Kdyby někdo ještě před několika měsíci zmínil český sci-fi film, pravděpodobně by to nemyslel příliš vážně. Snímek Bod obnovy režiséra Roberta Hloze ale chce domácímu i mezinárodnímu publiku dokázat, že zde prostor pro podobně ambiciózní projekty je a že skutečně mohou fungovat na zcela seriózní úrovni. Jak nám ovšem Hloz vysvětlil ve velkém rozhovoru, vytvořit ho nebylo vůbec jednoduché – ostatně vznik snímku od prvotního námětu až po finální postprodukci trval dlouhých devět let.

Bod obnovy diváky zavede do roku 2041, kdy se právě rozšířila revoluční nová technologie pro zálohování lidské mysli. Lidstvo díky ní takřka překonalo smrt, po fatální autonehodě nebo vraždě totiž jednoduše stačí nahrát zálohu osobnosti do nového těla a probudit se jako z podivného snu. V tomto světě se odehrává kriminální zápletka – agentka Em s tváří Andrey Mohylové řeší případ, kdy byl Bod obnovy (záloha) oběti smazán. Postupně začne odhalovat nejen zamotanou konspiraci, ale také temnější stránky nové technologie.

První plnokrevné české sci-fi po mnoha dekádách – prakticky od Ikarie XB1 z roku 1963 – se v červenci vydalo na světovou premiéru na karlovarský filmový festival, kde se dočkalo obrovského zájmu diváků a přijetí reflektujícího nadšení, že podobný snímek u nás vznikl. Teď míří do široké distribuce s premiérou už příští týden 21. září. Dokáže prolomit kletbu domácího žánrového filmu, kterému chybí ambice? Ukáže, jak technologie promění společnost? O tom a dalších tématech jsme se bavili s režisérem Robertem Hlozem.

S jakými reakcemi jste se setkali, když jste za investory přišli se záměrem natočit sci-fi z Česka?
Zpočátku tam bylo hodně nedůvěry, která se ale postupem času, jak jsme o tom mluvili, přelila ve zvědavost až pocit: Wow, to by mohlo vyjít. My jsme už tou dobou měli dost dotažené koncepty a velkou část vizuální stránky – investovali jsme do toho hodně času a peněz, abychom to měli skrz co prezentovat.

Myslím, že nám to hodně pomohlo. Pořád ale není snadné si z obrázků nebo 3D vizualizací představit, jak se to bude hýbat s českými herci tak, aby to nebylo srandovní. Takže jsme pak pokračovali s partnery, co měli tu fantazii, odvahu a chtěli zkrátka uvěřit, že se to může povést.

V tom bodě jste už měli hotový i scénář?
První verze scénáře byla hotová velmi rychle a pak se v průběhu těch vlastně devíti let, co se na filmu pracovalo, cizeloval. Museli jsme opravdu chytře přemýšlet nad tím, jak moc v budoucnosti ten svět má být, jak musí být divácky přístupný a zábavný a jak vše nacpat do rozpočtu. Od začátku byla známa kostra – kdo bude hrdinka, nové téma zálohování mysli a podobně. Hodně se pak měnily různé postavy, které přicházejí a odcházejí, nebo kudy se příběh v drobnostech ubírá.

Důležité bylo i rozhodnout, které z těch drobností ukážeme a co necháme diváky si domyslet, protože ten námět poskytuje na dvě hodiny velké množství možností. Jednu dobu jsme proto souběžně pracovali i na minisérii nebo seriálu, protože se nám zdálo, že máme toho materiálu opravdu hodně. Pak jsme se ale rozhodli soustředit na co nejkompaktnější příběh, ať už kvůli snaze vytvořit ucelené vyprávění nebo abychom měli dost prostředků na co nejlepší audiovizuální stránku. Bylo pro mě vždy důležité, aby svět toho filmu vypadal realisticky, abychom měli perfektní triky a aby se ten projekt nerozpadl pod vahou svých vlastních ambicí.

