Studoval na nejlepších univerzitách světa, publikuje v prestižních odborných časopisech, pracoval s držitelem Nobelovy ceny, chtěli z něj mít ministra… Ekonom Filip Matějka se zabývá tím, jak nedostatek informací ovlivňuje naše rozhodování a co z toho plyne pro vlády nebo centrální banky. V době sociálních sítích, dezinformačních kampaní a všudypřítomného internetu klíčové téma. Zvlášť když evropská společnost (českou nevyjímaje) hledá cestu, jak čelit hrozbám z východu a jak udržet technologický krok s Amerikou, což čerstvě nastiňuje zpráva italského expremiéra Maria Draghiho pro Evropskou komisi. Výzev, kterým čelíme, je ale ještě víc. „Už neděláme věci jednoduše,“ říká Matějka v obsáhlém rozhovoru pro CzechCrunch.

Zažitá představa univerzitního profesora vypadá nějak takhle: roztěkaný postarší pán v nepadnoucím saku, špatně uvázanou kravatou, s rozcuchanými vlasy, který navíc nemá rád žádné novoty. Filip Matějka (ale i další jeho kolegové) tenhle obrázek úspěšně narušují: ještě mu nebylo 45 let, chodí sportovně oblečený, má smysl pro humor, a když si s ním povídáte, klidně si hodí nohy neformálně přes opěrku ušáku, na kterém zrovna sedí. „Zrovna teď studujeme, jak se rozhodují lékaři,“ říká, když se ho ptám, na čem aktuálně pracuje v rámci svého výzkumu, na který dostal prestižní evropský grant ERC za desítky milionů dolarů.

Filip Matějka patří k nejúspěšnějším českým ekonomům nové generace a k nejcitovanějším tuzemským vědcům. Vystudoval fyziku na Karlově univerzitě, ale doktorát z aplikované matematiky má z amerického Princetonu, působil na univerzitě v Berkeley, má za sebou štace i na vysokých školách v New Yorku či ve francouzském Toulouse. Získal cenu od Nadace Neuron pro talentované mladé akademiky, radil vládě v covidu, měl nabídku jít dělat ministra průmyslu za Starosty a aktuálně je jeho domácí půdou asi nejlepší české ekonomické pracoviště – institut CERGE EI, což je společný institut Karlovy univerzity a Akademie věd.

To, co Matějku fascinuje a co se učil přímo od držitele Nobelovy ceny Christophera Simse, je teorie racionální nepozornosti. Tedy v kostce to, jak lidé čerpají informace, jak se rozhodují, co číst budou a co ne a jak to pak ovlivňuje jejich rozhodování. Jde o obor na pomezí ekonomie, sociologie, psychologie a politologie. „Mě na tom baví právě to, že se díky práci dozvídám stále něco nového, pronikám do nových předmětů,“ vysvětluje s tím, že s kolegy ze zahraničních univerzit teď právě zjišťuje, jak a podle čeho se rozhodují lékaři na pohotovostech ve velkých kalifornských nemocnicích.

A co zatím objevili? „Třeba to, že čím jsou lékaři unavenější, tím to stojí víc peněz. Jak už jim to nemyslí, tak objednávají drahé testy. Takže když se občas říká, že necháme mladé lékaře sloužit přesčasy a že se to vyplatí, tak tady se ukazuje, že to tak není,“ směje se. Právě na to, jak funguje rozhodování lidí a jak to může ovlivnit způsob, kterak instituce či vlády rozdělují veřejné prostředky, je středobod jeho výzkumného projektu, na který získal podporu od Evropské unie z prestižního programu ERC.

A právě o tom, jak nakládat s veřejnými, ale i soukromými penězi, jsme si povídali při rozhovoru pro CzechCrunch. Důvody k tomu, proč si s Filipem Matějkou sednout, byly primárně dva: jednak iniciativa Smlouva pro Česko, v rámci níž promýšlí spolu s novinářkou Lenkou Zlámalovou nové koncepty například pro důchodový systém, jednak plán někdejšího italského premiéra a ex-šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho na restart evropské ekonomiky. I tam se totiž hovoří o stovkách miliard eur, které bude třeba vydat.

Jste jedním ze spoluautorů projektu Smlouva pro Česko, který se snaží hledat řešení na nejpalčivější socio-ekonomické problémy země. Jak jste zatím spokojený?
Teprve začínáme. Vezmeme téma a snažíme se najít řešení, které je potřeba, které dává vědecky smysl a kterému lidé porozumí. Když totiž v demokracii uděláte něco, čemu lidé neporozumí, je vysoká pravděpodobnost, že po volbách přijde někdo, kdo lidem vysvětlí, že je potřeba jiné řešení.

