Jeho knihy čtou ministr kultury, bývalý boss České národní banky nebo někdejší šéf jedné z opozičních stran. Ale také desítky tisíc fanoušků, kteří nedají dopustit na neskutečně čtivý mix akce, násilí, humoru a občas i nějaké té oplzlosti. Leoš Kyša neboli František Kotleta je jedním z nejplodnějších českých spisovatelů. A nejúspěšnějších. „Že občas potkám lidi, co nade mnou ohrnují nos? No bóže, tak si krknu, sežeru jim chlebíček a užívám si tu opojnou nenávist,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch, kde podobných hlášek najdete víc.

Novinář, pedagog a především spisovatel, který prodal přes půl milionu knih. To je Leoš Kyša, který k téhle úctyhodné vizitce přišel docela pozoruhodným způsobem. Píše brak. To neberte jako urážku, ale coby literární označení „pokleslejších“ žánrů, kde dobrodružství a akce hrají prim, často stříká nejen krev a čtenář se královsky baví.

„Je to univerzální zábava pro traktoristy, pro úplný magory i pro lidi, co si potřebují vyčistit hlavu poté, co dvanáct hodin řešili miliardové fúze. Jediný, kdo s tím má problém, jsou pozéři, kteří by chtěli, aby všechno bylo hrozně nóbl a hluboké a s přesahem. Přitom to často je jen nabubřelá intelektuální onanie bez obsahu,“ říká Kyša. V Česku cestu téhle tvorbě (ale nejenom jí) vyšlapal Jiří Kulhánek, jehož beznadějně vyprodané a nedotištěné knihy se tu a tam objeví v dražbách za stěží uvěřitelné sumy.

Kyša sám přiznává, že je jeho pokračovatelem. A že čeští spisovatelé sci-fi, fantasy a hororu neboli fantastiky vděčí Kulhánkovi za mnohé. „Dřív autoři četli nevydané rukopisy po sokolovnách pro pět fanoušků Tolkiena v nedokonalých, podomácku vyrobených hábitech a říkali si, jak jsou drsnej underground. A do toho přišel Kulhánek,“ říká v rozhovoru. V něm zazní třeba i to, proč se od braku odklonil k vážnějším tématům v knihách Sudetenland a Syndikát. Anebo že díky e-bookům a audioknihám jde porážet i Radku Třeštíkovou. A taky Joa Nesbøho.

Váš úspěch stojí na žánru, který je v Česku spojený hlavně se jménem Jiřího Kulhánka, autora silně brakové, ale extrémně čtivé literatury. Kde byste byl bez něj?
Celá moje série Bratrstvo krve je naprosto přiznaná pocta Kulhánkovi, pro náš žánr udělal obrovský kus práce. Zrovna nedávno jsem měl krátkou přednášku pro začínající autory a řešili jsme, proč jsou třeba Norové tak silní v detektivkách. Je to tím, že tam prorazili hrozně zajímaví autoři, kteří s sebou strhli další spisovatele, stali se inspirací, ukázali jim, jak psát, a nastavili laťku, kterou se všichni snaží překonat. Takhle literatura nebo daný žánr fungují. Čím výš roste jeden květ na louce ke slunci, tím víc se ho ostatní snaží dohnat. Když tady v 90. letech začínala česká fantastika, neměla prakticky žádné kořeny. Autoři neměli moc na co navazovat. A do toho přišel Kulhánek a naprosto brutálně svou schopností vyprávět vystřelil. Spousta z nás z toho byla nadšená, vyrostli jsme na tom a byl pro nás vzorem. Měl jsem štěstí, že jsem se s ním mohl několikrát potkat, a dodnes si vážím jeho rad.

Říkáte, že byl inspirací pro spoustu autorů. Takže ne všechny…
Kulhánek dokázal českou fantastiku dostat k obrovskému množství lidí. Dřív autoři četli nevydané rukopisy po sokolovnách pro pět fanoušků Tolkiena v nedokonalých, podomácku vyrobených hábitech a říkali si, jak jsou drsnej underground. A do toho přišel Kulhánek, zaplnil knihkupectví a čtenáři zjistili, že tady je česká fantastika a že není špatná. Ale spousta autorů má dneska vůči Kulhánkovi takovou, řekněme, velkou pózu: „Blé, fuj, Kulhánek, jéžišmarjá…“

Protože je na ně až příliš přízemní?
Ať si na něho dneska mladí pozérští autoři plivou, jak chtějí, ale on dokázal strhnout. Já vždycky říkám: „Vy bando debilů, kdyby nebylo Kulhánka, tak česká fantastika není tak kvalitní a nemá takovou oporu ve čtenářích.“ On to prostě vytvořil, on byl náš Nesbø. Ten, kdo žánr dokázal vzít, vyrvat a posunout dál. Proč světu dominujou německé erotické romanťárny? Protože jsou tam kvalitní autoři, kteří strhávají další. Proč fungujou americké horory? Protože tam je Stephen King. Proč je polská fantastika ve světě úspěšná? Protože Andrzej Sapkowski a Zaklínač. Mimochodem, když mi v Americe vyšel Underground, tak jen proto, že si mysleli, že jsem Polák. Jinak by o mě nejspíš ani nezakopli.

