České sklářské unikum. Studio LLEV nejprve dělalo z mycelia stolky, nyní do něj fouká sklenice a vázy

Manželům ze studia LLEV se podařilo propojit svou fascinaci podhoubím a sklem. Začali tvořit formy z mycelia, do nichž lze objekty na huti foukat.

studio-llev-nahled

Foto: Lasvit

Ve studiu LLEV začali vytvářet formy na foukání skla z podhoubí a nyní spolupracují s Lasvitem

0Zobrazit komentáře

V Turnově v Českém ráji našlo své kreativní zázemí studio LLEV, za kterým stojí manželé Eva a Marcel Mochalovi. Pomyslnou linkou, která se vine napříč počiny umělecko-designérského dua, je neustálá honba za inovacemi v oblasti materiálů. V průběhu let tak navrhli například pracovní koutek Sileencio s příměsí mechu nebo interiérové doplňky z odpadního papíru. Před pár lety se do jejich hledáčku dostalo podhoubí neboli mycelium. A zkoumáním toho, jaké má tento materiál vlastnosti, se dostali k vývoji něčeho hodně neobvyklého. Z mycelia totiž začali vyrábět formy, ze kterých nyní ve sklárně Lasvit foukají jedinečnou kolekci skla.

S Evou a Marcelem Mochalovými se setkáváme v jejich turnovském studiu, kde se kromě vystavených produktů a uměleckých kousků, které během let vytvořili, nachází také prostor pro experimentování s podhoubím. Na velkém stole tak leží několik forem, stolek, pytel se speciální směsí a jiné artefakty, které s jejich nejnovějším projektem souvisí.

„Vždy jsme rádi experimentovali s jinými materiály, a tak jsme se dostali i k houbám. Vlastně to začalo tak, že před příchodem pandemie jsme se setkali s Marcelovou sestřenicí Bárou na chalupě v jižních Čechách, která je velkou milovnicí hub. Žije v Americe, specializuje se na fotografování hub a v tomto roce bude vydávat knihu. Takže vždycky, když přijede do Česka, trávíme hodiny v lese,“ začíná vyprávět Eva.

Právě sestřenice ze zámoří Barbora Batoková tak Evu a Marcela seznámila se světem mycelia. Zmínila se jim o americké firmě Ecovative, díky které už některé společnosti začaly myceliem nahrazovat například polystyren v obalovém a transportním designu. Designéři tak hned začali přemýšlet nad tím, jak by se dal materiál využít i jinak.

studio-llev

Foto: Vojtěch Veškrna

Marcel a Eva Mochalovi založili studio LLEV společně

„Dostali jsme se na stránky holandské firmy Growbio, která má licenci na to, že může materiál od americké společnosti Ecovative produkovat pro Evropu. Domů jsme si tak objednali pytel jejich směsi s myceliem, který po třech měsících pěkně prorostl a pak začalo období experimentů,“ říká Eva. V pytli se nacházela směs se zemědělským odpadem a okem neviditelným myceliem, které začne ve vhodných podmínkách dřevo „pojídat“ a postupně tak roste.

Výsledky prvních pokusů s podhoubím představilo studio LLEV na pražském Designbloku v roce 2020. Pomocí modelů, které si vytiskli na 3D tiskárně, vytvořili malé stolky, svícny a misky. A ukázalo že, že rozhodně nejsou jediní, které potenciál mycelia zaujal. U jejich stánku se totiž scházeli nadšení návštěvníci nejen z řad laické veřejnosti, ale i studenti a profesoři z různých oborů, mimo jiné i z ČVUT.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

„Ti nám říkali, že jsou rádi, že konečně vidí nějaké využití mycelia v praxi, protože studenti o něm píší, mají ho v rešerších, ale nikdo ho zatím nezkoušel vypěstovat. Před třemi lety byla celá tato oblast hodně v plenkách. A my přišli na to, že výsledný produkt je vážně potřeba vypěstovat – nedá se ani říct, že by mycelium vyrostlo zespodu nahoru, spíš tím tvarem postupně prorůstá, a tím mycelium působí jako přírodní lepidlo,“ přibližuje Marcel.

Fouknout do mycelia

Eva a Marcel začali řešit, jak celý proces zefektivnit, bylo tak jasné, že nemohou věčně objednávat myceliovou směs z Holandska. Nakonec se i díky článkům, které o projektu vyšly po Designbloku, spojili s brněnskou firmou Mykilio. Ta pro ně začala vyrábět vlastní mix dřevěných pilin s podhoubím, jelikož piliny se ukázaly být pevnější a odolnější. Aby z ní mohli cokoliv „vypěstovat“, stačí přidat mouku, případně vodu pro urychlení procesu růstu, k tomu teplota více než 20 stupňů a především sterilní prostředí, aby se k hodování nepřidaly jiné nežádoucí organismy, jako jsou plísně nebo bakterie.

