Psal se rok 885. Po rozbouřené Seině se k Paříži hnaly masivní drakary, jejichž přídě zdobily dračí hlavy. Symbol natolik děsivý, že vskutku obstál jako předzvěst tragédie, která následovala. Bylo jich víc než sto a na svých palubách vezly podle historických pramenů pět až šest tisíc bojovníků. V čele s legendárním Ragnarem Lodbrokem. Alespoň se to tak vypráví.

Když jejich vůdce pokynul k útoku, mluvil jazykem, který dnes známe jako staroseverštinu. Protože se už nepoužívá v běžné komunikaci, řadíme ji mezi takzvané mrtvé jazyky. Tedy takové, které byste za normálních okolností nejspíš nikdy neslyšeli.

To by tu ale nesměli být urputní vědci z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ti se spolu s odborníky ze zahraničí pustili do rekonstrukce těchto jazyků a s pomocí nástrojů umělé inteligence jim dali i tváře. Kdokoli má tak šanci poslechnout si, jaké pokřiky před tisíci lety prorážely vzduch nad vikingskými loděmi, zněly ulicemi Alexandrie nebo provázely debaty v antickém Římě.

Co se zvuku týče, nahrávky by měly být velmi blízko realitě. Naopak vizualizace by veřejnost měla brát s rezervou. „Pro vybrané jazyky jsme vytvořili vizuální podobu mluvčího pomocí záměrně obecných promptů, například: A portrait of a middle-aged man from medieval Faroe Islands,“ popisuje tým stojící za projektem. Výsledné tváře tak do značné míry odrážejí stereotypní představy velkých generativních modelů, respektive data, na nichž se tato AI učila. „Rozhodně je proto nelze chápat jako historicky přesné rekonstrukce,“ upozorňují autoři.

V čele projektu Hlasy mrtvých jazyků stojí Jan Bičovský, vysokoškolský pedagog, který se specializuje na srovnávací jazykovědu a indoevropské jazyky. „Některé nahrávky jsou namluvené mým hlasem, jiné jsme vytvořili s kolegy a známými z akademického prostředí, kteří se lingvistice věnují,“ vysvětluje.

Samotný projekt vznikl už v roce 2018 jako snaha ukázat neuvěřitelnou šíři oborů, které se na fakultě vyučují. „Je u nás možné studovat desítky jazyků, včetně těch mrtvých. Říkali jsme si, že by bylo krásné, kdyby si lidé mohli alespoň poslechnout, jak ten jazyk zněl v době, kdy byl ještě plný života,“ popisuje vznik iniciativy, na které tým pracoval několik měsíců.

Jenže jak vědci vědí, jak se mrtvý jazyk před staletími vyslovoval? Odpověď leží v porovnávání příbuzných jazyků. Pokud mají společné kořeny, dají se v nich najít opakující se vzorce, podobně, jako při luštění složité šifry. „Výslovnost se mění pomalu a poměrně pravidelně z generace na generaci. Většinou si toho ani nevšimneme, protože si se svými předky stále bez problémů rozumíme,“ vysvětluje Bičovský. Právě díky této systematické proměně dokážou lingvisté zpětně odhadnout, jak se jednotlivé hlásky vyvíjely.

Tým se tak mohl pokusit o maximální přiblížení k původní akustické podobě. Latina ani řečtina, jak se dnes v českém prostředí běžně učí, totiž neodpovídají své historické realitě. „Tak například slavný Caesar se v té době zřejmě vyslovoval jako Kajsar,“ uvádí Bičovský konkrétní příklad.

Tento projekt je dnes součástí širší platformy Library of Languages, jejíž ambice sahají daleko za hranice univerzitních zdí. Jde o popularizační a vzdělávací počin, který má zvyšovat povědomí o menších jazycích a podporovat jejich studium. Filozofická fakulta je totiž místem, kde se vyučuje více než sedmdesát živých i mrtvých jazyků, od sanskrtu a akkadštiny přes staroperštinu až po gótštinu. „Tyhle jazyky byly kdysi stejně živé jako ten náš, který bude jednou také mrtvý,“ zamýšlí se Bičovský.

Jedním z dosud nerealizovaných plánů týmu je vytvořit podobnou časovou osu i pro češtinu. Chtěli by ji představit v rozestupech padesáti let, přibližně od devátého století až po současnost. „Aby bylo vidět, jak se jazyk nenápadně, ale vytrvale proměňuje. Změny se dějí kousek po kousku a během padesáti let si mluvčí žádný zásadní rozdíl neuvědomí. Ale s větším časovým odstupem už jde v podstatě o dva různé světy.“