Petru Sklenářovi, hlavnímu ekonomovi J&T Banky, dřív mnozí vyčítali, že bývá moc skeptický. Poslední měsíce je to naopak: patří k nemnoha hlasům ve veřejném prostoru, které upozorňují, že česká ekonomika na tom není tak zle, jak se může z médií zdát. Dlouhodobě říká, že hlavní příčinou hospodářského poklesu jsou spíš než strukturální problémy šetřící domácnosti. Právě spotřeba se ale začíná zvedat a s ní i ekonomika. „Lidé musí věřit, že nepřijdou o práci a že si můžou dovolit vydat víc peněz. A to se nyní podle všeho začíná měnit,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

České domácnosti se na výkonu domácí ekonomiky – čili jejím hrubém domácím produktu (HDP) – podílí výraznou měrou, a to zhruba 40 procenty. Jenže už několik let v kuse výrazně šetří – jestliže před covidem si ukládaly stranou v průměru 12 procent výdělků, v covidu úspory narostly k 20 procentům. A zůstaly tam do konce loňského roku: „Chovali jsme se, jako by byl lockdown. Přitom mzdy už rostly, růst cen výrazně zpomalil, někde i klesly.“

Z ekonomiky už ale přicházejí signály, že lidé začínají utrácet, že se do společnosti vrací dobrá nálada. Jako by vyvanul strach, že bude hůř. „Nevyplnily se v podstatě žádné z armagedonů, které někteří věštili,“ upozorňuje Petr Sklenář, který v J&T Bance působí už více než třináct let a který je spolu se známým ekonomem Miroslavem Zámečníkem spoluautorem populárního podcastu Big Talk.

V rozhovoru pro CzechCrunch vysvětluje, v čem jsou Češi bližší Němcům a v čem se naopak liší od Slovinců, jaký potenciál skýtá rostoucí spotřeba pro celou ekonomiku, proč si myslíme, že se máme hůř, než se máme, i že potravináři si nemají nač stěžovat.

Naše ekonomika pořád ještě nedosáhla úrovně z roku 2019, že?
Ano. Když se na to podíváme z hlediska poptávky, vládní výdaje jsou výrazně nad úrovní roku 2019, investice jsou výš, export také. Jediné, co je níž a co nás táhne dolů, je spotřeba domácností, která zůstává osm až devět procent níž oproti předcovidovým letům. Bavíme se přitom o hodnotách očištěných o inflaci.

Může tam hrát roli, že po covidu jsme se začali nadechovat, ale blízkost války uvrhla lidi opět do nepohody?
A priori válka asi ne, ale to, co nám přinesla, určitě. Nám je totiž vlastní, zřejmě to je cosi jako národní mentalita, že když přijde šok, stáhneme se. Začneme spořit a jsme opatrní. V tomto jsem hodně podobní Němcům. V jiných částech Evropy to funguje opačně.

Jinde si řeknou carpe diem čili užívejme si, dokud to jde?
V podstatě ano, ale je to dané i historickými zkušenostmi. Například ve Slovinsku došlo k propadu reálných mezd v podobné míře jako u nás, ale reakce domácností byla přesně opačná. Vychází to ze zkušenosti z 90. let, kdy po rozpadu Jugoslávie zažili Slovinci hyperinflaci, takže ví, že pokud má přijít inflace, to poslední, co chcete dělat, je spořit a držet hotovost. A tak ji utratí. Ještě silnější to bylo i v Polsku.

Co se stalo v Polsku?
Měli historicky jednu z nejnižších měr úspor, jen kolem tří procent, u nás to bylo dvanáct procent. Reakcí na covid a dění po něm bylo, že tamní domácnosti ale přestaly spořit úplně. Proto jejich ekonomika roste, neboť peníze, které vláda nasypala lidem, se dostaly do hospodářství. U nás zůstaly na účtech.

Prostě to nabombili.
Ano a ekonomiku to nakoplo. Jenže u nás dnes lidé spoří o polovinu víc než před covidem, kdy jsme ukládali stranou zhruba dvanáct procent příjmů. Pak to vyskočilo na dvacet procent, což bylo způsobené tím, že v pandemii nebylo za co utrácet. Ovšem my jsme dávali stranou devatenáct procent i loni na konci roku, kdy jsme se chovali jako by byl lockdown. Přitom mzdy už rostly, růst cen výrazně zpomalil, někde i klesly, ale lidé měli pocit, že musí šetřit, že bude hůř.

