Český startup Manta pomáhá pochopit data a nabral už 400 milionů. Oceňují nás po celém světě, říká Tomáš Krátký
Tomáš Krátký, zakladatel startupu Manta
Od investorů už získali téměř 400 milionů korun, dokázali vyvinout unikátní technologii, kterou oceňují po celém světě, ale pořád jsou vlastně tak trochu na začátku. Český startup Manta totiž pomáhá firmám pochopit, kudy a jak jim proudí veškerá data, jež pohání jejich byznys, a jeho zakladatel Tomáš Krátký říká, že teprve teď si mnozí lidé začínají uvědomovat, jak velký problém vlastně mají.
„Mnoho z nás dnes a denně používá nějaké reporty. Často však není nikdo schopen zodpovědět úplně základní otázky typu: ‚Jak jsem tohle číslo vlastně spočítal?‘“ říká ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch Tomáš Krátký. Ve startupu Manta dokázal dát dle svých slov dohromady skutečně obrovský inženýrský talent, s nímž se mu podařilo vyvinout technologii, jež dnes dokáže v mžiku a přesně zmapovat, kde se vzalo třeba právě dané číslo v konkrétním reportu.
Na trh přišli mezi prvními a také z toho teď těží. „Pamatuji si na první telefonáty s analytickými společnostmi, které nám nevěřily,“ vzpomíná Krátký. Dnes už je ale situace jiná – datová infrastruktura narostla do takových objemů, že už si s ní firmy a jejich datoví inženýři často nevědí rady, a tak volají do Manty sami. V rozhovoru pro CzechCrunch Tomáš Krátký popisuje i to, jakou proměnou musel projít, aby dokázal svůj startup udržet při životě, a jaké má další plány.
Když si na papíře přečtu, co dělá Manta, tedy že automatizuje datové toky, tak z toho nejsem příliš moudrý. Můžete přiblížit, o čem se tu vlastně bavíme?
Problém celého oboru správy dat dlouho bylo, že si sice všichni uvědomovali, že data jako taková rostou na důležitosti, ale zároveň jsme úplně ignorovali celou infrastrukturu za nimi. Je populární mluvit o velkých datech, o tom, kolik gigabajtů vygenerujeme za den a za týden, ale přitom zapomínáme, že to, co ve skutečnosti roste na složitosti, nejsou data jako taková, ale infrastruktura.
I to je pro laika pořád těžko uchopitelné. Co je přesně ta datová infrastruktura?
Když jsem já začínal kariéru, představoval datový sklad často jednu velkou databázi a pár reportů v Excelu. Dnes jsou i v menších firmách stovky nebo tisíce různých reportů, dashboardů, analytik, zpracovává se úplně všechno. Vzniká tak obrovsky složité prostředí, v němž tečou data a na konci se tvoří nějaké reporty, které dnes používáme každý den. Často však není nikdo schopen zodpovědět úplně základní otázku typu: „Jak jsem tohle číslo spočítal?“
Jak je to možné?
Protože je celková datová infrastruktura pořád složitější, úplně jsme ztratili vhled do toho, jak data zpracováváme. Přitom neustále rostou nároky na to, jak by mělo být toto prostředí flexibilní. Chceme, aby byznys něco řekl a IT bylo schopné změnu v řádu hodin realizovat. Jako data inženýr se ale pak dostávám do šílené situace, a sám jsem v ní byl mnohokrát, že mám v tabulce se zákazníky změnit dvě nebo tři položky, ale vůbec netuším, jak taková změna ovlivní zbytek celého prostředí. Vůbec netuším, co se stane, a pokud to udělám, jestli se něco rozbije.
Co tedy v takovou chvíli uděláte?
Výsledkem je, že strávím dny, nebo dokonce týdny analýzou, jak změnu udělat, abych něco nerozbil. A právě to se Manta snaží změnit – snaží se vytvořit jasně srozumitelné datové prostředí, kde když chci změnit položku A, B nebo C, tak okamžitě vidím, co všechno taková změna ovlivní, komu musím dát vědět a jak to celé můžu udělat co nejefektivněji. Když se podívám na nějaký report, tak díky Mantě hned vidím, jak se dané číslo spočítalo a odkud data pochází – a na základě toho pak můžu jednat.
Když nevím, jak data na pozadí fungují, ale třeba ve zmíněném reportu dojdu ke správnému číslu, je to vlastně problém?
Zásadní je vždy otázka, jak poznáte, že to číslo na konci je správné? Dám příklad. Každý měsíc reportujete finanční výsledky, a když to děláte dlouho, už vám žaludek řekne, když nějaké z čísel nesedí. Je nesmírně frustrující, když máte byť malé podezření, ale nikdo není schopný říct: „Počítali jsme to takhle a takhle, musí to být správně.“ Je to logicky svazující, obzvlášť v okamžiku, kdy máte na základě těchto dat udělat důležité rozhodnutí a máte na něj omezený čas.
Firmy se s tím setkávají stále častěji, a proto se tento problém stále více řeší. Když se mluví o důvěře v data, tak dost často je důvěra založena na porozumění výpočtu. Když víte, jak kvalitní data byla na vstupu a jak se k výsledku došlo, máte ve výsledek důvěru. Když ale jednu část vůbec netušíte, je těžké důvěru mít.
Pokud je to tak, jak popisujete, a tento problém řeší většina firem, jak je možné, že se tomu dosud nikdo pořádně nevěnoval?
Není to tak, že by se tomu vůbec nikdo nevěnoval, ale je to takový ten plíživý problém rostoucí složitosti infrastruktury, kdy to bylo dlouho jednoduché a najednou je to složité a stále se to zhoršuje. Je to, jako když vás bolí zub, ale návštěvu zubaře pořád odkládáte a jdete k němu, až když je pozdě. Spousta lidí cítí rostoucí problém, ale dokud jim to pořád nějak funguje, tak v tom pokračují.
Najednou se ale stane něco, proč už to tak nejde dál dělat, bolest je přes míru a musí se začít řešit. To se může stát, když se třeba objeví nějaký regulatorní nález nebo si stěžuje zákazník a je z toho průšvih. Také se může něco rozbít interně a firma stráví půl roku opravami. Když se stane problém, který už vyžaduje vyloženě chirurgický zákrok, tak je často motivem pro firmy, aby začaly jednat.