Na začátek jsme si vybrali jako téma zajištění na stáří a vypadlo nám z toho, že lidé nechtějí odcházet dřív do důchodu a nevadí jim platit o trošku vyšší daně, když budou mít vyšší důchody. Vláda nakonec přesně tímto směrem vykročila a učinila změny v tomto duchu. Snad jsme k tomu také drobně přispěli.

Češi budou klidně platit vyšší daně a odcházet později do důchodu, když budou mít jistotu, že dostanou nějakou solidní penzi?
Ano. A proč to lidé takto chtějí? Z různých anket vyšlo, že lidé prostě nevědí, jak spořit, jak se zajišťovat sami na důchod. Někdo si ukládá peníze do akcií, jiní si vyberou další investiční produkt, jenže pro většinu lidí je tohle příliš složité. Nevyznají se v tom a nevědí, jak na to. A to je i důvod, proč se část z nich klidně vzdá části daní, respektive svého výdělku, aby měla jistotu, že tohle nemusí řešit a že jednou budou mít vyšší důchod. A nepřímo si tím kupují podíl na budoucím výkonu ekonomiky.

Co z toho tedy vyplývá pro stát, respektive pro vládu?
Že by například bylo užitečné se zaměřit na nějakou formu strašně jednoduchého důchodového spoření, aby lidé měli něco, čemu mohou věřit a co budou chápat.

To jde ostatně v duchu s teorií racionální nepozornosti, které se dlouhodobě věnujete, ne? Že lidé se ve změti nabídek a variant různých investičních produktů nevyznají, tak je vytěsní a mávnou nad nimi rukou…
Teorie racionální nepozornosti říká, že lidé obecně vědí, co je důležité, ale přečtou si jen něco. A zároveň že vědí či tuší, že spoustě problémů nerozumí. Dnes už víme, že lidé nejsou až tak racionální a uvědomělé bytosti, s nimiž kalkulovala tradiční ekonomie. To platí čím dál víc, ostatně není přece nutné, aby účetní rozuměl opravě aut nebo aby byl výborný novinář znalý i jako bankéř. Jenže finanční a investiční svět je nastavený tak, že mu sice rozumí úzká skupina, ale od ní proudí směrem k obyčejným lidem ohromná spousta nabídek a přesvědčování, kam je třeba investovat nebo vložit peníze. A lidé se v tom pak nevyznají, radši to odloží a své zajištění na stáří neřeší.

Zkrátka lidé chtějí osvobodit od tíhy rozhodování.
Ano. Část lidí funguje tak, že vše, co mají, snědí teď. Nemyslí na budoucnost. Ale je tu mnoho těch, kteří tuší, že by si měli něco odkládat, jen prostě neví, jak na to. Jsou dva přístupy, jak to vyřešit. Vždy je dobré nechat trh, ať dělá, co umí. Ovšem stát by mohl fungovat i jako určitý doporučovač.

Zkuste to rozvést.
Představte si, že by stát vydal standardizované podmínky pro nějakou formu investičního důchodového spoření s co nejnižšími poplatky. Zároveň by udělal soutěž na několik finančních ústavů, které by produkt mohly nabízet, takže by ve výsledku vzniklo něco jako státem ověřené spoření. Bylo by v režii soukromých bank, ty by vedle něj mohly neomezeně nabízet další produkty, ale toto by bylo takové základní minimum. Banky by ušetřily za distribuci, za přípravu, nebyli by tolik potřeba poradci.

A nějaká další nová myšlenka, jak vylepšit náš penzijní systém, vás napadá?
Mohl by vzniknout suverénní fond, které má dnes čím dál víc států nebo organizací. Nejznámější je norský suverénní fond, kde mají spoustu finančních přebytků z prodeje ropy. Ty my nemáme, ale český stát by i tak mohl suverénní fond založit, najít světově uznávané odborníky, kteří by jej spravovali. Lidé by zase věděli, čemu důvěřovat.

Stát by do takového fondu ale musel poslat miliardy, aby v něm na rozjezd něco bylo.
Ne nutně. Možná trochu, ale je to otázka. Hlavní by bylo, aby lidé věděli, že tam mohou dávat peníze a že to je něco, čemu mohou důvěřovat. Kapitál by se tam pak postupně kumuloval a generoval. Ani by nebylo potřeba, aby do toho stát lil nějaké strašné miliardy, protože bývá stejně problém je hned upsat.