Mě Kulhánek taky bavil, ale nejde se nezeptat. V jeho knihách vybuchují hlavy, stříká nejen krev a žerou se pavouci, není na té kritice přece jen trocha oprávněnosti? Že při pohledu zvenčí to žánr v Česku může srážet.
Tak ona to nemá být žádná vysoká literatura, ale zábavný příběh. A to splňuje dokonale. Vezměte si, jaký boom komiksů a marvelovek jsme zažili, ačkoliv ted už jsme přesycení. Nicméně je to něco, na čem zábavní průmysl obrovsky vydělává, a přitom původ toho jsou taky brakové krváky. Kdyby Kulhánek žil v Americe, všechny jeho knížky jsou dneska zfilmované a jsou to globální hity. Lítal by soukromým vrtulníkem a Hollywood by chystal Noční klub a Vládce strachu  – ale už jako remaky, protože prvně zfilmované by už díky své popularitě dávno byly. Tahle akční zábava bude úspěšná kdekoliv. Že se za to někdo stydí nebo na to plive? To je jeho problém. Mě to baví. Stejně jako si z kritiků dělat legraci.

Je fakt, že o univerzálnosti svědčí Kulhánkovo i vaše publikum. O tom, že vás čte, se zmínil třeba ministr kultury Martin Baxa, dále třeba Ivan Bartoš nebo někdejší šéf ČNB Miroslav Singer.
Jo, potkávám politiky, byznysmeny a oni mi říkají: „Ty vole, mám tři Kulhánky v trezoru a čtu Žambocha a Šlechtu a Sněgoňovou a Kotletu.“ Je to univerzální zábava pro všechny, pro traktoristy, pro úplný magory i pro lidi, co si potřebují vyčistit hlavu poté, co dvanáct hodin řešili miliardové fúze zahraničních podniků. Jediný, kdo s tím má problém, jsou pozéři, kteří by chtěli, aby všechno bylo hrozně nóbl a hluboké a s přesahem. Přitom to často není stylisticky kvalitní, je to jen nabubřelá intelektuální onanie bez obsahu. A že přijdu na nějakou akci a kolem mě chodí lidi, co nade mnou ohrnují nos? No bóže, tak si krknu, sežeru jim chlebíček a užívám si tu opojnou nenávist.

Ale není vaše novinka Syndikát a nedávný Sudetenland vlastně trochu ukázkou trendu, že kulhánkovosti se i vy vzdalujete?
V české fantastice to trend asi je. Dělat angažovanou fantastiku, co se tváří hrozně sofistikovaně. Ale přijde mi, že na to vždy naskočí neúspěšní autoři. Snažili se psát jako Sapkowski nebo Kulhánek, ale ono jim to nefungovalo. Tak začali psát fantastiku jakože s přesahem a myslí si, že uspějí na tomhle poli. Anebo když neuspějí, tak aspoň budou moci chodit s nosem nahoru a říkat: „No jo, já dělám tu lepší fantastiku, ale ta se neprodává!“ Ale co se mě osobně týče, já se těším, až se zase vrátím k psaní totálního braku. Však i po Sudetenlandu jsem napsal Černou smečku, která je ustřelenější než jakákoliv kotletovka. A to i pohledem mých tradičních příznivců.

Takže jste si taky potřeboval vyčistit hlavu jako vaši čtenáři?
Nejspíš jo. Vlastně jsem to možná až trochu přehnal. Ale nehodlám ten směr opustit, právě vydaný Syndikát je pro mě na dlouhou dobu poslední vážnější knížka od Leoše Kyši. František Kotleta už se zase těší na nějaké prcání a střílení.

Když ještě chvíli zůstaneme u těch vážnějších knih, jak zamávaly prodejností?
Sudetenland tím zamával pravicí vystřelenou vzhůru poměrně zásadně. Oslovil desítky tisíc lidí, vůbec jsem nečekal, že to bude masovka. Pro mě to byla okrajová věc psaná pro radost a z nějakého mého sudetského traumatu, ale brutálně se to utrhlo. Takže teď už mám celkově přes půl milionu prodaných knih. Syndikát zatím vypadá také dobře. Ale to číslo je dané tím, že jsem grafoman, píšu hodně, jsou tam různé série, takže ono se to začne vrstvit.