„Houby nás fascinují, ale nejsme mykologové, takže jsme přesně hledali někoho, jako jsou kluci z Mykilia. Během druhé vlny pandemie covidu nám posílali vzorky směsí a my testovali, jak reagují a co se s nimi dá dělat. A celou dobu jsme přemýšleli nad tím, jak to posunout dál. V zahraničí jsme totiž viděli, že se z mycelia vyrábějí izolační desky nebo cihly, jelikož má materiál dobré tepelné i akustické vlastnosti a vysoký stupeň nehořlavosti,“ doplňuje Eva.

studio-llev-1

Foto: LLEV

Nejprve studio LLEV prezentovalo z podhoubí „vyrostlé“ stolky a jiné objekty

Jelikož má Marcel Mochal vystudovaný Ateliér skla na UMPRUM a v současnosti také vede ateliér Sklo na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, přirozeně cesta studia LLEV vedla právě tímto směrem. V testovacích podmínkách vytvořili kreativní designéři první sklářskou formu z pokrokového materiálu. Na huti do ní skláři zkusili fouknout a voilà – fungovalo to. Výsledkem byla sklenička s krásným organickým reliéfem. První kolekci „houbového“ skla studio LLEV prezentovalo na dalším ročníku Designbloku v roce 2021, a to ve světové premiéře.

A pak už to šlo ráz na ráz. Skla si všiml Maxim Velčovský, současný kreativní ředitel ve společnosti Lasvit. Zaujalo ho natolik, že se sklárna rozhodla se studiem LLEV začít spolupracovat. Šikovní kreativci pak společně vytvořili dvě kolekce skla: Symbioosa a Symboll. V prvním případě jde o lampy se skleněným stínidlem, které je vyfouknuté do formy z mycelia, ve druhém o kolekci sklenic, vázy a svícnu, která vzniká stejnou technikou. A pokud je průzkum trhu manželů Mochalových neomylný, dosud tento způsob výroby skleněných objektů nikdo nezkoušel.

„Celou dobu jsme mysleli na to, že při výrobě sklářských forem ze dřeva vzniká hodně odpadu. Dělají se z bukového dřeva, takže je nutné pokácet 200 let starý buk, z něhož se vysoustruží forma a ta vydrží při rotační výrobě tak na 80 a více kusů skla, při foukání napevno však jen 10 kusů. My můžeme piliny vzít a přidat je k myceliu, zároveň nemusíme kácet strom, abychom formu vyrobili. A jedna forma pak poslouží při foukání napevno průměrně na výrobu 15 kusů,“ dodává Marcel.

Zbytečná honba za dokonalostí

Jen pro vysvětlení: foukání napevno znamená, že sklář s píšťalou během foukání skla neotáčí, jako to dělá při foukání s rotací píšťaly. Sklenice nebo jakýkoliv jiný výsledný objekt tudíž kopíruje povrch formy. Každá sklenice z řady Symboll při troše fantazie připomíná půdní strukturu prorostlou podhoubím. Její povrch je příjemný na omak, manželé Mochalovi navíc zdůrazňují, že jeho kresba také maskuje případné vady, které může sklo mít, jako jsou třeba bublinky.

studio-llev-4

Foto: Lasvit

Na huti lze do formy z podhoubí foukat až patnáctkrát

Ty jsou totiž při ruční výrobě úplně běžné, jenže lidé jsou zvyklí na to, že se jim dostávají naprosto perfektní produkty bez špetky nedokonalosti. Kvůli tomu spousta skleněných výrobků končí jako odpad, sotva projedou chladicí pecí a projdou kontrolou kvality. A i když se z něj dá následně ještě vyrobit roztavením nová skleněná směs, je to škoda. Veškerá lidská práce a energie, stejně tak jako energie pro náročnou výrobu skla, totiž přichází vniveč.

„V dnešní době je normální honba za dokonalostí, protože lidé jsou zvyklí, že mají neustále k dispozici bezchybné produkty. Když se jim trochu poškrábe telefon, koupí si nový. Průmysl tak neustále chrlí hromady věcí. A spousta odpadu vzniká jen kvůli tomu, že se vyhazují produkty, které mají i drobné chyby. Takže tohle je cesta, jak vady maskovat nebo jak z nich dokonce udělat přednost. Učíme lidi to, že bubliny ve skle jsou známkou jeho ruční výroby a že se dají přirovnat k sukům ve dřevě,“ vysvětluje Marcel.

Produkty, které vznikly ze spolupráce studia LLEV a Lasvitu byly k vidění i na letošním ročníku milánského Design Weeku, kde návštěvníky zaujaly jednak na výstavě českého sklářského řemesla Made by Fire, jednak na veletrhu svítidel Euroluce v rámci Salone del Mobile ve stánku Lasvitu. Studio LLEV ale neusíná na vavřínech a manželé už zkoumají, jaké další materiály by ve své designérské praxi mohli obdobně inovativním způsobem využít.

