Od pátku 24. května do prvního června si v Praze užijete festival Arena. Smíchovské Erpet centrum se promění na živé cirkusové městečko plné divadla, akrobacie, poezie, hudby i dětského programu. A hlavně jedinečných zážitků. „Jako když jdete na trh. Nemáte povinnost něco koupit nebo jít na představení, ale vidíte ty barvy a cítíte ty vůně a jen nasáváte atmosféru,“ láká diváky umělecký ředitel akce Petr Forman.

Sourozenci Matěj a Petr Formanovi – synové režiséra Miloše Formana a sami zkušení divadelníci a umělci – festival Arena pořádají letos už posedmé. Také tentokrát návštěvníkům nabídnou přehlídku vystoupení od světových zástupců nového cirkusu. Tedy disciplíny, která tradiční cirkus proměňuje a obohacuje o divadlo, tanec, ale třeba i o kousek poezie.

Ze Smíchovské náplavky se festival Arena, jehož je CzechCrunch partnerem, přesunul o pár desítek kroků proti proudu Vltavy do Erpet centra. Vůbec poprvé v Česku zde předvedou svá akrobatická kouzla včetně skoků skrz kytary oceňovaní umělci z Le P’tit Cirk. Soubor My!Laika zase rozjede cirkusový kabaret, kde se nejen žongluje. A dokonce dojde k věci na festivalu nevídané – repríze loňského představení. Znovu se rozjede stěna smrti od Le Mur de la Mort!

„Ta nezklame nikoho. Pro mou generaci to je vzpomínka, pro mladší zase úplný zázrak, že ještě někdo jezdí na motorce, která smrdí benzínem a dělá randál,“ říká umělecký ředitel festivalu Petr Forman. I když s tím ředitelováním na něj moc nechoďte „Já jsem to nevzal kvůli nějaké funkci nebo ambici, ale protože jsem si přál, aby lidé viděli věci, které mě fascinují a které jsou v našem oboru dotažené k dokonalosti,“ říká v rozhovoru, ve kterém je řeč nejen o novém cirkusu, ale i o Netflixu nebo Václavu Havlovi.

Jaký bude letošní festival Arena?
Naši produkční, naše PR, všichni kolegové, kteří pro festival shání peníze, by mi řekli: „Musíš říct, že to bude vynikající, dechberoucí, skvělý!“ Jenže já nechci nikomu vnucovat svůj pocit. Opírám se o něj při výběru představení, to je jasné. Ale když chci představení lidem přiblížit, je pro mě důležité to, co mi na něm přijde výjimečné nebo originální. Podle mě je správné, když si člověk odnese svůj vlastní zážitek a ohodnotí si to sám. A je jedno, jestli se budete smát, budete v napětí nebo se budete bát. Ale chcete být v atmosféře, která vás strhne. To bych si přál, aby náš festival splnil. Že když už lidé mají volný čas, který nám věnují, když už se rozhodnou za návštěvu utratit peníze, tak aby z toho měli zážitek.

Jeden z nejvýraznějších zážitků loňského programu byla stěna smrti, přitom ale představení jinak nereprízujete. To byla Le Mur de la Mort takový úspěch?
Snažím se vždy zvát nové věci. Jenže loni jsem viděl velký zájem o tuhle atrakci a uvědomil jsem si, že po covidu se lidé chtějí především bavit. Ani tato doba není ve světě úplně šťastná a není nakloněná poezii. Loni jsme třeba měli nádherné představení Sono io? od cirkusu Ronaldo. Kdo tam byl, tak se u toho dojal, lidé brečeli, bylo to nádherné. Jenže lidí přišlo málo. Podívali se doma na video, které to představení nádherně a přesně prezentovalo a do něhož ta poezie byla již vtisknuta – a vyrazili raději na stěnu smrti.

Já osobně mám takovou poetiku moc rád, nicméně sám jsem si uvědomil, že jestli má být náš festival úspěšný, musíme se rozkročit i do toho světského světa. Když už lidé mají volný čas a chtějí utratit peníze, tak často chtějí na těžkosti zapomenout. Dnešek není vůči poezii až tak vstřícný.

Ale vůči adrenalinové stěně smrti ano?
Ta nezklame nikoho. Pro mou generaci to je vzpomínka, pro někoho mladšího zase úplný zázrak, že ještě někdo jezdí na motorce, která smrdí benzínem a dělá velký randál. A takhle na stěně! Ale popravdě, Le Mur de la Mort beru letos trošku jakoby mimo program. Už to tu bylo, už to není originál, už to lidé znají… Ale pozor, to není nic špatného. Funguje tady to, čemu Francouzi říkají bouche-à-oreille, z pusy do ucha, šuškanda. Že si o stěně smrti lidé řekli a lístky byly fuč. Tak ji budou moci aspoň zažít, když ji nestihli.

Přesto těžištěm festivalu zůstává nový cirkus, ne ta čistě světská zábava.
Ano. Když se řekne nový cirkus, tak je to stále pojem, funguje to, je to značka a lidi baví, zajímá a přijdou. Platí to u nás, platí to i u Letní Letné. Takže kromě stěny smrti jsou v programu nové věci, například My!Laika vezou dvě představení, La Soirée je takový větší kabaret, jejich nejnovější projekt Winter je zase originálnější. A pak tu je Le P’tit Cirk. Kdo chodí na zmiňovanou Letní Letnou, tak je to představení přesně pro něj, opravdu nový cirkus. Do Česka přijedou vůbec poprvé, přitom jsem po nich koukal už před lety a hodně jsem je chtěl.