Takže šlo o nějaké hledání rovnováhy mezi tím, jak vytvořit zajímavý příběh a jak ho skloubit s typickými žánrovými atrakcemi?
My jsme věděli, že máme zajímavý námět, a hledali jsme cestu, jak ho co nejlépe vydestilovat, vytěžit v každém dialogu a s každou novou postavou. Každá další scéna by měla nabízet trochu nový pohled na věc, která se zpočátku zdá úžasná a postupně objevujeme i šedé stránky. To je právě to, co máme rádi. I kdyby se v tom filmu jen mluvilo a nebyla by tam žádná akce, pořád by to mělo být zajímavé díky objevování různých zákoutí té technologie.

Jak jste naznačil, český film není úplně známý zrovna komplexními vizuálními efekty. Bylo těžké najít lidi, kteří je dokážou vytvořit v požadované kvalitě?
Nejdřív bylo potřeba vytvořit řadu konceptů. Měl jsem výhodu v tom, že když jsem studoval na filmové škole, součástí byla i animace, takže jsem mezi svými kamarády dokázal vytipovat lidi, co se věnují futuristickým vizím budoucnosti pro různá zahraniční studia, na zahraničních filmech a podobně. A pak jsou zde skvělé týmy, co pracovaly na velkých hrách jako Kingdom Come. Takže jakmile přišel čas dávat dohromady koncepty, už jsem věděl, za kým můžu jít.

Když jsem je začal oslovovat, většinou byli nadšeni. Časem jsme zjistili, co funguje – a v tom pokračovali dál. Ve fázi, kdy se film začíná skutečně vyrábět, do toho pak samozřejmě vstupuje i architekt, který vše skládal do jednoho konzistentního celku. Například budovy a auta musí působit, že jsou z jednoho světa, vzniká kolem toho vlastní mytologie, jak se k danému bodu dospělo od naší současnosti. Pro vše, co vidíme, na pozadí existují zajímavé důvody.

Jak se to pak posouvalo od konceptů k finálnímu výsledku?
Potom jsme kontaktovali pražské studio Magic Lab, které dělá na hollywoodských filmech, jelikož nám dali možnost ten film dotáhnout podle našich představ a cítili jsme z nich nadšení. V takové situaci vím, že tomu dají maximum. Udělali pro nás obrovské množství práce a byl to relativně bezproblémový proces, byť samozřejmě trval déle, jelikož jsem takový film dělal poprvé. Myslel jsem si, že to může být hotové za nějaké tři až čtyři měsíce, ale dotáhnout některé záběry k dokonalosti trvalo třeba i rok.

Bylo to dané i tím, že jak se začnou skládat první hotové trikové záběry, ten film ohromným způsobem roste. Začnete si všímat momentů, kde jste si dříve mysleli, že nic zvláštního být nemusí, a najednou vám to tam začne chybět. Celé to byl velmi zajímavý proces. Řešíte správný poměr triků, aby to nebylo přeplácané a přesto to působilo jako velký zahraniční film. Při natáčení jsme měli hodně funkčních futuristických rekvizit a zdálo se, že triků nebude potřeba zase tolik. A chvíli na to při dokončování zase přidáváte, aby to mělo šťávu.

Takže se nakonec přeci jen atrakce ukázaly jako důležitá věc.
Chtěli jsme zkrátka, když už tady po tolika dekádách vzniká opravdu plnokrevné sci-fi, aby to nebyla ostuda. Nechtěli jsme, aby kdokoliv odcházel z kina s pocitem, že tam bylo pár záběrů, aby se neřeklo, takže jsme se vizuálními prvky snažili ten film opravdu naplnit.

Zároveň nic z toho nejsou povrchní, samoúčelné atrakce. Vše má nějaký svůj důvod. A museli jsme ho při každém rozhodnutí jasně znát už kvůli rozpočtu. Navíc sám nemám moc rád filmy, kde efekty slouží na odiv – nejlepší jsou takové, bez nichž by ten svět nemohl existovat, přidávají mu na realismu a jsou opravdu důležitou součástí toho díla.