Jenže klíčová je ta důvěryhodnost a jestli máme jako společnost dnes s něčím problém, tak je to důvěra ve stát a jeho kroky.
Tak si představte, že se všem zákonodárcům zvedne plat o deset procent, ale dvacet procent jejich příjmů půjde automaticky do tohoto fondu. Všichni by o tom měli přehled a všichni by měli zájem, aby byl fond dobře spravovaný. Je to samozřejmě trochu nadsázka, ale ne úplně, dají se totiž vymyslet různé mechanismy, které by důvěryhodnosti pomohly. Zároveň by tam mohli mít lidé na výběr i různé investiční strategie podle toho, jak odvážní investoři jsou. Důležité by samozřejmě bylo i to, jaká se nastaví interní pravidla, třeba v Norsku mají dané, že fond nesmí investovat do norských firem. To aby se předešlo střetům zájmu.

Není vykročením blízkým k onomu státem ověřenému spořícímu účtu to, co známe jako DIP, tedy dlouhodobý investiční produkt, který začal platit od letoška a který má právě zatraktivnit investování na stáří?
Nejsem si tím jistý, protože ani jako ekonom tomuto produktu tak úplně nerozumím. Ve finále jde o produkt, který využijí hlavně ti, kteří se o investování aspoň trochu zajímají. Jenže my potřebujeme motivovat ty, kteří se o to nestarají a kteří tématu vůbec nerozumí. Proto by státem ověřený a garantovaný investiční produkt mohl být lepší řešení.

A myslíte, že se to stane? Děláte pro to něco?
Jsme na začátku, začínáme se bavit s pár bankéři a zkoušíme naťuknout i politiky. Bankéři chápou, že něco takového by pro ně mohlo mít smysl, protože na samotném jednotném investičním spoření sice nebudou mít vysokou marži, ale mohli by se skrze to například dostat k novým klientům. Nejde ale jen o jejich byznys, top bankéři jsou moderní lidé, kteří mají zájem, aby Česko prospívalo, protože pak budou prospívat i jejich firmy. Takže mají chuť pomáhat.

Zároveň je fakt, že tu probíhá poměrně intenzivní debata o nutných změnách penzí, což je samo o sobě pozitivní.
Proběhla tu velká debata o tom, že přibývá a bude přibývat starších lidí a že peněz v systému pro ně bude méně, protože bude méně i těch mladších a aktivních lidí. To se ale bavíme jen o přesýpání peněz z jedné hromádky do druhé. Dosud se ale málo pozornosti věnovalo tomu, že když se zaměříme na jednoduchost a srozumitelnost, můžeme poměrně zásadně zvednout množství peněz, které budou k dispozici. A právě jeden standardizovaný účet by mohl být cestou tímto směrem. Navíc by se tím podpořila i soutěž mezi bankami, což je obecně něco, čemu bychom měli věnovat víc pozornosti. Když mají firmy větší prostor soutěžit mezi sebou a vyhrávají ty, které mají lepší produkty, pomáhá to celé společnosti.

Jak to myslíte podpořit soutěžení?
Jde o to, že ten standardizovaný investiční účet by přitáhl pozornost k něčemu, co by všichni mohli lehce porovnat. Postrčilo by to i banky, aby se vůči němu nějak postavily. Nikdo by jim nezakazoval ani nenařizoval, co mají dělat, co smí nebo nesmí nabízet, ale také by se začaly soustředit, jak co nejlépe nabízet i tento produkt. Byl by to takový výchozí bod každého portfolia nabídek. A můžete to vztáhnout i na jiné obory, vezměte si třeba volání. Je těžké nabídky různých operátorů mezi sebou porovnávat, ale co kdyby se něco takového přeneslo do jejich nabídek? Nějaký standardizovaný balíček s předem daným objemem volných minut i dat? Vedlo by to ke snížení cen.

Nebavíme se ale ve výsledku jen o další regulaci?
Nikdo by nic nereguloval ani nezakazoval, jen by se ťukalo určitým směrem. A to směrem, aby byla nabídka jednodušší a porovnatelnější, protože to ve finále vede ke zvýšení soutěže a nakonec i ke snížení cen. Dneska nejde snadno porovnat nabídky operátorů či bank, protože v každém jejich balíčku jsou drobné odchylky, na kterých se potom točí při argumentaci, zda jsou drazí či nikoli. Ale takhle by stát mohl definovat základní čáru a od té by se všechno odvíjelo a pomohlo by to soutěži, která je klíčová.

