V každém z nás dříme hrdina. Stačí ho jen probudit. U nás v redakci se to povedlo Káje Kováčové, Vojtovi Sedláčkovi a Ondrovi Holzmanovi. Ačkoliv poté, co jsme se pustili do her na hrdiny, bych jim měl spíš říkat Eowin, Glorfindel a Orogog. Vyzkoušeli jsme totiž Jeskyně a draky, českou verzi slavných Dungeons & Dragons.

Jako všechny velké příběhy i ten náš začíná nevinně. Šéfredaktor CzechCrunche Ondřej před nějakou dobou v reakci na článek o válečných stolních hrách pronesl napůl vážnou větu: „Kdy si to zahrajeme?“ O pár týdnů později se ozval kolega Vojta s tím, že bychom si někdy po práci „mohli něco zahrát“. Nemohli tehdy tušit, že způsobí události, při kterých budou hořet alchymistické laboratoře, nepřátelé vstávat z mrtvých a magické hádanky odhalovat svá tajemství.

Při domlouvání odlehčeného večera s deskovými hrami pak jen tak mezi řečí zazněla teď už osudová slova: „Bychom taky mohli zkusit ten dračák“. V redakci jsme totiž měli výtisk Dračí hlídky, která je pokračovatelem první české hry na hrdiny Dračího doupěte neboli „dračáku“. Ale jako by nám snad někdo kouzlem četl myšlenky. Na začátku prosince přesně uprostřed našeho plánování vyšly Jeskyně a draci, česká verze legendárních Dungeons & Dragons. A tajemný grimoár nádherné pravidlové příručky lákal k nahlédnutí…

Během okamžiku tak bylo rozhodnuto. Žádné deskovky, bereme meče a magii a vzhůru do podzemí! Vytvořili jsme při tom dokonalý mikrokosmos snad všech klišé, která si lze v podání nadšených nováčků – kromě mě coby vypravěče neměl nikdo s hrami na hrdiny žádnou zkušenost – u těchto her představit. Ale byla to jedním slovem zábava. A dvěma slovy fantastická zábava.

Jména postav vybrakovaná inspirovaná Pánem prstenů? Hned dvě. Snahy „dobrodruhů“ urvat všechno zlato pro sebe a navzdory proklamovanému hrdinství div nepovraždit všechno, co se pohne? O těch ani na sekundu nepochybujte. Nadšený výskot a smích při kritickém zásahu nebezpečného nepřítele? Div nevzbudil karlínské sousedy. A co třeba nečekané odřeknutí jednoho z hráčů na poslední chvíli, které ohrozilo celou potenciální výpravu do fantazie, než vůbec začala? I na to samozřejmě došlo.

Nalézt náhradníka a zachránit celý nápad se nám však podařilo rychleji, než by Gandalf řekl mellon. Hrdinkou okamžiku se stala šéfka CzechCrunch Shine Kája po velmi krátkém přemlouvání: „Ale já to nikdy nehrála… Tak jo!“ Její elfí válečnice Eowin se tak připojila k potulnému válečnému knězi Orogogovi a k učenému elfímu čaroději Glorfindelovi. Neboli k redakčním kolegům Ondřejovi a Vojtovi. Že nikdo z trojice hrdinů neměl herní zkušenosti, nečetl celá pravidla ani neznal všechny jejich mechanismy? To vůbec nevadilo.

Jak se to hraje

Základní princip her na hrdiny spočívá v tom, že hráči popisují či přímo v roli své postavy odehrávají to, co chtějí v příběhu provést. A na to není znalost mnoha stránek příručky potřeba. „Orogog zkusí skočit na nepřítele“ je zcela validní zapojení do hry. S přibývajícími zkušenostmi se ale taková věta snadno promění: „S divokým výkřikem ‚Za slávu měsíčního boha!‘ odhazuji svůj štít, rozbíhám se vstříc odporné stvůře a se vzpomínkou na léta strávená na cvičišti císařské gardy se pokusím naskočit na opancéřovaný zátylek démonického titána!“

To vše navíc vzniká přirozeně z voleb a činností hráčů, nikoliv podle připraveného scénáře, který by byl lineárně odehráván. Vypravěč sice mívá poznámky nebo nástin dobrodružství (ať už z vlastní fantazie, nebo z komunitních i placených zdrojů), ale jestli hrdinové zvolí plíživý postup k tajuplnému hradu, nebo na nádvoří nacválají za doprovodu trumpet, to už je na nich. Někdy se dokonce může stát, že místo výpravy za nebezpečím se rozhodnou prohýřit zlaťáky v hospodě v podhradí.