To všechno v době, kdy při návštěvě supermarketu vidíme, že je levněji, a spadly třeba i ceny stavebních materiálů.
Přesně tak. Jenže my jsme se pořád strašili, co všechno zlého nás čeká. Slyšeli jsme, jak energie půjdou nahoru, protože do cen naskočí poplatek za obnovitelné zdroje. Obchodníci varovali, že budou muset po novém roce ještě více zdražit…

Není to podobné i s debatou o schodku státního rozpočtu? Když jsme tady loni vášnivě diskutovali, že je nepřijatelné, aby schodek přesahoval tři procenta HDP, na Slovensku či v Polsku tomu vlastně vůbec nerozuměli.
Je to zkrátka jiná mentalita. My jsme v tomto opravdu hodně podobní Němcům a paradoxně méně Rakousku, které je asi trochu říznuté Balkánem. Jsme ale na jedné lodi s Bavorskem. Ostatně i naše vláda se chová podobně jako většinová populace hodně procyklicky.

Šetříme, když je zle, a utrácíme, když je dobře?
Ano. Proto se mluví o české maniodepresivitě. Což mimochodem dnes hodně zmiňují David Navrátil nebo Mojmír Hampl, úplně původně s tím ovšem přišel, pokud se nepletu, Pavel Kysilka (bývalý člen rady České národní banky a exředitel České spořitelny – pozn. red.).

Nicméně spotřeba a chování domácností se začíná probouzet, že?
Zřejmě zafungovaly zprávy o tom, že inflace je nízko. Čímž se dostáváme samozřejmě hodně na psychologickou půdou. Druhá rovina je, že se nevyplnily v podstatě žádné z armagedonů, které někteří věštili. Nikdo masivně nepropouští. Ceny energií spíš klesají. A nastalo nějaké zdražování potravin, o kterém jsme od obchodníků slyšeli?

To byla jedna z největších fake news či spíš poplašných zpráv, které se tu loni objevily.
Nastal úplně přesný opak. Ceny potravin letos klesají tempem jako nikdy předtím.

Zjevně se někdo v mezičase pěkně napakoval.
Situace jim to umožnila. Bylo tu okno příležitosti a celý řetězec od výrobců po prodejce ho využil.

Jasně, to je kapitalismus. Ale smutné je, když titíž teď škemrají, jak se mají zle, že jim zmrzla úroda, chtějí další dotace, posílají traktory do ulic…
To je bohužel pravda. Český potravinářský průmysl se chová, že nikdy nebyl ve větší krizi než v roce 2023, kdy měl ovšem rekordní zisky. Zjevně se to v jejich očích nevylučuje.

A kromě klesajících cen sehrálo v očích veřejnosti ještě něco roli?
Také začalo snižování bankovních sazeb, což hraje roli. Ale pozor – pořád jsme jen na cestě k tomu, aby se domácnosti začaly chovat normálně, protože pořád ještě spoří o polovinu víc, než bylo obvyklé. Otázkou je, až se dostaneme do bodu normálnosti, jestli přijde manická fáze, kdy lidé začnou úspory naopak rozpouštět.

Není právě probouzející se spotřeba důvodem, proč je ČNB stále opatrná a nechce moc rychle snižovat sazby? Naposledy s nimi hnula o půl procentního bodu dolů, ale základní sazba je pořád hodně vysoká 5,25 procenta.
Toto zatím nebyla jejich hlavní úvaha. Dosud byla ČNB naopak skeptická k vývoji spotřeby domácností, pořád si myslela, že lidé budou, co se utrácení týče, hodně zabrždění. Třeba i kvůli škrtům souvisejícím s konsolidačním balíčkem. V její prognóze, a tedy i opatrnosti, hraje větší roli jednak růst cen v segmentu služeb, jednak pohled na nemovitostní trh a co s ním bude, pokud by začaly ve větším klesat úrokové sazby. Právě ani v nemovitostech se nestalo nic dramatického, žádné zásadní propady se tam nekonaly.