Takže jsme zase u toho, co vás profesně zajímá, a to je způsob, jak lidé nakládají s informacemi. Když budou mít na stole jasné a srozumitelné informace, budou se lépe rozhodovat a ve finále to pomůže byznysu.
Je to přesně tak. Důležité ale je, abychom nezužovali tak moc, až okénko i pro jiné nabídky zavřeme. To by mělo přesně opačný efekt.

Soutěžení, které jste zmínil, je teď hodně opakované slovo. A to nejen u nás, ale i v Evropě, protože právě anglicky competitiveness zmiňuje často Mario Draghi ve své čerstvé zprávě, jak nakopnout evropskou ekonomiku.
To je zajímavé téma a jsem rád, že ho zmiňujete. Pojďme Draghiho zprávu zkusit trochu více rozklíčovat. Jako v každém podobném textu je i v tomto zdůrazněno, že teď je ta pravá doba, kdy musíme zrychlit. To je klasika. Uvádí, že za posledních pětadvacet let jsme jako Evropa v produktivitě výrazně zaostali za USA a že nás dohání Čína. Další věc, na kterou upozorňuje, je, že globální svět, na který jsme byli zvyklí, se mění, je čím dál nebezpečnější a že řadu klíčových surovin nebo produktů dovážíme jen z úzké skupiny zemí. No a za jedno z klíčových opatření považuje Mario Draghi podporu inovací.

Podpora inovací je taková ohraná písnička.
Je a inovace se zmiňují skoro vždy. Inovace jsou vlastně nápady, jak dělat věci snadněji, lépe, rychleji, kvalitněji. Podle Draghiho je v tomto směru důležitá lepší koordinace na evropské úrovni, abychom měli skutečně jednotný trh a mohli soutěžit v celé EU. V každé zemi, ať se nám to líbí, nebo ne, platí jiná pravidla, jiné daně, jiné podmínky, takže když chcete začít s firmou působit na celém evropském trhu, není to vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Proto jdou firmy často radši do USA, kde je jeden trh a 360 milionů zákazníků.

To souvisí i se standardizací, kterou jsem zmiňoval u důchodového účtu. Když máte jednoduchá a jasná pravidla, vždycky to vede k větší konkurenci. V Evropě ale nemáme jednotná pravidla na zakládání firem, nemáme jednotný kapitálový trh, nemáme jednotná insolvenční pravidla…

Takže Draghi navrhuje kromě té koordinace a harmonizace podmínek i podpořit inovace ve firmách a zaměřit se na excelentní výzkum, protože to nám moc nejde. Jednou z cest je podpořit spíš mladé firmy než ty velké a zavedené. Řada výzkumů ukazuje, že mladé firmy rostou rychleji a víc inovují. Každopádně těch opatření je v jeho zprávě mnohem víc, mě ale zarazila jiná věc: v textu se hodně zmiňují čisté technologie a speciálně automobilový průmysl. A to je podle mě chyba.

Proč?
Automobilový průmysl je důležitý, ale bude to ten klíčový obor i v budoucnu? Opravdu s ním máme svázat svou konkurenceschopnost? Já nevím. Má to rozhodnout úředník nebo jeho poradce? Nové příležitosti vznikají každý den, to vlády nejsou schopny sledovat. Clean tech čili čisté technologie mají dostatečně univerzální záběr, je to hodně široké téma. Stejně jako chceme být zdraví, chceme i čisté životní prostředí, to je jasné. Ale automobilový průmysl už je úzce vyhraněný segment. Pokud uděláte auta čistší, pobídku si zasloužíte. Ale stejně tak byste si ji měli zasloužit, když zařídíte čistší vodu. Clean tech navíc sice můžete z velké části nechat na firmách, ale nějaká míra regulací a zásahů v něm je nutná, protože samy firmy to neudělají, když nebudou muset.

A opravdu to platí, že firmy samy, respektive jejich stakeholdeři by to neudělali? Opravdu tolik potřebujeme zásahy úřadů?
Lidé nejsou stoprocentní altruisté. Je řada výzkumů, které ukazují, že když dostaneme na výběr, že můžeme získat peníze navíc, ovšem výměnou za to, že každého dalšímu člověku se nepatrně zhorší jeho příjem, spíš to podpoříme. Takoví prostě jsme. A s firmami a jejich chováním to je podobné.