***

Doporučení dobrodruhů

Kája: „Pokud máte pár hodin času a plné zuby všech Aliasů a Monopolů, vřele doporučuju na chatu s přáteli! Kdybych si poprvé nezahrála až těsně před Vánoci, kdy už jsem měla dárky vyřešené, tak se kniha někomu z okolí pod stromečkem rozhodně objeví.“

Vojtěch: „Koho baví alespoň trochu snít, měl by si hry na hrdiny jako Jeskyně a draky alespoň jednou v životě vyzkoušet.“

Ondřej: „Je to fajn nedigitální hra, kterou nic v digitálu nepřekoná.“

***

Toto hraní rolí je samozřejmě podloženo pravidlovým základem. Ve hrách jako Dungeons & Dragons a Jeskyně a draci se při různých činnostech snažíte dvacetistěnnou kostkou přehodit cílové číslo nastavené pravidly a vypravěčem. Nehážete na každou činnost, ale pouze v okamžiku, kdy by mohl nastat zajímavý výsledek. Vyjít schody hod nevyžaduje, ale překotně po nich utíkat, brát je po třech, balancovat přitom s křišťálovou koulí v ruce a to vše při pronásledování skřetími strážemi? Hoďte si na obratnost a doufejte, že padne aspoň patnáctka!

V případě Jeskyní a draků základy pravidel, od tvorby postavy přes souboje až po vyjednávání, navíc snadno uchopitelnou formou představuje na pár stránkách komiks v úvodu knihy. Vydavatel Mytago ho také nabízí na stránkách svého sesterského e-shopu Imago zdarma ke stažení. A i pro detailnější seznámení s mechanismy hry stačí z impozantně objemné příručky přečíst pár desítek stran, z nichž nejvíce prostoru (i vašeho času) ukrojí výběr postavy.

Úspěch ve hře totiž není jen dílem kostkové náhody. Různé bonusy či postihy určují jak okolnosti, tak vlastnosti vašeho hrdiny, které si v rámci mantinelů pravidel volíte. Vojtův Glorfindel byl učený a charismatický dvořan, jenž však fyzičky moc nepobral. Zatímco Kájina elfka Eowin si pro své akrobatické kousky u stolu mnohokrát vyslechla srovnání s princeznou-válečnicí Xenou, ale v knihovně nebo na královském plese by se necítila úplně komfortně.

Jeskyně a draci vám podobně jako základní D&D možných kombinací vašeho původu i povolání poskytují stovky. A rozmanitost nechybí ani v případě jinak podobných základních archetypů, například bojovníka nebo čaroděje. Koneckonců Merlin je jiný kouzelník než Harry Potter a Legolas bojuje jinak než Gimli. A kdybyste snad chtěli být zádumčivým bělovlasým lovcem netvorů, kterému v žilách koluje temná krev a ohání se mečem i kouzlem, tak i to můžete.

Vzhůru dolů do jeskyně

Můžete toho ale dělat mnohem víc. Nejen při tvorbě vaší postavy, ale i při samotném hraní. Více či méně se můžete pokusit o cokoliv, co vás napadne. Limitem je pouze představivost. A z pohledu hráče-vypravěče, který jako jediný ve skupině nebyl nováčkem, to byla s nezkušenou redakční družinou fascinující podívaná. Pravda, někdy i morbidní, neboť větu „co kdybychom je rychle zabili a okradli“ na adresu nevinných vesničanů neslýcháte od šéfredaktora CzechCrunche často.