Pokud to správně chápu, Bod obnovy se tedy rodil tak, že na začátku jste měli základní námět a kolem něj pak začal vznikat ten svět, co se postupně prohluboval.
Ano, přesně takhle to bylo. Měli jsme několik dlouhých brainstormingů, kde jsme s autorem námětu a naším scenáristou Tomislavem Čečkou do detailů promýšleli, jak ta technologie funguje a jak ten proces obnovy vypadá, vědecky i logisticky. Museli jsme zvolit jednu cestu a sledovat ji, aby se pak u nějakých detailů scénář nezasekával. Tohle přemýšlení nad různými variantami a budování světa mě hrozně baví, i když celovečerní film je pro to možná nejvíce omezené médium.

My máme náš svět na papíře dotažený do detailů, a ve filmu z toho vždy vidíte jen část, takový výřez. Hodně jsem si v tom bral příklad z Počátku od Christophera Nolana, kde sledujeme jen důsledky té technologie pro sdílení snů a některé věci si musí divák sám domyslet. Vlastně ani nevíme, jak to technicky funguje, ale jsme ochotni na tu hru přistoupit.

Taky to umožňuje vyhnout se některým technickým popisům, které by postupně zastaraly.
Samozřejmě, na to jsme mysleli. Máme za to, že nějaká podobná technologie je otázkou času a jen se uvidí, jestli by to mohlo fungovat skrz zálohování synapsí jako v Bodu obnovy nebo jinak. Snažili jsme se přitom vycházet ze studií o lidské paměti, kde se řeší otázky, proč se každý den neprobouzíme s tím, že jsme někdo jiný. Vlastně nechybí mnoho k tomu, aby mozek takhle fungoval, ale evolucí jsme asi dospěli k tomu, že kontinuita osobnosti je výhodná pro přežití.

My jsme se ve filmu každopádně záměrně věnovali spíš dopadu technologie na společnost než vědeckému teoretizování. Protože někteří diváci budou obnovu jistě odmítat jako prohřešek proti lidskost a jiní ji zase s nadšením přijmou. To mi přijde zajímavé, hodit lidem návnadu a sledovat, jak na ni reagují a jak mění jejich osudy nebo diváckou zkušenost.

Bylo vzrušující z toho promyšleného světa vybírat, co zahrnout do filmu, nebo spíš frustrující, že se musíte vzdávat mnoha kreativních rozhodnutí?
Oboje. Třeba u jedné konkrétní scény jsme se setkali s výrazným uznáním už ve fázi scénáře, ale byla drahá, takže jsme stáli před těžkou otázkou, jestli ji dokážeme obhájit. Dočasně jsme ji vyškrtli, ale pořád jsem za ni bojoval. Nakonec se nám podařilo ji natočit překvapivě levněji, než jsme očekávali, a diváci ji ve velkém oceňují jako nejzábavnější v celém filmu. Je to vlastně docela malý detail, ale opravdu vás vrhne do hlubin toho světa a ukáže, jak může fungovat.

V jiném rozhovoru jste zmínil, že jste hodně inspirace čerpal také u Potomků lidí. V jakém ohledu?
Snažili jsme se vyhnout filmům, které se dívají příliš daleko do budoucnosti, a naopak se inspirovat u těch, co představují realističtější i časově bližší vizi. Myslím, že Potomci lidí jsou toho skvělým příkladem v tom, jak prezentují uvěřitelný příběh se zaměřením na člověka, který v tom velkém světě není ani tak zásadní, ale má s ním těsné sepětí a my sledujeme jeho perspektivu. Jak na to nastavení společnosti reaguje a jak se proplétá jejími zákoutími.

Bod obnovy je Potomkům lidí blízký i v samotném designu, který se právě snažil představit, jak by věci vypadaly za dvacet let vzhledem k současné architektuře. Ta tady pořád bude.

