První leden, sklenka šampaňského v ruce, nadšení v očích. Tohle bude „Ten rok“. Konečně začneme běhat, přestaneme prokrastinovat, zhubneme pět kilo a možná se i naučíme italsky. Máme jasný plán. Ale pak přijde život. Přesně tato situace připomíná film Deník Bridget Jonesové – a není to náhoda. Podle loňského průzkumu agentury Konektor více než pětina Čechů přirovnává plnění svých předsevzetí právě k této filmové klasice.

Existuje i konkrétní datum, kdy motivace lidí masově kolabuje. Není to Velký pátek ani černé pondělí. Je to už druhý pátek v lednu – takzvaný Den slabé vůle, v angličtině známý jako Quitter’s Day. Pojmenovala ho tak sportovní aplikace Strava, která před lety analyzovala data ze zaznamenaných aktivit po celém světě. Výsledek? Přibližně čtyři pětiny lidí, kteří si dali novoroční předsevzetí, ho do konce druhého lednového týdne opustily. Druhý pátek se ukázal jako osudný zlomový bod.

V Česku si novoroční předsevzetí dávají více než tři čtvrtiny lidí, každý šestý dokonce pravidelně každý rok. A jak dlouho nám vydrží? Průzkum Konektoru ukazuje, že třetině odhodlání vydrží jen týden, dalším 30 % právě do onoho druhého pátku.

„Je to přesně ten moment, kdy narazíme na každodenní realitu,“ vysvětluje psycholog a psychoterapeut Boris Štepanovič. „V dnešní době plné jednoduchých rad snadno uvěříme tomu, že změna půjde rychle a bez námahy. Zapomínáme, že život je komplexní a neustále se mění.“

Co nás vlastně položí? Není to jen slabá vůle, jak by se mohlo zdát. Průzkum identifikuje jasné viníky: pro třetinu respondentů je hlavním problémem chybějící motivace, 21 % trápí nedostatek času a 13 % si od začátku nastavilo příliš vysoká očekávání. Psychologové pro tento fenomén mají dokonce speciální termín: syndrom falešné naděje.

Přeceňujeme svou schopnost rychle změnit chování a zároveň podceňujeme, jak náročná reálná změna je. Pojem zavedli Janet Polivy a Peter Herman z Torontské univerzity – popsali, že máme přirozenou potřebu věřit v možnost velké osobní proměny, ale často nám chybí realistický pohled.

Téměř polovina Čechů (45 %) v průzkumu přiznává, že jejich selhání je kombinací nedostatku vůle a příliš ambiciózních cílů. „Mnozí z nás přeceňují vlastní síly a mají na sebe příliš vysoké nároky,“ dodává Štepanovič. „Kdo si nepřipustí své limity, stává se falešným hrdinou, který pak těžko přijímá, že předsevzetí nezvládl.“

Průzkum odhaluje ale i odlehčenější rovinu: lidé by u předsevzetí vydrželi, kdyby za každý den dostali zaplaceno, kdyby výsledky přicházely rychle jako v reklamě nebo kdyby na konci roku čekala výhra v loterii. Jinými slovy: rádi bychom dodrželi předsevzetí, jen by to chtělo víc odměn, rychlejší zázraky a ideálně jackpot.

Co nás nejčastěji skolí

Pohyb patří k nejčastějším předsevzetím – a k těm největším paradoxům. Zatímco 38 % respondentů uvedlo, že se jim podařilo pohyb do života zavést, téměř stejný podíl to naopak rychle vzdal. Je to logické, pravidelné cvičení vyžaduje čas, energii i ochotu překonat nepohodlí.

Druhým nejtěžším předsevzetím je přestat kouřit. Dvacet procent lidí uvedlo, že právě tuhle změnu nezvládli. „Jsou to hluboko zakořeněné vzorce a změna přichází postupně,“ vysvětluje Štepanovič. Například hudebník Matěj Ruppert se s tímto předsevzetím potýkal také a má jasný názor: „Nejlepší způsob, jak vydržet a vytrvat v novoročním předsevzetí, je nedávat si ho na Nový rok, ale v okamžiku, kdy vás to skutečně napadne. Z vlastní zkušenosti vím, že novoroční předsevzetí padají téměř okamžitě.“

Pro ty, kteří se snaží přestat kouřit opakovaně a nedaří se jim to ze dne na den, existují postupné cesty. Kuřáci se mohou obrátit na odborná centra pro odvykání nebo využít volně prodejné náhražky. Část z nich volí i přechod na bezdýmné alternativy jako elektronické cigarety nebo zahřívaný tabák – ty sice stále obsahují nikotin, který je návykový, ale při spalování nevznikají toxické látky spojené s tradičními cigaretami.

Možná ta nejlepší zpráva z celého průzkumu je ale fakt, že 39 % respondentů po selhání prostě přestane řešit, že na cestě selhalo, o trochu méně lidí to vezme s nadhledem a pětina si dá jiné, realističtější předsevzetí. Jen 18 % lidí cítí zklamání a frustraci. „Den slabé vůle ale nemusí být konec,“ říká Štepanovič. „Je to spíš ideální chvíle se zastavit a znovu nadechnout. Najít si čas na odpočinek, zajít si do přírody nebo se sejít s někým, kdo nám je oporou, může být přesně to, co nás vrátí zpátky do hry.“

„Při stanovování cíle je dobré si připomenout, že nejsme superhrdinové,“ dodává psycholog. „Je potřeba rozlišit, co můžeme ovlivnit a co už ne. Varovným signálem je, když cíl nevychází z nás, ale z okolí – když víc vypovídá o tom, jak si myslíme, že nás druzí vnímají, než o tom, co opravdu potřebujeme.“