených filmů a seriálů. Podnik sice vznikl krátce po revoluci s tím, že chce po vzoru Německa a dalších zemí budovat knihovnu tou dobou zde neznámé produkční hudby, aby na to ale měli, pustili se tehdy Zdeněk a Ivana Nedvědovi do toho, co uměli – on do nahrávání hudby, ona do režírování dabingů.

Ze Studia Fontána tak vzešlo české znění, které jste mohli zaslechnout na všech tuzemských televizích, třeba to k disneyovskému seriálu Gumídci nebo k animovaným Želvám Ninja. Později zde vznikla i česká stopa blockbusteru Transformers, v současnosti studio pracuje jak na dabingu, tak na lokalizacích počítačových her, například League of Legends.

Režisérům, producentům a vůbec všem, kteří pro svou audiovizuální tvorbu shánějí hudební doprovod, je ale posledních deset let více než jméno Fontána známější projekt Hudební banka. Jde o rozsáhlou digitální databázi, která obsahuje přes tři miliony produkčních nahrávek. A to jak od českých autorů, na vzniku jejichž děl se Fontána podílí a která přímo vlastní, tak od zhruba stovky zahraničních partnerů, jejichž katalogy Hudební banka v Česku zastupuje a nabízí. A oni zase ty české na svých trzích.

Přijdou vám tři miliony skladeb jako ohromující množství? Jsou, i proto dali bratři společně s dalšími společníky dohromady projekt AIMS, což je umělá inteligence, která umí v katalozích hledat na základě podobnosti a dokáže i sestavovat playlisty. „Je to dobrý nástroj pro lidi, kteří nedokážou jednoduše vysvětlit, jakou hudbu hledají,“ vysvětluje Jan Nedvěd.

AIMSu to jde tak dobře, že před pár měsíci na veletrhu Production Music Conference v Los Angeles trumfl v soutěži hudebních dramaturgů i zkušené hollywoodské matadory a jeho výběr teď zvažují pro využití v chystaném snímku s Meryl Streepovou. „Cítíme se být jak hudební, tak technologickou firmou, v tom je, věřím, naše výhoda,“ podotýká jeho bratr Martin.

Tatínek je buldok

Nic z toho by ale nebylo, kdyby na začátku devadesátých let nezavětřil Zdeněk Nedvěd příležitost a nerozhodl se, že to ve svobodném Československu taky zkusí s tehdy zde prakticky neznámou, ale za hranicemi už celkem rozjetou produkční hudbou. „Tatínek dělal hudebního autora. Dodával hudbu tehdejším dramaturgům, kteří ji vybírali pro televizi nebo rozhlas, a uvědomil si, že jí je potřeba docela dost a taky různých stylů. A že na Západě je na to udělaný celý systém, a tak se ho rozhodl přenést sem,“ vysvětluje Jan Nedvěd.

Vzhledem k tomu, že sám hudbu skládal a nahrával a měl mezi tehdejšími muzikanty spoustu kontaktů, začal Zdeněk Nedvěd budovat vlastní katalog a nahrávky z něj nabízet. Bylo mu ale jasné, že to nestačí. Rovnou proto usiloval o to, aby mohl v Česku zastupovat některou z již zavedených společností. Vybral si německý Sonoton a podle slov svých synů do jeho centrály jezdil tak dlouho, až majitele firmy udolal. A tím rozjezd té své nakopnul, získal totiž jak velké množství zajímavé hudby, tak cennou referenci od známého hráče, díky čemuž se s ním nebáli začít spolupracovat další.

„Táta je buldok, on když si něco umane, tak to udělá a neodradí ho od toho nic, ani realita. Takže tam jezdil tak dlouho, dokud nesouhlasili,“ směje se Martin Nedvěd. Mnichovská společnost, která se sama označuje za největší nezávislou světovou knihovnu produkční hudby, je dodnes partnerem Fontány. A to znamená, že obě firmy navzájem nabízejí své katalogy. Jinými slovy s nimi nakládají, jako by byly jejich. A stejně jako mateřská firma se nemusí ptát samotných autorů, zda s takovým či oním využitím nahrávky souhlasí. Právě tím zůstává zachovaný koncept toho, že je produkční hudba obratem k dispozici.