Je fakt, že jestli má něco potenciál zase naskočit, jsou to investice do nemovitostí. Banky hlásí velký zájem o hypotéky.
A tomu se v radě ČNB snaží zabránit. Proto chtějí sazby snižovat pomalu, aby nenastal další realitní boom. Dnes se měsíční objem hypoték blíží patnácti miliardám korun nově sjednaných úvěrů, což odpovídá situaci z let 2017 a 2018. Takže jsme blízko normálního stavu. Trh oživuje a je podle mě správné, že se ČNB chová obezřetně.

Jinak jste ale optimista.
Mně vždycky vyčítali, že jsem moc opatrný. Poslední dobou ale zažívám opačný pocit, protože upozorňuju, že to je spotřeba, co nás drží zpátky. A že když lidé přestanou nadměrně šetřit, ekonomice to hodně pomůže. Ekonomickou krizi jsme si totiž stejně jako v minulosti v nemalé míře přivodili sami, jak mluvíme o tom, co všechno se pokazí a co všechno je špatně. Podívejte se na míru nesplácení úvěrů, ta je nejlepší, co jsme kdy měli. Zopakuju to znovu: žádný armagedon nenastal, ale my jsme se na něj chystali.

Vy jste už loni ale upozorňoval, že i jinak má Česko dobré vyhlídky a že sem míří třeba víc zahraničních investic, než je v regionu obvyklé.
Ano a všechno to platí. Příliv zahraničních investic a zájem zahraničních pracovníků je největší v regionu. Nic se nezměnilo, zůstáváme atraktivnější destinací, než si sami myslíme. I míra reinvestic zahraničních firem je nadprůměrná a trendová trajektorie je narůstající.

Takže sečteno podtrženo, situace možná není nadmíru výtečná, ale spotřeba domácností jde vzhůru a pomůže to nám všem. Vidíte i nějaká rizika?
Záleží, o jakém výhledu se bavíme. V tom krátkodobém je spotřeba jednoznačně faktorem, který bude mít největší vliv. Lidé si díky ní pravděpodobně uvědomí, že se mají líp, než si mysleli, že se mají. Přestaneme skuhrat. Ohrožením je prohloubení ekonomického zpomalení na západ od nás, především v Německu. To je faktor, který by se snadno přelil k nám a další rozvoj by logicky zbrzdil.

Nemůže se stát, že lidé sice pocítí, že je lépe, ale že z nich ten optimismus vyvane? Že to bude fungovat rok, dva…
Stačí, že si uvědomíme, že není tak špatně a není důvod pro přehnaný pesimismus. To nepodceňujte.

Mimochodem, o jakých číslech se v kontextu celé ekonomiky bavíme, když řešíme spotřebu domácností?
Hrubým odhadem je spotřeba domácností čtyřicet procent HDP. A pokud chceme zvednout spotřebu o osm až devět procent, tak se bavíme až o čtyřech procentech HDP. To je vcelku masakr. Pokud to rozdělíme do dvou let, je tu jen díky spotřebě prostor na dvouprocentní meziroční růst. Samozřejmě za předpokladu, že výrazně nepropadnou jiné složky ekonomiky.

A co budeme nakupovat?
Mělo by to vést ke zvýšení prodeje zboží střednědobé a dlouhodobé spotřeby. Krátkodobá spotřeba je jídlo nebo drogerie, je to relativně konstantní segment a tolik se nemění v čase, protože jíst musíme, ať je krize, či není. Střednědobá spotřeba je například oblečení nebo knížky, částečně spotřební elektronika. Jde o věci, které si mohu odpustit a které zpravidla používám i několik let. Dlouhodobá spotřeba je ta finančně nejnákladnější, patří sem auta, kola, vybavení domácnosti a samozřejmě nemovitosti. Ve střednědobé i dlouhodobé spotřebě je důležitý optimismus, aby lidé věřili, že nepřijdou o práci a že si můžou dovolit vydat víc peněz nebo se zadlužit. A to se nyní, podle všeho, začíná měnit.