Ne snad, že bych pochyboval o tom, že lidé myslí víc na své okolí než na sebe, ale sám jste zmiňoval, jak čeští bankéři jsou moderní lidé, kteří chtějí pomáhat, tak třeba by se něco takového mohlo stát na celoevropské úrovni.
Částečně altruističtí samozřejmě jsme a překvapuje mě, jak moc třeba banky podporují ESG a jak hodně jejich zájem pohání poptávka zákazníků. Ale spoléhat na to, že trh a jen trh vyřeší otázky spojené s ochranou klimatu a zlepšením stavu přírody, by nefungovalo. Dřív nebo později by se projevila ta naše sobecká tvář.

Dobře, chápu. No a co ta auta?
Právě. Draghiho zpráva přímo popisuje, jak se dokázala americká ekonomika v posledních dekádách proměnit a z průmyslové šla do fáze softwaru a počítačů a dnes je plně digitální – umělá inteligence, cloud, čipy, internet… Evropa měla automobilový průmysl, má automobilový průmysl a i do budoucna má stát na automobilovém průmyslu? A o třicet stránek později Draghi píše o podpoře tohoto konkrétního sektoru. Když se bavíme o opravdových inovacích, měli bychom přece dát prostor, aby se mohlo narodit i něco nového, nevíme co. Možná se ukáže, že největší inovace budou zde, ale neměli bychom se na to upínat.

Jenže automotive je páteř řady významných ekonomik včetně té naší.
Já nechci umenšovat jeho roli, pracuje v něm čtrnáct milionů lidí a mnoho dalších živí navázané byznysy. Kdybychom o něj rychle přišli, máme velký problém, to se nesmí sát. Jenže když si zúžíme prostor hlavně na něj, tak se už nebavíme o podpoře inovací v nejširším slova smyslu, ale spíš o sociální politice pro současné zaměstnance.

Mně přijde paradoxní, že se tu bavíme, jak nakopnout evropskou ekonomiku, Mario Draghi o tom sepsal výbušnou zprávu pro Evropskou komisi, ale sám v ní hned v úvodu popisuje, jak je Evropa v mnoha směrech nejlepší místo pro život. I ve srovnání s USA. To je přece paradox.
Souhlasím, je tu větší rovnost, dostupné sociální služby, dobré zdravotnictví i o přírodu se lépe staráme, jsme celkem bohatí. Ale to všechno něco stojí a v tom je ten problém. Jinak já byl v Americe vždy šťastný, ale vždy jsem se těšil domů. A když jsme u srovnávání s USA, tak v té zprávě se píše, že abychom dohnali USA, musíme zásadně zvýšit veřejné investice. Má jít o stovky miliard eur, až o čtyři procenta HDP celé EU.

Má to ale háček. Když zvednete výdaje, ale neuděláte krok A, tedy to zlepšení prostředí, skutečný jednotný trh a jednotná pravidla, nikdy se vám nepodaří dosáhnout toho, co chcete. A obávám se, že zatímco změnit prostředí bude hodně těžké, rozdávat peníze bude snazší. A tak to opět proběhne v obráceném pořadí – nejdřív nalijeme peníze a pak možná zkusíme něco změnit.

Ostatně i Amerika do ekonomiky leje spoustu peněz, vezměte si programy jako Inflation Reduction Act nebo Chip Act, které do USA lákají firmy z celého světa. Jenže oni mají prostě jednotný trh.
Právě. Oni mají mnohem jednodušší prostředí, firmy tam vznikají lehce, tamní kapitálový trh je mnohem dál a Draghi přímo zmiňuje, že například co se týče venture kapitálu, tak v každé jeho fázi je v USA pětkrát víc peněz než v Evropě. Takže když někam nalijí peníze, vědí, že je velká šance, že dotečou k novým a dravým firmám, které jsou pro růst ekonomiky zásadní. U nás to tak není. Když někam nalijeme peníze a ještě si dokonce vybereme obor, do kterého chceme lít přednostně, dopadne to jako vždycky. Navíc Američané u programů typu Inflation Reduction Act nebo Chip Act jdou spíš cestou pobídek a úlev na daních než přímých dotací.