Sám jsem navíc neodolal svodům toho snad úplně největšího klišé her na hrdiny a trojici dobrodruhů na počátku příběhu usadil do místní krčmy. Z jejich hospodského hýření je následně vyrušil příchod (samozřejmě uprostřed temné a deštivé noci) zraněného poutníka, který zakrátko svým zraněním podlehl a byl přenesen do místního chrámu. Kdo to byl? Co se mu stalo? Odkud přišel? A co je zač ten podivný amulet, který svíral v pěsti? Tolik otázek, na které zvídaví hráči chtěli zjistit odpověď.

***

Největší zážitek

Kája: „Ten triumfální pocit, když jsem svoje dva spoluhráče jako elfka válečnice poprvé vytáhla z bryndy a podřízla hrdlo jednomu záporákovi. A pak taky to, jak jsem je zachránila podruhé díky useknutí všech končetin smrtícímu hmyzu. Nebo to byla ta třetí záchrana? Ne, to jsme vlastně utekli.“

Vojtěch: „Mě a družinu dělilo lávové koryto. S hordou nepřátel za zády šlo jen skočit a doufat. Nepovedlo se, a tak jsem visel nad lávou a od smrti mě dělilo jen lano, kterého jsem se držel. Jenže ve skoku neuspěl ani kumpán Orogog… A až ten úplně nejposlednější možný hod nám vyšel. Orogoga jsem v poslední chvíli zachytil. Scéna jako z filmu, kterou jinde jen tak nezažijete.“

Ondřej: „Když jsme překonávali skalní průrvu a nezemřeli. Je fascinující, že přestože se většina děje odehrává jen v hlavě a každý si může scénu představit trochu jinak, prožívali jsme to, jako bychom sledovali fotbalový zápas.“

***

Snad je to z nezvyku, že ve hrách na hraní rolí mohou – na rozdíl od pasivní konzumace knihy či filmu nebo předem určených a mnohem omezenějších voleb ve videohrách – hrdinové dělat skutečně takřka cokoliv. A taková volnost jim dá zapomenout na to, že by se mohli třeba optat kněžky, která tělo připravovala k pohřbení. Kdepak. Eowin akrobaticky zdolávala střechu chrámu, Orogog se snažil potají proplížit k mrtvole, ani výřečného Glorfindela nenapadlo se prostě dojít zeptat.

Nicméně prvotní rozpaky z až příliš překombinovaných nápadů rychle vymizely. Částečně musely, působením temných sil se z těl pohřbených v kobkách pod chrámem totiž stali nebezpeční nemrtví a hráči čelili prvnímu nebezpečí. A zvládli ho jako zkušení veteráni. Prostě si promluvit s kněžkou je možná nejprve nenapadlo, ale taktizovat, přicházet s originálními nápady a improvizovat v boji jim ani coby nováčkům nedělalo prakticky sebemenší problém. Jako by všechna zhlédnutí marvelovek, Zaklínače a Pána prstenů byla výukovým materiálem pro tento okamžik.

S nefalšovaným nadšením jsem sledoval, jak s každým dalším setkáním – ať už s nepřáteli, nebo s hádankou – z hráčů opadala nejistota. Jejich znalost prakticky jen těch nejzákladnějších pravidel byla v každé scéně čím dál menší překážkou. A to nejen postupným chápáním herních mechanismů, ale uvědoměním si toho, že stačí hrát roli. Jeskyně a draci nejsou deskovka, kterou chcete vyhrát a uházet kostkami. Ani nemůžete. Vypráví příběh, který společně tvoříte.

V tom našem se objevily hořící alchymistické laboratoře (proč opatrně prozkoumat staletí stará tajemství, když je můžete prostě vyhodit do vzduchu?), souboje s nesmrtelnými strážci, které však dobře dopadly (protože i odvážní hrdinové vědí, kdy mají vzít nohy na ramena), ale i zapeklité hádanky (kdy tři okamžiky neskutečně brilantního uvažování vystřídá dlouhé dumání nad tím, kolik cípů má ta osmicípá hvězda v erbu, který byl všude k vidění).

