Digitální rodičovství v Česku: děti i rodiče jsou online hodiny denně, pak se spolu baví sedm minut

Přesto je online svět skvělý. Kde jinde získá 16letý šanci, aby řídil dospělé, říká v rozhovoru Michal Božík, psycholog a odborník na digitál.

Iva BrejlováIva Brejlová

Michal BožíkRozhovor

Foto: Magdaléna Tomalová

Michal Božík, psycholog, výzkumník a preventista v digitální oblasti

Michal Božík toho ví o dětech a technologiích hodně. Je totiž vědcem, který se zabývá psychologickými aspekty hraní videoher, ale i obecněji prostě digitálními tématy. Pracuje ve slovenském Výzkumném ústavu dětské psychologie a patopsychologie, ale působí i v Česku, kde je doktorandem na Karlově Univerzitě. Se světem dětí se setkával i jako učitel. A jako preventista poslouchá jejich problémy v digitální oblasti. Té rozumí velmi dobře i z druhé strany – působil totiž i jako designér a vývojář počítačových her.

„Děti se obrazovkám nevyhnou, zakázat jim to nejde a ani byste to neměli chtít,“ říká a vysvětluje, že využívání obrazovek – od hraní her po komunikaci v digitálním prostředí – má pro děti řadu pozitivních vlivů. Ale především je významnou součástí jejich života. Například děti mezi šestým a devátým rokem tráví před obrazovkami průměrně 220 minut denně, uvádí průzkum skupiny, jejíž slovenskou část Božík koordinuje. „A to je víc, než si myslí jejich rodiče,“ dodává.

Toto číslo získává ještě větší váhu v porovnání s tím, jak dlouho pak rodiče se svými dětmi průměrně mluví. Tipnete si? Podle průzkumu je to přesně sedm minut. Sami rodiče jsou přitom často přikovaní k obrazovkám v rámci své práce na osm hodin každý den. A devět z deseti školáků hraje počítačové hry každý den.

„Jsou to naše data, lokální. A je to přeci obrovský rozdíl! Skoro čtyři hodiny – nebo dokonce osm hodin – versus sedm minut. Už proto je strategie digitálního rodičovství důležitá. Je to dnes už prostě součást výchovy,“ vysvětluje Božík. Víte třeba, jak často vaše děti hrají hry na záchodě? Podle průzkumu HyperX, na kterém Božík spolupracoval, tam s hrami tráví čas šest procent z nich.

Jak moc je těch 220 minut?
Doporučení různých asociací říkají, že děti by měly před obrazovkou trávit hodinu, některé dvě hodiny denně. Všechny naše výsledky ale ukazují, že tato doporučení jsou mimo. Protože v reálu to prostě funguje jinak. Je tedy důležité, k jakému obsahu dítě navedeme. A že mu poskytneme pomoc nebo usměrnění k tomu, co se tam dozvědělo. Když čtyřleté nebo pětileté dítě posadíme před pohádku a kouká na ni samotné, je to něco úplně jiného, než když tam s ním sedíme a ptáme se ve vhodný okamžik na děj v ní. Cílem rodičů nemá být zabránit, aby se dítě střetlo s negativním obsahem, to ani není možné. Ale děti by měly vědět, že rodič je tu pro ně, aby za ním přišly, když narazí na něco, co je rozruší.

Na tom záchodě děti předpokládám tráví čas s mobilem?
Je to tak. Obecně nezáleží na tom, zda si dítě hraje v pokojíčku, v obýváku, nebo například na toaletě, ale spíš na tom, zda si hraje doma pod dohledem rodičů, ve škole, u kamarádů, nebo u prarodičů. Hraní je totiž třeba řešit v kontextu. Kdy neumíme říct, jestli těch našich 220 minut denně, které děti tráví u obrazovek, škodí, nebo pomáhá? Pokud neznáme obsah toho, co tam dítě zkonzumuje. Jen dvě třetiny rodičů zajímá, co si dítě na telefon nebo počítač stahuje a jaké hry hraje. Když víme, jaký je obsah, můžeme spíš říct, jestli mu to může uškodit, nebo pomoct. Zkrátka je třeba řešit individualitu dítěte, obsah, časový i prostorový kontext toho, kdy hraje nebo je na internetu.