Ačkoliv se k zábavnému braku plánujete vrátit, proč jste si z něj vlastně střihl dvě odbočky koketující s tématy odsunem Němců z pohraničí a umělé inteligence?
Syndikát je taková moje kotletovsko-novinářská výpověď o tom, kam se posune společnost a jak s ní umělá inteligence zamíchá. Ale psaná mým oblíbeným noirovým způsobem, v tom je rozdíl oproti mnohem přemýšlivějšímu Sudetenlandu, který je takovým až přemítáním nad mým rodným krajem. Syndikát bere horké téma AI, odehrává se před příštími prezidentskými volbami a je akčnější. Vlastně jsem docela překvapený z těch nadšených reakcí.

Čím si je vysvětlujete?
Že je to skvělý? Jo, asi je, i když to zní nabubřele. Pracoval jsem na tom s vážně chytrými lidmi a myslím, že na knize je to znát, ta potenciální realističnost budoucnosti, kterou nastiňuje.

Jste nejprodávanější autor sci-fi u nás. Už vás znají všichni fanoušci žánru?
Klasicky se říká, že nejlepší propagace je další kniha. Autoři někdy mají po vydané a úspěšné knize pocit, hele, mě už asi všichni znají. Ale vůbec. Než opravdu prorazíte, trvá to dlouhé roky. Jiným způsobem se to podaří opravdu jen výjimečně. Někomu jako Radka Třeštíková nebo Patrik Hartl, na kterém stojí a padá celý knižní trh, poměrně rychle. Ale jinak prostě sedíš, píšeš, píšeš a čtenáři se postupně nabalují, postupně si říkají o nových knížkách, hele zkus toho Kotletu, zkus toho Hartla. A to je na spoustu let. A ty mám určitě ještě před sebou.

Vaše tvorba má kulometné tempo, v průměru asi tři knihy ročně. Neleze vám psaní už krkem?
Mě strašně baví psát. Já jsem až traumatizovaný, když nemůžu psát! To je pro mě ta správná cesta. Když děláš práci, která tě baví, tak v tu chvíli věci fungujou. Zrovna se stěhuju, a když musím něco stěhovat, šroubovat nebo nosit, tak mě to strašně mučí, protože mě to zdržuje od psaní. Baví mě být v tom svém vymyšleném světě, vyprávět příběhy i po těch desítkách knih.

Je tohle u spisovatelů časté? Že jsou všichni grafomani, pro které je to radost?
Není. Já znám spoustu autorů, kteří prostě píšou, hrozně se s tím trápí a furt, říkají: „Bóže, mám tvůrčí krizi.“ Většinou jsou to lidi, které psaní ani moc nebavilo, ale měli pocit, že musí něčím být a musí lidem něco sdělit. Pro ně je to vždycky těžší než pro nás magory. Já bych psal, i kdyby mě to neživilo. Házel bych to na internet pro tři lidi, kteří by si to přečetli a řekli: „Fuj, to je sračka.“

Ještě k těm číslům, vy jste navíc nebývale úspěšný mimo papír…
V tomhle mám výhodu. Mně se hodně prodávají e-booky a audioknihy. V papíru Radku Třeštíkovou neporazíš, v žánru fantastiky nemáš šanci těm velkým hitům konkurovat. Ale na nových platformách? Tam porazíš i toho Nesbøho. Je to dané zajímavou historií, kdy majitel serveru PalmKnihy Jiří Vlček, mimochodem super vizionář a magor – to tam klidně nech, já mu to říkám i do očí – znal českou fantastiku a její autory a překecal nás, ať si vyndáme hlavy ze zadku, ať se nebojíme elektronických vydání a neustále to do nás i nakladatelů tlačil. To se přitom bavíme o bizarní době, kdy e-kniha vyšla třeba až rok po papíru, pokud vůbec zázrakem vyšla. Dneska když nevyjde ve stejný den, tak už se někde musel stát problém. No a v té době mě překecal, ať vydáme elektronicky Hustej nářez a on se několik měsíců držel jako nejprodávanější titul na PalmKnihách.

A tak se čeští čtenáři sci-fi a fantasy naučili kupovat e-knihy?
A taky se tak čtenáři e-knih naučili kupovat fantastiku, protože neměli v elektronické podobě nic jiného, tak se z nouze naučili číst českou fantastiku. Autoři, co jsou v papíru úplně neviditelní, dokážou v e-booku naprosto brutálně porážet i erotickou literaturu, což je jinak v e-knihách vítěz na všech frontách. A díky tomu začali další lidi objevovat i Kotletu.