Jistě, rozvržení jednotlivých prvků a přátelských i nepřátelských postav si musí vypravěč do určité míry nachystat a vyžaduje od něj o větší vklad do hry, ale je to kreativní, místy dokonce i vděčná práce. Protože co a jak se s připravenými prvky ve společném dobrodružství stane, to už vyplyne ze hry samotné. A všichni u stolu tak s napětím očekávají, kam se příběh vydá. Někdy to je vybuchující laboratoř a s ní papír plný připravených poznámek. Jenže jindy je to okamžik, na který by byl pyšný i J. R. R. Tolkien.

A jak to celé dopadlo? To nemůžeme říct. Ne snad, že bychom nechtěli. Ale sami nevíme. Poté, co dobrodruzi vyřešili hádanku prastarých mágů a odemkli mystickou bariéru, která jim bránila v postupu hlouběji do podzemí, už jelo poslední metro. Zdá se však, že redakční hrdinové mají pro strach uděláno. Po dobrodružném večeru totiž hned ráno ve firemní komunikaci svítila nadějná zpráva: „Kdy dáme zase?“

***

Verdikt hrdinů

Eowin, neohrožená elfí válečnice, jež udivuje akrobacií i přesnou lukostřelbou, neboli Kája Kováčová, šéfka CzechCrunch Shine:
„Miluju všemožné společenské hry. Od hospodských kvízů, které pravidelně pořádáme s kamarádkou, až po klasické deskové hry jako Krycí jména a Desítka. Hry na hrdiny jsem ale dosud znala pouze z geek vtipů a seriálů. Takže když za mnou kluci jednou přišli s prosbou, že jim chybí hráč a jestli se nechci připojit, byla to pro mě jasná volba.

Jestli jste si vždycky přáli být nebojácná elfka, tady můžete! Nebo jste chtěli rozbíjet kameny holýma rukama? Tady můžete! A co se mi na tom, kromě naprosto bezmezné možnosti upotřebit svoji představivost a kreativitu, líbilo nejvíc? Že nehrajete sami za sebe, ani tým proti týmu, ale všichni táhnete za jeden provaz a i vypravěč, který příběh připravuje, se vás snaží dovést do zdárného konce. A moje každodenní otázka na kluky v kanclu teď zní: Kdy už teda konečně budeme pokračovat?!“

Orogog, potulný kněz, jenž šíří víru palcátem i slovem božím, někdy též Ondřej Holzman, šéfredaktor CzechCrunche:
„O podobných hrách jsem vždy jen slyšel, ale opravdové Dračí doupě nebo Dungeons & Dragons jsem vlastně nikdy nehrál. V dětství jsme hráli hlavně karetní fantasy hru Magic, ale ke hraní na hrdiny s kostkou v ruce a se skutečným vypravěčem jsem se dostal až teď. Je to příjemná změna oproti veškeré digitální zábavě, a když do toho proniknete, může vás to pohltit, i když se většina odehrává vlastně jen ve vaší hlavě.“

Glorfindel, člen elfího dvora, učenec a mág vládnoucí silou živlů alias Vojtěch Sedláček, redaktor CzechCrunche:
„Dračí doupě jsem nikdy nehrál. Jen slyšel zvěsti a měl touhu si hry na hrdiny vždy vyzkoušet. Jakožto hráč, který startoval svou kariéru na videohře Jazz Jackrabbit, jsem měl očekávání velká, ale i přesto se povedlo je překonat. Hry na hrdiny totiž přináší na stůl něco, co neumí ani žádná počítačová hra a ani žádná deskovka, a tím je absolutní svoboda.

Kostka a čísla na ní jsou to jediné, co stojí mezi hráčem a naplněním všech fantazií, které mu během hraní přijdou na mysl. Uznávám, počátky byly trochu rozpačité, ale v momentě, kdy svět začne nabírat jasnějších obrysů, je hráč polapen a z kůže své postavy se vymaní až okamžiku, kdy dokončí úkol, kvůli kterém ke stolu zasedl.

Hru bych doporučil každému, kdo má v sobě kousek dítěte, které občas rád vypustí ven. Přináší tisíce a jeden scénář, během kterých můžete potkat draky, kteří vás na místě sežehnou plamenem, můžete prožít noc s elfkou, tedy pokud je slepá a bez čichu, nebo se slanit do temných katakomb a odhalovat tajemství, která měla zůstat zapečetěna.“