Pro videoherní vývojáře je Brno v lecčems místo zaslíbené, říká Zdeněk Záhora, herní tvůrce a vysokoškolský pedagog, který své zkušenosti předává studentům na Masarykově univerzitě, na oficiálních akcích i v rámci komunitních aktivit. „Máme tu trochu jiný étos. Vynakládáme místy až iracionální časové úsilí na to, abychom tu budovali a posilovali lidské vztahy, což se pak promítá i do byznysu,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

V moravské metropoli jsou prý do jisté míry jedinečné podmínky pro studium i vývoj her. Studenti se zde potkávají s veterány, kteří stojí za světově úspěšnými tituly. Místní přístup zajímá i velká zahraniční studia jako Ubisoft, v regionu působí Take-Two Interactive nebo THQ Nordic. V provozu je tu herní inkubátor a videoherní projekty dostávají výraznou podporu od organizací, jako jsou GameDev Area a Herní klastr nebo inovační agentura JIC.

„Je tu robustní ekosystém, o který se můžete opřít, aniž by vás to cokoliv stálo. Kromě času a ochoty nebýt blbec,“ říká pedagog z Masarykovy univerzity a herní vývojář Zdeněk Záhora. Tedy, ve skutečnosti používá mnohem ostřejší slovo než „blbec“. „V naší komunitě si zakládáme na pravdomluvnosti, ale do rozhovoru se to původní slovo nehodí,“ dodává s úsměvem.

Ve svých odpovědích Zdeněk Záhora přidává další příklady toho, jak je Brno budoucím i stávajícím herním tvůrcům nakloněné – a na vlastní oči se o tom zájemci o obor i sama veřejnost budou moci přesvědčit na akci Game Access Connect, která se koná už o víkendu 21. a 22. října.

Brno se prezentuje jako bašta herního vývoje v Česku. Působí zde několik herních studií, oborových organizací, game development je na školách. To lze ale říct i o jiných městech. V čem je Brno jiné?
Není to myšlenka založená jen na nějakém subjektivním pocitu, ale i na slovech lidí, kteří mají možnost sedět na více židlích, ve více městech. Brno je podle nich specifické tím, že je tu o něco snazší poznávat nové lidi, je o něco snazší mít pocit, že ti lidé nejsou žádní… No, nechci být sprostý. (smích)

Dlouhodobě se snažíme udržovat étos, že máme hry rádi, a ať už je považujeme za byznys, řemeslo, nebo umění, spojuje nás láska k nim. A když nějakou věc mám fakt rád, tak ji buď dělám, nebo zjistím, že je to fakt náročná práce, a romantická představa o tom, že si udělám hru a rychle zbohatnu, se rozpadne. To se snažíme předávat i studentům. Takže mám pocit, že Brno je trošku otevřenější novým lidem a že si tu o něco méně nalháváme do kapsy, jak jsme šikovní. O něco méně se prsíme nějakými hypotetickými úspěchy a spíš se snažíme rychle oslavit úspěch a jít dál.

Čím je ta otevřenost daná? Studovat hry jde i jinde, založit firmu prakticky kdekoliv, tak proč právě v Brně?
Ona otevřenost pramení z toho, že v Brně už velice dlouho působí několik neziskových organizací na různých úrovních, které se navzájem podporují a pomáhají dalším projektům. Už okolo roku 2009 vznikl studentský spolek, kde jsme chtěli studovat videohry. Ale neměli jsme se o koho opřít, tak jsme ho založili, uspořádali mezinárodní konferenci, nabrali další lidi… a ta konference stále žije a putuje po světě. Kuba Bedecs, což je zakladatel projektu GameDev Area, se mnou začal pořádat pravidelné měsíční vývojářské srazy. A i to nám vydrželo dodnes.

To ale není až tak neobvyklé, oborové akce se konají i jinde.
Konají, u nás ale mají velkou tradici a student může kdykoliv přijít a vidí, že i veteráni jsou úplně normální lidi. Chodí na pivo nebo kafe a na cokoliv se jich můžete zeptat. Jsou stejně vyčerpaní jako vy, mají stejnou radost jako vy. V tom si myslím, že je Brno otevřenější. Dělat hry je extrémně náročné, ale taky fakt dobré, pokud vás to hodně baví. A v Brně je robustní ekosystém, o který se můžete opřít, aniž by vás to cokoliv stálo. Kromě času a ochoty nebýt blbec. Desítky lidí neziskově vynakládají místy až iracionální úsilí na to, abychom tu budovali lidské vztahy, což se pak promítá i do byznysu. V Brně se prostě v počátcích potkala skupina lidí, kteří věří, že když funguje ekosystém, všichni z toho můžeme těžit.

