Co se starými kryty? Český Fixed ty své recykluje a vyrábí z nich pouzdra pro nejnovější telefony

Své telefony lidé často vyměňují za nové. Zůstává tak spousta nevyužitých krytů, jejichž likvidace zatěžuje životní prostředí. Češi to chtějí změnit.

Jiří BlatnýJiří Blatný

fixedobal

Foto: Fixed

Česká firma Fixed recykluje stará mobilní pouzdra a vyrábí z nich nová

Největší výrobci chytrých telefonů v čele s Applem a Samsungem představují nové produkty každý rok, někteří během něj dokonce vícekrát. Životnost mobilních telefonů je tak často velmi krátká a stejně tak pouzder, která si na ně majitelé pořizují, aby zabránili oděrkám a „pavučinkám“ na displejích. To vytváří problém: vzniká spousta neprodaných krytů, které se pak vyhodí. Česká firma Fixed nyní přichází s řešením. Použité obaly dokáže recyklovat a vyrobit z nich nové se stejnou kvalitou i cenou.

Většina mobilních obalů pochází z Číny. Jejich letecký vývoz z Asie do různých koutů světa, včetně Evropy i Česka, ale představuje poměrně velkou zátěž pro životní prostředí. Český výrobce mobilního příslušenství všeho druhu Fixed, který kromě držáků na telefony, sluchátek a nabíječek nabízí i kryty, si proto řekl, že to zkusí jinak.

Nově nabízí průhledné mobilní kryty s názvem ReStory, jež dávají druhý život starým kusům, které se neprodaly, a zároveň snižují uhlíkovou stopu při jejich produkci až o 45 procent. Recyklace se zatím týká průhledných obalů, které jsou nejprodávanější. Postupně ale má přijít řada i na barevné a černé.

Hlavní složkou průhledných recyklovaných obalů ReStory je termoplastický polyuretan neboli TPU. Ve Fixed kvůli recyklaci tohoto materiálu museli přijít s novým výrobním procesem a zřídit k tomu produkční linku. „Reagujeme na rychle rostoucí a dynamický trh s mobilním příslušenstvím, ve kterém je průměrná životnost mobilu klidně jen rok a půl. Obaly tak mnohdy nestíhají rychlost nových verzí a stanou se nevyužitelnými. Díky této výrobní lince dostanou druhý život,“ říká ředitel firmy Jan Moravec.

Neprodaný materiál z původních obalů jinak končí kromě recyklačních linek v daleké Asii na skládkách a ve spalovnách. Lokální výroba přitom podle studie pod taktovkou profesora Vladimíra Kočího z Ústavu udržitelnosti a produktové ekologie na VŠCHT Praha snižuje uhlíkovou stopu právě až o zmíněných 45 procent.

Vědci v rámci výzkumu porovnávali environmentální dopady pouzdra z TPU vyrobeného v Číně z primárních surovin a recyklovaného výrobku od Fixed z Česka. „Recyklovaná pouzdra vykazují výrazně nižší environmentální zátěž. V případě uhlíkové stopy je o polovinu menší než u obalů vyrobených v Číně,“ vysvětluje Kočí.

Aktuálně má Fixed k dispozici přes sto tisíc vlastních pouzder určených k recyklaci. Dalším zdrojem starých obalů mají být ty od jiných prodejců a distributorů z dalších zemí Evropské unie. Výhledově chce Fixed sbírat použité kryty i od zákazníků.

Recyklovaná pouzdra mají o polovinu nižší environmentální zátěž než nové obaly z Číny.

Minulý rok Fixed prodal přes dva miliony kusů příslušenství pro chytrá zařízení. V nabídce má kromě pouzder třeba i nabíječky, powerbanky, sluchátka nebo držáky. Své produkty nabízí nejen v Česku, ale stále více také v zahraničí.

Firma uzavírala rok 2023 s celkovým obratem 444 milionů korun, což je meziroční růst o osmnáct procent. Zisk EBIDTA před započtením úroků, daní a odpisů dosahoval 24 milionů při provozním výsledku hospodaření na úrovni 19 milionů. „Letos chystáme uvést na trh až padesát nových produktů. Chceme dál růst na domácím trhu, rozšířit vlastní prodejní tým v Polsku a zaměřit se na trhy v pobaltských zemích, Maďarsku a Portugalsku,“ uzavírá Moravec.

CC Native

Partnerem článku je Fixed

Během školy se vydala stopem z Česka do Portugalska. Dnes u Atlantiku podniká a žije svůj slaný sen

Veronika Rosová původně odjela do Portugalska jen na dovolenou. Zem se však stala jejím novým domovem, ve kterém s manželem těží z moře sůl.

sulStory

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Veronika Rosová a její manžel

0Zobrazit komentáře

Portugalsko, zejména jeho jižní oblast Algarve, začíná v poslední době objevovat stále více Čechů. Pro Veroniku Rosovou se však tento kraj stal domovem již před více než patnácti lety. Zůstala kvůli lásce a dnes se svým manželem Joãem pokračuje ve staleté tradici získávání solných květů přímo z mořské vody a ukazuje toto řemeslo i zájemcům, kteří si v jejich salině mohou navíc dopřát zážitek jak z Mrtvého moře.