Mají rodiče povědomí o tom, jak před obrazovkami děti tráví čas?
To je přesně to, o co by se rodiče měli zajímat. Jako rodič bych měl vědět, jaký obsah dítě konzumuje, co ho na tom baví, co naplňuje jeho svět. Na jeho sedm hodin ve škole se zeptáme za těch sedm minut. A stejně tak bychom se měli ptát na jeho digitální svět. Ne jen kritizovat, s despektem říkat, proč se díváš na tohoto youtubera. To je signál k dítěti, že nás vlastně nezajímá, co dělá, že ho chci jen zkritizovat z pozice, ze které – minimálně z pohledu dítěte – tomu vůbec nerozumím. Je to extrémní případ, ale myslím, že relativně častý.

Michal Božík

Foto: Magdaléna Tomanová

Michal Božík dřív působil jako vývojář počítačových her i jako učitel

A co děti před obrazovkami nejčastěji dělají?
Vždy je to kombinace. Hry hrají chlapci i děvčata. Sociální sítě stejně tak. Když chodím dělat prevenci na školách, učitelé mi říkají: s chlapci si projdete hry, s děvčaty sociální sítě. Ale tak to vůbec není. Téměř všechny děti baví hry, YouTube nebo sledování videí, ve starším věku sociální sítě. Facebook je pro ně platforma pro starce, Instagram taky platforma jejich rodičů, nejvýraznější jsou Snapchat a TikTok. Rodiče se často bojí obsahu, ale doporučil bych se i zamýšlet nad tím, kdo je tvůrcem TikToku. Je to čínská firma a mají historii, že sledují a pracují pro čínskou vládu, která je autokratická, tam bych se obával i toho.

Asi ale není v možnostech rodičů pochopit všechny ty platformy.
Netřeba toho hodně studovat nebo rozumět obsahu, ale stačí se dítěte zeptat. Já třeba dlouho nerozuměl, proč se lidi dívají na takzvané letsplaye, kdy někdo hraje hru a vy ho u toho sledujete. Dokud jsem si neuvědomil, že to není tolik o hrách jako o těch lidech. Jako my máme třeba oblíbeného moderátora v televizi, tak děti mají letsplayera.

Jaké jsou tedy ty zmíněné rodičovské strategie?
Jsou dva extrémy a je jednoznačné, že jsou problematické. Jeden je úplně volný – nechám dítě dělat s obrazovkami, co chce. To nebývá až tak časté. A druhý extrém je ten, že dítě v zásadě vůbec k technologiím nepustím. Ale když se s technologiemi postupně seznamuje a jsou mu adresované, pochopí lépe rizika.

Neříkám, že by rodič neměl být kurátorem obsahu, ale je taky třeba trochu kompromisu.

Oba extrémy, které jste zmínil, jsou ale špatně.
Ano. Vezměme si třeba přístup k pornografii – děti, které se k ní dostanou jako malé, si na ní vypěstují, řekněme, závislost, osvojují si nevhodné vzorce toho, jak vypadá sexuální život. Později nerozumí, že to, co viděly v pornografii, není to, jak to má vypadat ve fungujícím vztahu. Když o tom rodiče neví a nezasáhnout, je to špatně.

A vědí rodiče, kdy se děti s pornografií setkávají?
U některých témat si myslíme, že je zbytečné je s dítětem otevírat, že je na ně dítě ještě malé. Pornografie je jedno z nich. S prevencí se setkáváme buď minimálně, nebo velmi pozdě. Často slyším od rodičů, že si představují, že se s ní setkají páťáci, šesťáci. Ale tuhle jsem se bavil s kolegyní, že se její pětileté dítě o tématu bavilo s vrstevníky. Děti se setkaly s videy a řešily to spolu, samozřejmě svým jazykem.

Co s tím?
Když dítě zpracovává zážitek samo nebo s vrstevníky, tak je to jiné, než když ho zpracovává s rodiči. Je třeba mít zdravý zájem. Už jen rozumět důvodu, proč je pro mé dítě tento obsah důležitý, je velký pokrok ve výchově. Neříkám, že by rodič neměl být kurátorem obsahu, ale je taky třeba trochu kompromisu, pochopení pro obsah, který konzumuje.

