Nesmazatelně se zapsal do historie české zábavy, když se v devadesátých letech spolu s Milanem Šteindelrem a Petrem Čtvrtníčkem stal tváří České sody. Nebo proto, že spoluzaložil divadlo Sklep. David Vávra je ale především architekt. I tady má přitom nesmazatelné zásluhy, a to zejména v přibližování architektury lidem.

„Moje maminka mi vyprávěla, že když mi bylo asi tři a půl roku a viděl jsem tatínka za stolem, neřekl jsem, že bych chtěl být kosmonaut nebo popelář, řekl jsem, že chci být architekt. Pak jsem za tím, asi i náhodně, šel,“ říká Vávra k tomu, proč si vybral stejnou profesní dráhu, jakou měl i jeho otec. Ten se podílel například i na rekonstrukci Národního divadla. Pracovně se divadly nakonec zabýval i jeho syn, který zase rekonstruoval Švandovo divadlo nebo Městské divadlo Kladno.

„Mojí výhodou při rekonstruování divadel bylo, že jsem v těch šatnách strávil docela hodně času. Se Sklepem jsme objeli téměř celé Česko a každý rok jsme se na ta místa vraceli. Zažil jsem tedy hodně sálů a odnesl jsem si z nich atmosféru, kterou jsem pak mohl zúročit při práci,“ líčí Vávra v podcastu Město, který si lze pustit na Spotify, Apple Podcastech, Google Podcastech či na YouTube. Kromě klasické kukátkové scény v divadlech budoval ještě jednu experimentální, která by umožnila rozostření mezi jevištěm a hledištěm.

Cílem architektury je podle Vávry sloužit. Jsou různé formy, jak to dělat, má být ale k potěšení, nikoliv k prokletí těch, co si dílo objednávají. „Existuje řada architektů, kteří neuspokojili stavebníka, tudíž nesplnili své základní poslání architekta, což je služba vkusu a potřebám stavebníka. Přesto vytvořili velice silné mezníky architektury. Snažím se ale být tím, kdo zákazníkovi spíš slouží a v rámci svých relativních, omezených zkušeností a svého subjektivního pocitu se snažím léta formovat pocity stavebníka do nějaké osnovy,“ líčí architekt.

Vávra ale také výrazně pomohl k pochopení architektury v Česku, a to skrze pořad Šumná města o moderní architektuře českých měst. Po cyklu 66 dílů následovaly také Šumné stopy o českých architektech, stavařích či výtvarnících, kteří se proslavili v zahraničí, v Česku však zůstali zapomenuti.

„Jsem rád, že moje přednášky nebo právě Šumná města dopomohly k tomu, že někdy zvítězila snaha o zachování určitého objektu nad nějakým barbarským činem odstranění,“ uvádí architekt. Šumná města podle něj vznikla v době, kdy byla industriální či funkcionalistická architektura brána pod úrovní architektury barokní. „Různé radnice a města se díky tomu začala o nedávnou architekturu zajímat,“ dodává průvodce pořadem.

Ten se v podcastu zastal například i Železničního mostu mezi Smíchovem a Vyšehradem. „Železniční most je mým Karlovým mostem. Bydlím v Braníku, kde je panorama posunuté. Hradčany jsou daleko, pro nás to panorama tedy tvoří Zlíchovský kostelíček a Železniční most. Nebráním se jeho odstranění, bráním se ale tomu, aby tak bylo činěno soutěží, o které jsem vůbec nic neslyšel, a která zřejmě nebyla organizovaná s ohledem na to, o jak významnou stavbu jde,“ uvádí Vávra.

Podcast Město s architektem Davidem Vávrou si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcastech, Google Podcastech či na YouTube. Uslyšíte v něm mimo jiné odpovědi na tyto otázky:

• Jak se mělo naložit se soutěží na nový most, který má nahradit ten Železniční?
• Budou se ještě točit Šumné stopy?
• Co chystá s pražským dopravním podnikem?
• Jak se má podle něj opečovávat město?
• A jak mu pomohlo, když ho babička na přehradě vyhodila z lodi v holínkách?