Slunce tu svítí více než 300 dní v roce, vzduch voní sladce po bylinách a životní tempo je oproti tomu v Praze přibližně poloviční. Na jih Portugalska v posledních letech přijíždí stále více turistů, aby si zasurfovali, odpočinuli na krásných plážích v obklopení rozeklaných skal a nasáli trochu z jižanské kultury. A některým zdejší životný styl uhrane natolik, že se rozhodnou zůstat.

Veronika Rosová se na jih Portugalska vydala v roce 2005 stopem se svou kamarádkou, a to v době, kdy studovala na vysoké škole. „Od svých osmi let jsem zpívala v novojičínském sboru Ondrášek, který je velmi slavný. Díky tomu jsme hodně cestovali. Byli jsme v Japonsku, za Uralem a v podstatě v celé Evropě, ale v Portugalsku nikdy,“ vysvětluje Rosová důvod, proč se vydala poznávat právě tuto část starého kontinentu.

Přijeli do malebného města Tavira a ihned se zamilovala. Do místa, ale i Portugalce, u kterého bydleli. Následoval dvouletý vztah na dálku, kdy Veronika dokončovala školu, po které se okamžitě do země přesunula natrvalo, protože její přítel těžce onemocněl. I díky její péči se nakonec uzdravil, ovšem vztah nevydržel. „Za ty roky si zvykl, že mě má neustále doma. Jenže já jsem chtěla začít dělat věci, které jsem měla ráda. Zpívat, naučila jsem se portugalsky a víc žít. A to se mu nelíbilo,“ vysvětluje dnes jednačtyřicetiletá Rosová důvod rozpadu vztahu.

Slaný sen

Portugalsko už ale bylo jejím domovem a díky zpěvu, kterému se i zde věnovala, potkala svého dnešního manžela Joãa, s nímž se časem pustila do péče o rodinné dědictví v podobě několikahektarového pozemku v národním parku Ria Formosa. Jedná se o chráněnou oblast u oceánu tvořenou ostrůvky a kanály, které jsou rájem pro ptáky a mořskou faunu.

V jedné z částí parku zakoupil v roce 1908 kus pozemku João Grelha, pradědeček Veroničina manžela, aby zde obnovil mlýn a začal využívat síly vody k mletí obilí. O deset let později zemřel na španělskou chřipku a mlýn postupně upadal. Když rodina přemýšlela, co s pozemkem dělat dál, rozhodla se pro vytvoření tzv. solných pánví. V nich se těží mořská sůl jen za pomoci síly slunce a lidských paží, což je stejný postup, jakým zde před stovkami let získávali sůl už starověcí Římané.

Dnes toto místo nese na počest pradědečka název Salinas do Grelha a ročně vyprodukuje tisíc tun soli za přibližně 400 tisíc eur, tedy bezmála 10 milionů korun. Veronika se do rodinného byznysu zapojila původně coby výpomoc se vším, co bylo potřeba. Ovšem postupem času si uvědomila, že místo má velký potenciál, nejen, co se produkce soli týče, ale i v cestovním ruchu.

„Když za mnou začala jezdit rodina, tak je zajímalo, jak saliny fungují. Tehdy mi došlo, že to nemusí zajímat jen je, ale i turisty, a začali jsme na salině s prohlídkami,“ vysvětluje Rosová. Byť je v regionu podobných podniků hned několik, Veronika se svým manželem jsou v podstatě jedinými, kdo svůj slaný byznys s turismem propojil. Zájemci si mohou domluvit prohlídku, během které jim je celé fungování saliny dopodrobna popsáno.

Díky výkladu Veroniky či některého z dalších průvodců se návštěvníci dozví, že salina produkuje na dvaceti hektarech dva druhy soli, mořskou hrubozrnnou a tzv. solný květ. Produkce probíhá na 500 solných polích vždy mezi květnem a zářím, kdy se mořská voda postupně přečerpává z jednotlivých polí.

V nich se díky síle slunce voda odpařuje a zvyšuje se koncentrace soli. Matka voda jak Portugalci vysoce koncentrované slané vodě říkají, má mezi 200 až 300 gramy soli na litr, což je až desetkrát vyšší koncentrace než v moři.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Hrubozrnná sůl se následně vytahuje ze dna krystalizátorů ručními hrably, případně se opatrně sbírá solný květ, tedy křehká vykrystalizovaná sůl, která se vždy v odpoledních hodinách koncentruje na povrchu hladiny a patří mezi to nejvyhledávanější ve světě gastronomie.

Sůl ze Salinas do Grelha je totiž určená k využití především v kuchyni, kde zdůrazňuje chuť samotného jídla a nijak ji nepřebíjí. Po sběru již není nijak upravovaná a nabízí bohatou koncentraci minerálů a přirozenější bělost a čistotu, než jakou má například francouzská mořská sůl.