Proto má váš film minimalistický, až trochu dystopický design?
Nechci úplně říct, že budovy u nás jsou temné nebo dystopické. Je tu zkrátka silná tradice brutalismu a futurismu 70. let. Jsou to zajímavé a propracované stavby, ovšem jak se neudržují, pro spoustu lidí jsou dnes ošklivé. Myslím, že jak se pohybujeme v kruzích vkusu, je možné, že za dvacet let se to znovu promění a budeme tenhle typ architektury chtít chránit a budovat na něm dál. O to jsme se pokusili v Bodu obnovy, ať už z hlediska estetiky, tak urbanismu, kdy se do měst stěhuje více lidí a rostou ceny nájmů, takže je třeba stavět do výšky.

Po zvážení různých možností jsme dospěli k tomu, že jediná cesta je nechat původní budovy a na ně v podstatě nastavovat jejich pokračování s nějakým moderním twistem. Výsledek je taková futuristická verze sorely a brutalismu. Myslím, že tím ten film dostal zajímavou vizuální stránku, jakou jsem nikde jinde moc neviděl. To pro mě bylo důležité, abychom se takto vyčlenili i v mezinárodním měřítku. Někde v zahraničním médiu jsem pak slyšel, že to hezky pojmenovali jako 80s cyberpunk, což mi přijde jako docela přesné označení.

Když se vrátím ještě k Potomkům lidí, ten film zahrnuje poměrně výraznou společenskou kritiku, když extrapoluje, jakým způsobem by se v dané situaci vyvíjela například britská politika. Jak jste k tomu aspektu přistupovali vy?
Snažili jsme se naopak nehodnotit a spíš prezentovat vyvážený pohled na tu budoucnost, resp. podívat se na pozitivní i negativní prvky. Například to, že v Praze se budou zvedat nájmy a bude pokračovat určitá strukturace společnosti, není dystopie, ale realita. Není to zásadní pro příběh, ale vizuálně to perfektně dotváří uvěřitelnost světa, takže mě bavilo to ukázat v kontrastech starých paneláků a moderní zástavby.

Co se týče technologie pro obnovu, nešlo nám o přehnaně prvoplánové varování. Chtěli jsme ji ukázat tak, jak by podle nás mohla fungovat a jak by na ni různé skupiny obyvatel reagovaly.

Takže vám šlo spíš o to otevřít téma, než k němu poskytovat vlastní komentář, a nechat to primárně na divákovi?
To je určitě cesta, které jsme se snažili držet. Samozřejmě se určitému hodnocení člověk nevyhne, ale jsem moc rád za to, jak různorodé pohledy si z Bodu obnovy lidé odnášejí. Podle některých by taková technologie byla super, jiní ji vehementně odmítají a objevují se právě diskuze o různých kličkách, jak by to v praxi fungovalo. To, že jsme v lidech probudili zájem o takové téma, je pro nás největší zadostiučinění. Mnohem větší, než že se povedly skvělé efekty a podobně.

Mně při čtení námětu Bodu obnovy napadl seriál, popřípadě starší kniha Altered Carbon (česky vyšla jako Půjčovna masa), která má v základu taky možnost zálohování a obnovování lidské mysli po fyzické smrti v novém těle. To se ale odehrává mnohem dále v budoucnosti, takže měli více prostoru se ponořit třeba do různých sociálních důsledků a těch typičtějších kyberpunkových témat.
Musím přiznat, že nás trochu rozrušilo, když jsme se o tom seriálu při práci na Bodu obnovy dozvěděli, jelikož je ten námět dost podobný. Ale přesně, u nás je ta technologie naopak na začátku, takže se zaměřujeme na trochu jiné aspekty. Spíše ukazujeme, co se může stát, když se to vezme za špatný konec, a Altered Carbon na to vlastně navazuje.