„Zajímají nás kořeny materiálu, se kterým pracujeme dlouhodobě, což je právě sklo. Vzniká ze základních surovin, jako je písek či popel. Právě ty nás začaly zajímat a dostali jsme se přes ně k odpadu v kamenné výrobě. Při řezání kamene totiž vzniká ohromné množství specifického jemného kalu. Teď tedy hledáme cesty, jak využít právě ten. A je to stejné dobrodružství jako s myceliem,“ uzavírá Marcel.

Jarní aukci v Galerii Kodl vévodila Toyen. Její obraz z poválečné éry se vydražil za 37 milionů

V Galerii Kodl proběhla aukce, během které se vydražilo 98 procent položek z 220 děl. Byla mezi nimi i dvojice obrazů od malířky Toyen.

toyen-nahled

Foto: Toyen / Galerie Kodl

Dílo Puis, Plus Tard z roku 1950 se vydražilo za více než 37 milionů

0Zobrazit komentáře

Nejznámější česká představitelka surrealismu, Marie Čermínová alias Toyen, dlouhodobě vládne domácím aukcím. Loni se její díla opět dostala do top desítky nejdráže vydražených obrazů, obsadila v ní dokonce čtyři místa. A nejnovějším rekordním přírůstkem je obraz Puis, Plus Tard (Potom, později) z roku 1950, který se na nedělní aukci v pražské Galerii Kodl prodal za 37,44 milionu korun včetně aukční přirážky. Jde o malířčino nejdražší dílo z poválečného období.

Během aukce, která proběhla 28. května na Žofíně, nabídla Galerie Kodl takřka 220 děl. Mezi nimi byly například obrazy od Karla Černého, Emila Filly, Františka Kupky, Theodora Pištěka nebo Ladislava Sutnara. Od Toyen se dražily obrazy dva: zmíněný Puis, plus tard a Un vide, un silence (Prázdnota, ticho), jehož cena se vyšplhala na bezmála 18,5 milionu korun. Vyvolávací částka všech děl činila dohromady 140 milionů korun a byla navýšena na více než 280 milionů.

Obraz, který se na aukci umístil na první příčce, pochází z poválečné etapy tvorby Toyen. Během ní byla již trvale usídlena v Paříži a tvořila společně se surrealistickou skupinou Andrého Bretona, Jindřicha Heislera a Benjamina Péreta. Do jejího tvůrčího stylu tak začal ve větší míře prosakovat zájem o alchymii, ze kterého vzešla její první významnější pařížská práce v podobě cyklu kreseb s názvem Ani křídla, ani kameny: křídla a kameny.

toyen-1

Foto: Toyen / Galerie Kodl

Obraz Un vide, un silence z roku 1960

Náměty z tohoto cyklu poskytovaly malířce rámec i pro její následnou tvorbu. Stejně tak je tomu i u plátna Puis, Plus Tard, na kterém Toyen zachytila ptáky s propojenými zobáčky – ti jsou k vidění právě na jedné tušové kresbě, jež je součástí cyklu. Opakuje se rovněž využívání symetrie, zrcadlení a odrazu, které je patrné jak v použitých tvarech, tak v barvách.

„Jedná se o nesmírně vzácný objev díla této světově významné autorky, které se doposud neobjevilo na žádné z větších novodobých samostatných výstav, a tudíž není ani publikováno v žádné její monografii. Toyen měla řadu sběratelů v Latinské Americe, kam bylo dílo také původně zakoupeno. Bylo tak vystaveno pouze na samostatné výstavě Toyen v galerii À l’Étoile scellée v Paříži,“ uvádí Galerie Kodl.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Druhé vydražené plátno Un vide, un silence je o poznání tajemnější a temnější. Forma na něm nemá uchopitelný tvar, dílo se pohybuje na pomezí abstrakce a reality. Přibližně z jeho středu vystupuje zvláštní soví hlava, která na diváka bez ustání zírá. Pozornost přitahuje také zářivě žlutý předmět připomínající stočeného hada a kvítek zářící modrou barvou. Ve zdánlivě neživé prázdnotě se tak objevuje život.

Dosud nejdráže prodaným obrazem Toyen na českých aukcích je Cirkus, který vytvořila ve 20. letech minulého století. Vydražil se v roce 2021 a nového majitele přišel na 79,56 milionu korun. V zahraničí mělo největší úspěch dílo Chambre secrète sans serrure (Tajný pokoj bez zámku) z roku 1966, které se v aukční síni Sotheby’s v Paříži vydražilo v přepočtu za 37 milionů korun s aukční přirážkou.