Takže původní studenti, dnes už zkušení vývojáři, pomáhají dalším generacím.
Ano, například do svého kurzu na univerzitě zvu vývojáře, aby si je studenti mohli prohlédnout jako exemplář v zoo. Schválně při tom nedělám záznam, aby mohly zaznít libovolné otázky. Takže jsme měli třeba Vláďu Kudělku, autora Rememoried nebo Afterglitche. Honzu Zeleného, co dělá Mashinky. Nedávno jsem pozval i svého bývalého studenta Michala Ringera, který v Bohemia Interactive vede jeden z týmů. Přitom já si ho pamatuju jako úplně mladého studenta, který ani v herním průmyslu nezačínal. Dělal deskovou hru, zapojil se do naší komunity a setkal se tak třeba s Vláďou Chvátilem, autorem stolních Krycích jmen.

Kromě osobních setkání má podpora vývojářů i formálnější podobu. V Brně funguje sdružení Herní klastr, herní průmysl rozvíjí JIC v rámci inovačního ekosystému #brnoregion. V čem pomáhají?
Herní klastr spojuje firmy z odvětví, vzdělávací instituce a veřejný sektor v jeden celek. Podařilo se mu podpořit obory už na středních školách. Dává vědět o příležitostech a možnostech uplatnění. Ze spolupráce s inovační agenturou JIC a jeho kreativním hubem KUMST vznikl letos herní inkubátor Gamebaze. Už je do něj zapojeno několik projektů absolventů, kteří chtěli založit firmu, najít investora, dokončit demo… JIC do nás dlouho šťouchal, jestli nechceme něco takového udělat. A hlavně nám pomohl změnit to neziskové smýšlení, které v nás zůstává z doby, kdy jsme se vším začínali.

Navíc vůči hrám neměli lidé z JIC vytvořený žádný předrámec. V tom byli jedni z mála. Zvenčí může herní byznys vypadat jako každý jiný, ale třeba způsob prodeje her je dost specifický. Vezměte si třeba hry zdarma, které přes různé monetizační modely přesto vydělávají. Nebo předběžný přístup – jak člověk vysvětlí, že hra, která ještě není hotová, prodala čtyři miliony kusů? To třeba stavařům a dalším lidem nedává smysl. Ale JIC se hodně ptal, zajímal, chodil na naše srazy… také jsme se zapojovali do odborných skupin při dialozích s ministerstvy kultury nebo průmyslu a obchodu či v rámci evropských projektů.

Už v inkubátoru vzniká něco zajímavého?
Za mě ano. Sám tam mám dva favority, projekt Repeat od Ateliéru duchů, který do inkubátoru přišel už dobře připravený i díky zapojení absolventů se zkušenostmi z herního průmyslu. A pak je tam Smithonia, která se mi trefila do vkusu a je dílem týmu Fail(Ed) Faster, šikovných studentů z fakulty informatiky, které jsem měl tu čest chvíli doprovázet v mých kurzech.

Mají potenciál uspět na trhu?
Čistě vydat hru je vlastně snadné. Ale vydat pak další hru je už těžké. A vydat první a druhou hru a mít s nějakou z nich úspěch, to je opravdu náročné. Repeat, když budu konkrétní, je indie věc, která vzhledem k malému týmu, co na ní pracuje, může být byznysově přijatelná a zařídit další chod studia. Smithonia je zaměřená spíš na casual hráče, kde si dovedu představit, že to při dobré konstelaci a štěstí vyjde. Třeba když se toho chytne nějaký influencer s velkým publikem. Těžko zobecňovat, ale potenciál si myslím mají.

Počítám, že podmínky inkubátoru jsou jinak standardní. Tedy že vývojáři už musí přijít s plánem, ideálně prototypem, načež získají podporu.
Je tam určitá subvence, ale barterová, k dispozici je technika, prostory, infrastruktura. Přímo peníze ne. K dispozici jsou i mentoři a asi čtrnáct několikahodinových kurzů a školení. Pro vstup do inkubátoru není nutný prototyp, ale aspoň konkrétní plán a myšlenka ano. Na konci programu musí být hratelný produkt. A samozřejmě platí klasický benefit coworkingu, že se na jednom místě potkávají lidé z různých oblastí.