Vlastně většina ze závěrů Maria Draghiho pro Evropu by se dala přenést na Česko. Také potřebujeme být dynamičtější, inovativnější, méně byrokratičtí…
Ona to není raketová věda. Možná je lepší udělat pár drobných věcí, které zlepší prostředí, než usilovat o rozsáhlé reformy. Kdyby bylo na mě, radši bych pomáhal mladším firmám. Například formou toho, že první dva roky budou platit daně ve stejné formě jako OSVČ. Na začátku by to prostě bylo jednodušší. Antimonopolní úřad by také potřeboval zlepšit svou činnost, aby neřešil jen veřejné zakázky. Věda a výzkum by zasloužily víc podpořit s důrazem na excelenci. Když je někdo opravdu dobrý, měl by dostat větší podporu než někdo, kdo je průměrný či podprůměrný. To u nás zatím neplatí.

Hodně zmiňujete, jak je důležitá jednoduchost. Mám pocit, že na toto motto jsme v Česku i Evropě zapomněli a i proto nás zachvátila lopotnost.
Měl jsem na toto téma dokonce vymyšlený výzkumný projekt. Řeknu vám jeho tezi. Ta zní, že systém je čím dál složitější, protože ani jeho účastníci a ti, co jej pomáhají tvořit, mu nerozumí. A svými kroky ho dál zesložiťují.

Zkuste to ukázat na nějakém příkladu.
Systémem můžeme rozumět třeba legislativu. Máme zákony, které jsou mezi sebou provázané. Úředník či politik najednou vidí, že se děje něco, co by chtěl změnit. Například že vzniká málo nových firem. A pokud to není ekonom, který studuje, jak to všechno funguje dohromady, nejspíš se rozhodne udělat nějakou změnu, aby pomohl té jedné věci, například ji bude dotovat. A vznikne nejspíš nový zákon nebo vyhláška, které skutečně ulehčí vznik firem. Jenže samotný systém je najednou zašmodrchanější a dost možná se kvůli té změně někde jinde něco zhorší a ztíží, protože přibylo další pravidlo. A tak se zase objeví někdo, kdo bude chtít tohle změnit, a co udělá? Přijme další zákon… A takhle to jde pořád dokola, až je celý systém tak složitý a svázaný, že tomu nikdo ani nemůže rozumět.

To je takový byrokratický efekt mávnutí motýlích křídel.
Je hodně důležité sledovat, jak systém funguje jako celek. A to není vůbec snadné. Ani to v poslední době moc neděláme, nevěnujeme pozornost tomu, jak jedna drobná úprava může mít velký dopad někde úplně jinde. Třeba se svého času řešilo, že je nutné podporovat export, protože přece firma, která vyváží, musí být úspěšná, když je o její produkty zájem ve světě. Takže zadotujeme export. To je přece ale hloupost. Firmy nejsou úspěšné, protože exportují, ale protože vyrábí něco, co je kvalitní. Export je až důsledek. K čemu dotace na export vedou? Že firmy, které vlastně nejsou až tak dobré, začnou vyvážet do zemí, kde není až tak těžké se prosadit a navíc ještě přetahují zaměstnance konkurenci, které se dařilo i bez dotací.

Je potřeba se na společnost i ekonomiku koukat z nadhledu a v kontextu.
Přesně. Proto je kolikrát lepší si říct, že neobjevíme v příštích letech Ameriku, ale když budeme dělat postupně drobné, funkční, promyšlené kroky, budeme za pět let strašně daleko.

A uděláme to?
Šance tu je. My zároveň často zapomínáme, jak dobře se máme a kolik dobrých věcí se povedlo. Začala válka na Ukrajině a jasně jsme se postavili na stranu napadeného. Zdravotnictví máme skvělé. Když tady chudému člověku praskne slepé střevo, má jistotu, že ho ošetří a že na rozdíl od USA mu nehrozí, že bude kvůli operaci muset vyhlásit osobní bankrot. To se za oceánem děje naprosto normálně i ve střední třídě. Máme tu všichni také rozumnou startovní čáru, co se vzdělávání týče. To je skvělé.

Neštve vás jako člověka, který strávil hodně času právě v USA, jak se pořád bičujeme a stěžujeme si, že se máme blbě?
Máme se dobře a bylo by fajn, kdybychom dokázali být spokojenější. Ale beru to jako součást koloritu. Vidíme průšvihy kolem sebe mnohem hůř, než jaké opravdu jsou. Vím, že to může mít relativně vážné důsledky, že třeba kvůli tomuto přístupu pak můžeme i hůř volit, ale tak to holt je.