Co audioknihy?
Tam to také funguje taky strašně zajímavě. Třeba naše série Legie je totální fenomén a má silné prodeje v audiu. Asi tím, jak jsou to akční příběhy a lidé je konzumují ušima, což tímhle způsobem baví víc než pomalejší příběhy.

Nedávno jste také zmínil, že elektronické verze knih vám vydělávají víc než ty tištěné.
Klidně až dvacet procent objemu prodaných knih dělají elektronické knihy, dalších deset audio. A na nich dostanu výrazně víc peněz než u papíru. U něj totiž je procento z maloobchodní ceny, může se tam něco stát v tiskárně, ještě do knihkupectví nedojde dotisk, přijde nějaký výpadek… Ale u elektronických jsou prostě peníze z tržeb, které se generují bez přestání, pořád je kniha k dispozici, v řetězci se nic nezasekne. Všichni se e-booků báli, že to bude zkáza knižního trhu, ale naopak. Ony nám pomáhají a zachraňují nás, protože nakladatel i autor rychle vydělají a z něčeho platit hypotéku musíš, když chceš psát, ne chodit do úřadu.

A když odhlédneme od peněz, máte ve svém dlouhém seznamu tvorby dílo oblíbenější než jiné?
Určitě jsem vděčný za sérii Legie, ta mě strašně baví. Je to dané i prací s Kristýnou Sněgoňovou, je to naše velká srdcovka a čeká nás velké rozhodování, jestli po dvanáctém díle přijde konec, nebo něco dalšího. Bude to náročné, Legie je úspěšná, má hodně fanoušků a hlavně nás hodně baví psát. Ale nechceme mlátit prázdnou slámu.

To číslo dvanácti knih Legie a desítek dalších mě ještě přivádí na otázku, kde berete energii a inspiraci na další a další tvorbu? Dvojnásob v přece jen docela vymezeném žánru, kde se střílí, hláškuje a tak podobně.
Já nad tím asi ani nepřemýšlím. Mám v hlavě vymyšlených padesát příběhů a neustále se rodí nové, jde to tak nějak samo. Jdu po ulici, vidím nějakou situaci a zrodí se nápad. Nemám konkrétní zdroj inspirace. Ale jinak čtu pořád, třeba teď mám období literatury faktu, jako každý stárnoucí bílý muž se s radostí obracím ke starému Římu. A tam by se vlastně pár zajímavých příběhů dalo najít. Víc ale neřeknu, abyste mi to neukradl.

Škoda. A co česká fantastika, co vás z ní těší?
Těší mě hlavně fakt, že jde naprosto brutálně nahoru. Právě díky tomu, že je tu čtenářský zájem a knížky se prodávají. Před nějakými patnácti lety Jirka Procházka, jeden z prvních úspěšnějších domácích autorů prohlásil, že zažíváme zlatý věk… A měl pravdu, jenže my se z něj posouváme do ještě zlatějšího věku! Láká ještě víc čtenářů, máme víc autorů, velcí nakladatelé, kteří by o tyhle žánry dřív ani neopřeli kolo, je chtějí vydávat. Ať už to je akční fantastika, urban fantasy, nebo třeba horory, které tu dřív byly prakticky mrtvé. A ona ani angažovaná tvorba, co jsem tu trochu hanil, někdy není špatná.

To se na závěr nabízí otázka, jestli Jiřím Kulhánkem nastartovaná fantastika za aktuální vývoj zčásti nevděčí už spíš kyšovsko-kotletovskému vlivu?
V nějakém časopisu to někdo zmínil, že tu je kotletovská fantastika. Myslel to dost hanlivě. (smích) Mě vždycky trochu vyděsí, když za mnou někdo přijde a říká: „Jé, dobrý den, jsem rád, že vás vidím, já jsem na vás vyrostl…“ To mě trochu sere, neboť si myslím, že na mně nikdo nemohl vyrůst, protože jsem hrozně mladej.

Chodí si za mladým nestorem české fantastiky ještě mladší autoři pro radu?
Já kromě psaní také vyučuji a říkám studentům, že nikdy nebudete v takové pohodě, abyste si v horské chatě zapálili v krbu, nalili sklenku vína a napsali svůj klíčový román. To se nikdy nestane. Budete vytahovat notebook v tramvaji a na záchodě a v noci. Abyste napsali jednu dvě věty. Psaní budou ty okamžiky, co si v životě urvete. To je jediná skutečná rada, co začínajícímu autorovi můžu nakonec dát.