Budování mezilidských vztahů je v rámci jednoho města snazší, herní byznys ale není lokální. Jak komunitní nastavení vnímají zahraniční mateřské firmy nebo investoři?
Zatím jsem se setkal s pozitivní odezvou. Jakákoliv taková aktivita navíc přináší lidi. A lidi jsou potenciální zaměstnanci. Už několikrát do Česka přijela například delegace z Ubisoftu. Mezinárodní firma, hodně poboček, potřebuje spoustu zaměstnanců. Během poslední návštěvy při posuzování toho, jestli udělat pobočku v Berlíně, Vídni, Praze nebo Brně, hrály roli otázky: „Co děláte navíc? Máte meetupy, máte ekosystém?“ Není tam kdovíjaká přímá podpora, ale považují to, stejně jako my, za důležité.

Je absolventů a potenciálních vývojářů dost, nebo stále platí, že studia jsou po pracovnících extrémně hladová? A stíhají školy poptávku zájemců?
Seniorů je stále málo, juniorů naopak docela dost. Naštěstí máme firmy, které jsou stabilnější a můžou si do juniorských pozic dovolit investovat nebo nabízejí stáže. Což považujeme za velký odznáček cti. Studia toho reálně ze stáží moc nemají, spíš práci navíc. Ale do budoucna to dává smysl. Ti lidé třeba založí vlastní studio, půjdou do inkubátoru a pak sami někoho zaměstnají. Co se vzdělávání týče, pedagogů je extrémně málo. Kombinace zkušeného vývojáře, co má didaktické dovednosti a chuť i čas učit za mizivé peníze, je absolutní jednorožec. Ale do jisté míry to supluje otevřenost komunity na setkáních. Zároveň je skvělé, že se herní tvorba učí už na středních školách, kde působí i členové Herního klastru.

Další takové setkání, byť ve větší míře, proběhne už teď o víkendu na akci Game Access Connect. Letos už v Brně byl „velký“ Game Access, v čem je Connect jiný?
Game Access jako takový je mezinárodní konference pro vývojáře a je pořádaný primárně v angličtině. Connect je celý v češtině a nemá být tak velkolepý, je určený spíš pro širší veřejnost. Je to komornější událost, jež dá větší prostor studentům, zájemcům o obor a nadšencům, kteří se do herního průmyslu chystají teprve vstoupit. Ukáže se zde i více středoškoláků, což pro jejich rozvoj může být obrovsky důležité. Anebo ti, kdo nechtějí na velkou konferenci a dorazí spíš jen ze zájmu o videohry nebo s dětmi, ale samotný Game Access jim přijde až příliš oborový.

Jak dlouho může komunitní ekosystém a snaha budovat mezilidské vztahy vydržet? Lze odhadnout, jak se v následujících letech změní? Videoherní průmysl nejen v Česku neustále roste.
První počítačové hry v Brně vznikly před 30 lety. Působí tu velká zahraniční studia, ale i malé týmy nebo jednotlivci, kteří se mohou opřít právě o místní komunitu. Tu rozvíjíme taky docela dlouho, ale zároveň je tu stále ochota aktualizovat naše představy a nezakonzervovávat stav věci. Líbilo by se mi, kdyby nás ta ochota nepřešla. Ba naopak, abychom byli schopni jí nakazit i mladší krev. Zní to možná sluníčkově, ale ty nejlepší věci se stávají v momentě, kdy na něčem neděláte sami. Uspořádat velkou konferenci, udělat nějakou infrastrukturní změnu, založit novou instituci, spustit nový studijní obor, na to je potřeba víc lidí, to člověk sám neutáhne.

A tím praktičtějším pohledem by se mi líbilo, kdyby v horizontu zhruba tří let nějaký projekt z inkubátoru uspěl, vydělal na další hru a vytvořil další pracovní místa. Protože když se ze studenta stane absolvent, který rozjede něco vlastního, získá investora, vydá hru a poskytne práci dalším lidem, to mi přijde fajn. Celé to pak dává mnohem větší smysl.