„Díky ideálním klimatickým podmínkám, kdy nám tu prší jen minimálně, je sůl přirozeně čistá a zářivě bílá. Za silného deště by se do ní dostala hlína jako v případě francouzské soli, která je šedá,“ říká Veronika Rosová s tím, že i přesto má francouzská sůl díky lepšímu marketingu větší jméno, což pro její producenty v konečném důsledku znamená i vyšší tržby.

salinas-do-grelha5

Foto: Salinas do Grelha

Solný květ, který se sráží na povrchu solných pánví

Produkce soli je ovšem velmi namáhavá. Během sezóny se Rosová se svým manželem v podstatě nezastaví. To na jiných salinách v regionu, které produkují sůl určenou pro průmyslové využití, je větší klid. Sůl se zde nesbírá pravidelně, ale nechává se ve vodě po celé léto. Následně se těží těžkou technikou a je dále rafinována. „Samotná těžba ve finále probíhá jen pár dní, což znamená velké úspory v nákladech na personál,“ popisuje Rosová s tím, že najít na tuto práci ty správné lidi je těžké.

Minimální mzda v Portugalsku se pohybuje okolo 800 eur, tedy necelých 20 tisíc korun. Pokud chce zaměstnavatel dávat víc, musí počítat s větší daňovou zátěží. „Proto má většina lidí jen minimální plat a dobře si rozmyslí, jak těžkou práci za něj bude dělat. Na průměrnou mzdu 1 400 eur tu dosáhne jen málokdo a je tak vysoká hlavně kvůli velkým sociálním rozdílům,“ vysvětluje Rosová s tím, že u nich na salinách si mohou zaměstnanci přivydělat díky přesčasům.

Mrtvé moře a muzeum

Většina produkce Salinas do Grelha zůstává doma v Portugalsku, část se však dostává i do dalších evropských zemí, zejména do Německa, Španělska či Francie, ale je k dostání i v českých e-shopech. Zákazníci si s ní přitom nedochucují jen jídlo, ale někteří si ji sypou do svých bazénů nebo si s její pomocí připravují slané koupele, které pomáhají například v boji s ekzémy.

Slanou koupel si je možné dopřát i přímo u Veroniky Rosové v její salině. Když s manželem přemýšleli, co dělat s vodou, která po vytěžené soli zůstává, napadla je možnost vytvořit přírodní slané lázně. Z jedné nádrže tak vytvořili bazén, ve kterém je podobná koncentrace soli jako v Mrtvém moři. Zájemci si zde mohou dopřávat procedury zahrnující i bahenní koupele.

„Lidé, kteří k nám chodili na prohlídky, se o sůl zajímali a chtěli ji poznat. My jsme ale přemýšleli, jak sem dostat i ty, které sůl zase tolik nezajímá. A na ně se musí působit trochu jinými vjemy. Musí to doslova pocítit na svém těle a mít zážitek,“ říká Rosová a dodává, že koncept funguje tak dobře, že v letních měsících musí některé zájemce i odmítat, protože kapacity nestačí.

João však o rozšiřování kapacit nechce zatím ani slyšet. Hlavním plánem je rekonstruovat starý mlýn, ve kterém se dříve mlelo obilí, a přeměnit jej na muzeum. Dnes v něm během sezóny Veronika s manželem bydlí, jak naznačuje i zahradní domeček před budovou. „Je to asi jediná perníková chaloupka v celém Portugalsku,“ říká s úsměvem Rosová, která jej vybudovala pro své dva syny. Ti mimo portugalštiny dobře ovládají i češtinu, a tak si nemají problém popovídat s babičkou, která sem z Česka přijíždí vždy na měsíc.

salinas-do-grelha10

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Dost možná jediná perníková chaloupka v Portugalsku

Jazyk znají nejen od své matky, ale také díky tomu, že chodí do česko-portugalské víkendové školy zřízené v nedalekém městě Faro, kde si mohou česky popovídat i s dalšími dětmi. Veronika totiž není zdaleka jedinou Češkou, která v regionu Algarve žije. „Místní česká komunita čítá přibližně dvě stě lidí, přičemž se jedná i o páry z Čech, ale ve většině případů to jsou ženy, které se sem přivdaly,“ vysvětluje Rosová s tím, že se ale rozhodně nejedná o donas de casa, tedy ženy v domácnosti.

Všechny se snaží pracovat například v turismu, realitách či službách, přestože je podle Rosové v Algarve těžké práci najít, a pro cizince obzvlášť. Ostatně i po tolika letech berou drobnou světlovlasou podnikatelku jako cizinku, byť se již naprosto asimilovala a dokonce zde má i svůj vlastní dětský pěvecký sbor.

I ona si však nemůže na jednu věc u Portugalců zvyknout, a to je jejich nedochvilnost. „Když tady někdo řekne, že přijde v pět, automaticky se nastavuju na půl šestou, spíš až šestou. Ale jsem to já, kdo se musí přizpůsobit, jinak bych byla permanentně naštvaná. Tady je to totiž standard všude, i v nemocnicích a školách,“ vysvětluje Rosová, která ale paradoxně určitý životní klid a tendenci nespěchat naopak postrádá u Čechů.