Děti jsou v digitálním prostředí od útlého věku

Odhadneme, kdy o takových tématech s dětmi mluvit?
Ne, často si myslíme, že na témata je příliš brzo, třeba jako s tou pornografií. Anebo se bojíme věci správně pojmenovat. Třeba při drogové prevenci se preventisté bojí říct, že drogy mají pozitivní účinky – teď to možná někdo bude považovat za kontroverzní –, ale proto je přeci lidi berou. Protože zažívají euforické pocity. A tím, že se držíme narativu, že drogy jsou špatné, častokrát se bojíme dětem něco takového říct. Dítě je naučené, že drogy jsou zlé, a když se k nim někdy třeba přesto dostane a vyzkouší je, zjistí, že má pozitivní pocity. A že mu tedy všichni lhali. Pak existuje šedá zóna mezi rodiči a školou, kdy si rodič myslí, že se to probere ve škole, ve škole si zas myslí, že je to příliš citlivé a že to proberou doma. Typicky sexuální témata. A tak si tato témata děti řeší mezi sebou nebo samy na internetu. Ale v šedé zóně je dítě ztracené samo a bez podpory.

Můžete ještě rozvést ty rodičovské strategie?
Zakazování všeho je jen jeden extrémní příklad. Většina rodičů ale zapadá do nějakého středu. Máme takové dva velké balíky – aktivní a restriktivní mediace. Rodič je mediátor, který zprostředkuje kontakt dítěte s technologií. Ty dva balíky nejsou na jedné úsečce, jdou paralelně vedle sebe. Nízká aktivní, vysoká aktivní, stejně tak nízká restriktivní, vysoká restriktivní. Skóre se počítá pro oboje a z toho nám vzniká nějaký mix. Oboje je to balík věcí, které rodič dělá – limitování, nastavování pravidel, technické restrikce, na druhé straně vysvětlování, pomáhání, bavení se o technologiích či společné užívání… Společné hraní, i když jde o počítačové hry, může být cesta do dětské duše. Chápe to tak pětina rodičů. A skoro polovina rodičů s dítětem hraje, nejčastěji s těmi nejmladšími, ale nevzdáváme to ani se školáky a teenagery.

Společné hraní, i když jde o počítačové hry, může být cesta do dětské duše.

Je to tak, že při vysoké restriktivní strategii dítě bude využívat obrazovky jen minimálně?
Úplně malé děti se samy k obrazovkám nedostanou, ale studie naznačují, že pokud je například u teenagerů restriktivního přístupu příliš, často to vede paradoxně ke zhoršení problematického užívání. Je ale fakt, že jiná studie říká, že tam efekt vůbec není. A třetí, že může být pozitivní. Zatím se nám v zásadě ukazuje, že čím starší máme dítě, tím víc by mělo být aktivních prvků. U mladších dětí pak restriktivních. Je to i to, co je sociálně žádoucí, co nám odpovídají rodiče ve výzkumech. Ale pak je tu zase dojem – rodiče si myslí, že umějí provádět aktivní mediaci. Když se ale zeptáme dětí, řeknou, že spíš dělají restriktivní.

Proč se výsledky výzkumů tak liší?
To téma zkoumáme pár let. Ve světě možná dvacet, u nás ještě méně. Výsledky ještě nejsou úplně jasné.

Vaší velkou specializací jsou hry, zdůrazňujete, že se toho děti při nich můžou hodně naučit. Co jsou ty hlavní oblasti?
Děti se při nich učí hodně, a to v několika částech – intelektuální, sociální, emocionální i morální. Učí se řešit problémy, rozvíjejí si paměť, myšlení, rychlost reakce třeba u stříleček, schopnost zaměřit se na detail a mnoho dalších a dalších mikro věcí. A to je jen ta intelektuální část. Učí se komunikaci, spolupráci, ale taky třeba seberegulaci. Častokrát když dítě nezvládne danou úlohu, přichází frustrace, se kterou se musí vyrovnat. Učí se empatii, když se vciťuje do ostatních. Ve hrách se může stát ledasco. Může se v nich ledasco. Třeba 16letý mladík šéfuje dalším členům gildy – 50letým lidem. A je to v podstatě jako by řídil firmu, ovládá jejich vztahy a určuje další kroky. A to je přeci báječné. Kde dá náš svět šanci 16letému člověku, aby řídil dospělé?