Česká firma má podobná partnerství s více než stovkou společností a díky tomu (tedy jejich prostřednictvím) je její hudba přítomná na více než čtyřiceti trzích. „V kostce na všech, kde je dostatečná ochrana autorského práva,“ říká Jan Nedvěd. Mezi největší trhy Studia Fontána patří Amerika, Británie, Francie, Německo a Japonsko. Za největší úspěchy Nedvědovi považují to, že si na českou skladbu zatančili Benedict Cumberbatch a Keira Knightley během louskání nacistického šifrování ve filmu Kód Enigmy nebo to, že jeden z jejich katalogů získal před čtyřmi lety celosvětovou oborovou cenu za nejlepší pop-rockový track.

„Vzhledem k tomu, že se ale s partnery vzájemně nemusíme ptát na souhlasy s použitím naší hudby a jen si za to posíláme peníze, tak se můžeme dozvědět, že se nějaký náš track někde objevil, klidně až za tři roky. My jsme takhle třeba zjistili, že se jedna naše skladba dostala do Top Gearu,“ přidává Martin Nedvěd.

Právník, ekonom a rodinné dědictví

Mladší bratr Martin je vystudovaný právník – specializovaný na autorské právo. Navíc s praxí v advokátní kanceláři a se slabostí pro IT. Starší Jan je zase ekonom s vlastní muzikantskou kariérou. Kdybyste hledali jeho aktuální tvorbu, pátrejte pod jménem JEN. Oba ale tvrdí, že pokračovat v rodinném podniku pro ně byla jasná volba. „My jsme v něm totiž vyrůstali, spíš si nedovedu představit, že bych v něm nebyl. Jako malí jsme balili cédéčka, později jsme pomáhali s překlady do angličtiny,“ líčí Jan.

„Moje první práce byla uklízení ve firmě a v patnácti jsem se jí staral o počítače, protože jsem byl gamer a měl jsem k tomu ze všech lidí v okolí nejblíž,“ krčí rameny jeho bratr. Ten má dnes na starosti řízení firmy, Jan dělá byznys jako takový – získává klienty a stará se o ně. Dnes s nimi ve firmě v deseti zemích spolupracují desítky autorů, hudebníků, ale také vývojářů a obchodníků.

Naplno se ve firmě opět sešli zhruba před třinácti lety, kdy i jejich rodiče vycítili, že se blíží nástup digitalizace, ale dali svým synům jasně najevo, že oni už na rozjíždění další fáze svého byznysu nemají energii. Studio Fontána přitom už v té době mělo své vlastní nahrávky zdigitalizované, pracovalo se s nimi ale klasicky.

Hlavně však chyběly katalogy partnerů, kteří podle Martina Nedvěda v digitalizaci zaspali. Pro hudbu z každého katalogu bylo zvykem chodit na jejich webové stránky, klidně i na pět nebo šest různých webů, což nebylo uživatelsky nijak zvlášť příjemné. Bratři proto vedení firmy přejali s tím, že změnit – a zjednodušit – tohle bude jejich velký úkol.

Tím se zrodila již zmíněná Hudební banka, kde najdete všechnu hudbu, kterou Studio Fontána licencuje, na jednom místě. Na její první verzi pracovali rok a půl, když se ale blížilo její spuštění, zjistili, že se ani trochu netrefili do toho, co chtěli. „Nefungovala dobře, uživatelsky to bylo špatně, designově taky, takže jsme to celé hodili do stoupy a začali znova,“ popisuje Martin Nedvěd. Povedlo se v roce 2011, při spuštění projektu v něm bylo zhruba 130 tisíc nahrávek a zpočátku ho využívalo asi dvacet lidí, dnes to jsou již zmíněné tři miliony skladeb a tisíce filmových, televizních a reklamních profesionálů.

