Covid digitalizaci státu nakopnul, ale vracíme se do starých kolejí, shodují se Pavlíková a Bartoš

Vicepremiér pro digitalizaci a šéfka Česko.Digital jsou tahouny modernizace státní správy. Největší brzdy vidí ve smýšlení lidí, ne v technologiích.

navrh-bez-nazvu-8

Foto: CzechCrunch / Piráti

Eva Pavlíková a Ivan Bartoš se zabývají modernizací státní správy

0Zobrazit komentáře

Jaro 2020 přineslo největší krizovou situaci, kterou většina z nás kdy zažila. Pandemie obřích rozměrů ale měla i pozitivní důsledky – tam, kde ještě v roce 2019 bylo potřeba být osobně, šlo s úřady nebo školami najednou jednat online a spoustu agendy vyřešit na pár kliknutí. Jenže o tři roky později se státní správa dostává na zpětnou trajektorii.

Své o tom vědí i ministr pro místní rozvoj a vicepremiér pro digitalizaci Ivan Bartoš a Eva Pavlíková, šéfka komunity expertních dobrovolníků Česko.Digital, která pomáhá neziskovému sektoru a státu s digitalizačními projekty. O své čerstvé zkušenosti se podělili v podcastu Proti Proudu, který si můžete pustit v přehrávači níže.

„Během covidu jsme pomohli s digitalizací šesti set škol a zjistili jsme, že ta změna je možná. Jenže pokud nedáte pozor na její dlouhodobé udržování, věci se většinou vrátí do starých kolejí,“ popisuje Pavlíková. A dodává: „V krizové situaci jim nic jiného než online komunikace nezbylo, ale jakmile se vrátily do fyzického prostředí, začaly obrušovat hrany a vracejí původní zvyky.“

Řada škol totiž kupříkladu využívala volné přístupy do e-knihoven nebo software, který byl v krizové době bez licenčních poplatků. Nic z toho už ale neexistuje, a tak je jednoduché sklouznout třeba do stereotypu, že online se bude učit jen v pátek. Z virtuální výuky se tak stává jen přívěsek na staré vzdělávací praxi se starými pomůckami.

Podle Ivana Bartoše totiž jak ve školství, tak ve státní správě chybí urgence, která by transformaci hnala kupředu. Ne že by snad digitální služby ve státní správě nebyly. Ony jen často fungují tak, že je rychlejší se uchýlit k tradičnějším metodám. „Jako ministr samozřejmě mám elektronický podpis a spisovou službu, kterou ale někdo někdy vysoutěžil a moc nefunguje,“ popisuje s tím, že nakonec často podepíše stovky papírů ručně.

Přestože by sám možná dokázal naprogramovat lepší řešení, na ministerské půdě by ho ve finále nemohl použít, protože ve státní správě se zpravidla musí každá věc dodávat za pomoci veřejné soutěže. To je zdlouhavý postup a stát se pak často ocitá v situaci, kdy reaguje na problém už zastaralým řešením v době, kdy ho uvádí jako nové.

Vzniklý zmatek podtrhuje už třeba fakt, že jen v české státní správě jsou stovky až tisíce individuálních softwarů – nejen to pak přispívá k byrokratizaci, rozdrobenosti agend a resortismu. Problém ale nastává i ve chvíli, kdy se velké, složité systémy pokusí někdo aktualizovat či modifikovat. Kvůli jejich vzájemnému provázání se pak může snadno stát, že 6 000 obcí najednou nebude moci provést nějakou klíčovou věc ze své agendy.

Každé ráno se probudíš a ten stát trochu nefunguje.

„Každé ráno se probudíš a ten stát trochu nefunguje,“ glosuje Bartoš. „To jsou politické tlaky, důchody, Národní plán obnovy, evropské dotace, iks rozjetých projektů… Těch agend, které stát řeší, je strašně moc a nejde je úplně zrušit nebo ořezat. Je dobré to dělat postupně, ale ne najednou,“ dodává. Stát by podle něj tak především potřeboval schopné vývojáře, jejichž prací nebude zachraňovat rozpadající se systémy.

Nicméně se snad blýská na lepší časy. Vláda loni schválila vznik Digitální a informační agentury, která by měla snahy o modernizaci státu nejen koordinovat, ale především dávat o digitálních řešeních vědět navenek. O těch, která již existují, i o těch, která se chystají. Za velmi významný projekt považuje Bartoš eDokladovku, která umožní mít občanský či řidičský průkaz v mobilu možná ještě letos.

Pavlíková ve stejném duchu připomíná, že více než technologie jako takové musí i stát řešit změnu smýšlení lidí. A to tak, aby o nových řešeních věděli, uměli je a chtěli používat. Týká se to jak zaměstnanců veřejné správy, tak především široké veřejnosti.

Jak přestat mít strach z pokroku

„Když se dnes zeptáte seniorů, co je to technologie, tak většinou nevědí, je to pro ně složité a bojí se, že jim bude brát jejich data. Jenže pračka je taky technologie a zvykli jsme si na to, že plní nějakou dobrou funkci,“ podotýká Pavlíková s tím, že podobná nedůvěra je často patrná ve vztahu ke státu. „Ukažte mi člověka, který by řekl, že veřejná správa je skvělá. Už jen kvůli tomu má špatnou výchozí pozici, protože může mít skvělou službu, jíž ale nikdo nevěří.

Není to přitom stav, který by byl nutný nebo univerzální v jiných zemích. Bartoš připomíná, že například v Británii je pro mladé lidi start kariéry ve státní správě velmi ceněný, zatímco v Česku je kolem ní velké stigma. Změna tohoto paradigmatu přitom není na nějakých vysokých úřednících, kteří jsou naplno vzdáleni od reality.

„Stát jsme my všichni a nikdo jiný to za nás neudělá. Každý, kdo chodí k volbám, je jeho součástí, má spoluzodpovědnost za to, jak funguje. Nevidím to tak, že je separátní stát a firmy, ale jedno velké české prostředí, kde se všichni snažíme, aby se tu žilo o trochu lépe,“ podotýká Pavlíková. Osobně se tak těší na dobu, až třeba ministerstvo financí bude zase perspektivní zaměstnavatel.