Hlavní hrdinkou Bodu obnovy je žena, což minimálně v české žánrové tvorbě stále není úplně obvyklé. Byl to záměr od začátku? Jak jste k němu dospěli?
Pro mě to bylo jasné od začátku, jelikož miluju filmy Jamese Camerona, které jsou tím typické. Je pravda, že když jsme Bod obnovy kolem roku 2015 poprvé představovali na zahraničních fórech a marketech, hrozně nás plácali po rameni, že je skvělý mít ženskou hrdinku a jak jdeme s dobou. Já to ale nikdy jako takovou cílenou volbu nevnímal, přišlo mi to automatické a v mnoha ohledech pro tento příběh zajímavější než mužský hrdina.

Až podle těch reakcí jsem si uvědomil, že to není standard. A až teď, když Bod obnovy vychází, se to tím směrem víc posouvá. A dává to smysl třeba i z finančního hlediska. Stačí se podívat na úspěch Barbie nebo u nás Žen v běhu a je vidět, že ženské publikum je velké, jen se pro ně tolik netočí.

Bod obnovy je první české seriózní sci-fi za mnoho dekád. Proč to trvalo tak strašně dlouho?
Má to víc aspektů. Zaprvé není prostě žádná sranda vymyslet vlastně úplně nový svět tak, aby lidi nadchl a působil uvěřitelně, a aby to zároveň bylo zábavné. Myslím, že to kvůli té časové a kreativní investici může mnohé odradit. Nebo se sklouzává k naší české tendenci věci švejkovat, shazovat, nebrat je vážně. O to víc je těžší někoho přemluvit, že seriózní sci-fi u nás může vzniknout, že nebude působit směšně.

Druhá věc pak samozřejmě je opravdu to provést – najít klíč, jak to udělat tak akorát chytře, aby výsledek působil dostatečně velkolepě a zároveň byl v našich podmínkách realizovatelný. Moje generace v tomhle, myslím, měla velkou výhodu, jelikož jsem vyrůstal na filmech plných efektů a postupně jsem se s vývojem technologií do detailu učil, jak to s určitými omezenými prostředky udělat kvalitně.

Díky tomu jsem v průběhu celého procesu dostatečně dobře věděl, co požadovat a za kým jít, abych dosáhl výsledku, jaký chci. Kvůli financím jednoduše není možné do toho jít s předpokladem, že až při tvorbě se ten film najde skrz experimentování. Čím přesnější zadání postprodukčnímu studiu umíte dodat, tím je to efektivnější. Nakonec se musí najít rovnováha všech těchto prvků a navíc lidi, kteří k tomu dlouhému, náročnému procesu přistoupí s nadšením, aby ho dokázali dotáhnout do konce.

Takže to vnímáte tak, že až teď se u nás mohou objevovat tvůrci s nutnými předpoklady. Vidíte se v tomto jako průkopníci, kteří otevřou dveře většímu přijetí podobných filmů?
Je myslím možné, že nějaké mentální bariéry se tímhle filmem prolomí. Zároveň se ale ukázalo, že to pořád není snadná věc. I když jsme to měli dobře promyšlené a postprodukce šla dobře, na začátku jsem si docela neuvědomoval, jak náročné to bude. Myslím, že v bodě, kdy něco jako Bod obnovy půjde natáčet s nějakou pravidelností, stále nejsme.

Každým dnem se k tomu i díky vývoji technologií přibližujeme, ale stále je tam zkrátka extrémní nálož příprav a opravdu ručního klikání, kde vám ty záběry nedají nic zadarmo. Takže myslím, že než tady vznikne podobný projekt, může to klidně trvat dalších deset let.

Ta velká časová investice do přípravy navíc vyžaduje, aby hlavní tvůrci nebyli finančně závislí na jednom projektu. Je časté, že vedle filmu pracují v reklamní branži, která je velmi kompetitivní a kde mají za relativně krátkodobé projekty dostatek peněz, aby si díky tomu mohli dovolit tak dlouho věnovat svoje know-how, preciznost a perfekcionismus filmu jako Bod obnovy. Samozřejmě velmi pomáhá, když je dokážete zaujmout námětem a přimějete říct, že váš projekt je něco, u čeho nesmí chybět.