Tím ale bratři neskončili, s rostoucím počtem nahrávek jim bylo totiž jasné, že nebude v lidských silách se jimi efektivně probrat a najít skutečně to nejvíc vhodné, zvlášť vzhledem k tomu, že stejně jako v jiných knihovnách se i v Hudební bance hledalo pomocí klíčových slov. „Jak často ale dokážete to, co se vám líbí nebo zní v hlavě, popsat klíčovými slovy jako veselá, romantická, rychlá?“ nadhazuje řečnickou otázku Martin Nedvěd.

Sázka na budoucnost

A tak přišel na svět startup AIMS, který vyvíjí stejnojmennou umělou inteligenci pro prohledávání hudebních katalogů. Dělá to na základě podobnosti, protože tu bratři a jejich partneři v tomto podniku (jeho hnací silou jsou hlavně Martin Nedvěd a Viktor Parma), považují za jednoznačně intuitivnější a vhodnější metodu. „Místo toho, abyste AIMSu dávali klíčová slova, mu pustíte hudbu, která se vám líbí, jako referenci. A on bude hledat podobnou. Je to přirozená cesta, většina z nás uvažuje tímto způsobem,“ dodává Jan Nedvěd. Hudební banku lze nicméně prohledávat jak s pomocí AIMSu, tak klasicky.

I když projekt AI Music Search vznikl pro potřeby Hudební banky, dnes jde o samostatnou firmu, která platí za světovou špičku a její služby využívají největší hráči v oboru jako Warner Chappell PM, Sony Extreme nebo BMG PM, ale taky třeba německá televize RTL, španělská RTVE nebo známá americká televize, již však firma nesmí jmenovat. A zvlášť Martin Nedvěd je na umělou inteligenci hodně hrdý.

„Vidím v tom hlavní rozdíl mezi námi a ostatními, že nejsme jen hudební společnost, ale uvažujeme i o tom, jak člověk s hudbou pracuje, jak ji najde, jak mu to umožníme, jak rychle, co s ní může dělat následně. Je to jako se Spotify, to není jen katalog hudby, ale do velké míry i aplikace, skrz kterou k ní jdete. A těžko říct, která složka je důležitější,“ přibližuje svoje uvažování.

Studio Fontána, které tohle všechno odstartovalo, vlastní celá rodina, rodiče Zdeněk a Ivana jsou v něm stále aktivní, hnací silou jsou ale jejich synové. A vedle světa technologií ho ženou i do zahraničí. Firma sama – tedy ne prostřednictvím partnerů – v současnosti působí v deseti zemích.

Vlastní zastoupení a přímý kontakt s místním trhem má kromě Česka na Slovensku, v Maďarsku, Slovinsku a Chorvatsku, od loňska v Německu a od letošního roku také v Norsku, Dánsku, Švédsku a Finsku. Tyto země si Martin s Janem jednoduše vyhodnotili jako slibný mix těch, kde můžou rychle vydělávat i se rozvíjet. Prostě klasické rozložení rizik.

A vize do budoucna? I tu mají bratři jasnou. „Rychle jsme se rozšířili a jsme teď hodně rozkročení, takže to potřebujeme vstřebat. Máme ale ambiciózní plány s AIMSem, ze kterého chceme udělat nejlepší aplikaci na světě ve všech ohledech,“ vypočítává Martin Nedvěd. „A taky chceme dělat víc hudby. Ve všech zemích, kde jsme, pracujeme s místními autory. Chceme být mezinárodní i v tom smyslu, že v každé zemi, kde působíme, budeme součástí místního hudebního ekosystému a jeho díla budeme vytahovat do celého světa,“ dodává. A jeho bratr ho doplňuje. „Jsme jako mezinárodní Dáme jídlo, dáváme prostor ostatním, ale zároveň k tomu máme vlastní pekárnu.“