To až teď měli Le P’tit Cirk čas?
Oni nám kdysi dali termín. Ale pak mi zavolali, že se spletli, a zrušili to. To mě štvalo, to se prostě nedělá! Tak už jsem o ně nestál, i když nabízeli, že přijedou další sezónu. Ale uběhly asi dva roky a jeden známý, co řídí velký festival ve světě, mi říká: „Už jsi viděl Le P’tit Cirk? To je úžasný!“ A já na to: „No, viděl – a taky mě pěkně se*ou!“ Jenže jsou fakt dobří, tak jsem zahodil pýchu a domluvili jsme se. A jsem moc rád, že na Areně letos budou.

Co je největší lákadlo pro vás osobně?
Strašně oceňuju, když někdo jde svou cestou, když je opravdu originální a baví vás ho sledovat jako herce i jako člověka. To máme v nádherném představení Searching for John od Stefana Kinsmana. Je to mladý kluk, který vystudoval jednu ze špičkových cirkusových škol v Toulouse. Totiž, někdy vidíte divadelní společnosti, které jsou vynikající a podají vlastně až sportovní výkon, který vás oslní. Jenže pak je potkáte v baru a ani nevíte, že to jsou oni, soustředí se čistě na výkon. Ale já dávám přednost tomu, když se to spojí a umělec vás baví jako herec i jako člověk.

Čím vás tak zaujal?
Řeknu to trochu složitě, ale mějte se mnou trpělivost. (smích) Když jsem studoval katedru loutkářství na FAMU, tak jsme na konci skládali slib. Že to, co jsme během studií nabyli, budeme dál rozvíjet. A já jsem v tomhle staromódní, oldschoolový a možná naivní, ale vždycky si na to vzpomenu. Slíbil jsem, že se budu snažit navázat na to, co jsem se naučil. Přemýšlet, jak to posunout třeba jen o malý kousek dál. Ne že budu jen napodobovat to, co funguje nebo je úspěšné.

A kumšt, tedy umění, je jeden z mála oborů, kde tu možnost máte. Všude můžete vyvíjet a přemýšlet, jasně, ale truhlář nemůže udělat stůl, co se kýve. Zato kumštýři mohou bezmezně pracovat s fantazií. Mohou jít cestou, kterou nikdo nešel, mohou jít do velkého rizika a je to legitimní cesta. Vlastně i vaše povinnost. Já si takového přístupu moc vážím a Searching for John jde právě touhle cestou.

A může po ní jít, protože je mladý, protože je dobrý? Případně oboje?
Vyšel ze školy a řekl si, že to udělá takhle. Nic ho netrápí, nesvazuje, má zdravou drzost. Někdy se to nepovede, ale on zrovna uspěl, protože opravdu umí. Samozřejmě platí, že když stárnete a máte zkušenosti, tak se vám něco povede a lidé to od vás čekají. Že vám řeknou: „Vždyť to tvoje dřívější dílo bylo tak pěkné, proč děláš tohle nové?“ To vás začne zatěžovat a třeba jen podvědomě se tomu začnete přizpůsobovat. Ale u Stefana Kinsmana to zatím nehrozí, cítím tam velkou svobodu a originalitu.

Letos se festival přesunul ze Smíchovské náplavky dvě stě metrů proti proudu Vltavy do Erpet centra. Jaká to bude změna?
Po dlouhé době vytvoříme takové městečko, náměstíčko. Využíváme bývalý sportovní areál s fotbalovým hřištěm, kde budou stany, mezi nimi bude živo, něco k jídlu, něco k pití, včetně koutů, kde si lidi můžou prostě jen tak odpočinout. Anebo koukat a nasávat atmosféru na jednom místě. Vlastně jen loď Tajemství zůstala letos přes řeku na Výtoni. Ta doplňuje program festivalu Arena o představení zaměřená o víkendech především na dětské a rodinné publikum. Ale to je zase nádherná příležitost nasednout na přívoz a přejet Vltavu. Za tři minutky jste tam, ještě se s rodinou stihnete vrátit na něco v Erpet centru a dát si pivko.

Proč jste se stěhovali?
Na náplavce byl krásný prostor u řeky, byl to takový pomyslný balkon, po kterém jste mohli procházet zleva doprava. Ale současně byl hodně roztahaný. Tady loď, tady náplavka, tady něco nad náplavkou, na hřišti… Ne snad, že bychom tam nechtěli být, dokonce i Praha 5 nás hodně podporuje a má zájem, ale prostě se tam s některými věcmi nevejdeme. Větší stany už není kde postavit. A Erpet je ze Smíchovské náplavky jen kousek.

A co takový náhodný kolemjdoucí bez vstupenky na konkrétní představení? Užije si festival taky?
Jestli bude počasí, jaké bylo teď, takže pěkně sluníčko a bez mraků, tak to bude nádhera. Když jdu na Letní Letnou, tak se ani nemusím jít na něco podívat jako divák. Mě baví se dívat na ty lidi, tamhle slyším hudbu, odtamtud zase jinou, tady si s někým popovídám. Přesně takové to chceme letos mít. Jako když jdete na trh, vidíte ty barvy a cítíte ty vůně, do toho někdo hraje na kytaru. Nemáte žádnou povinnost jít na nějaké představení. Možná vás to zláká a narychlo si vstupenku koupíte… anebo taky ne a budete si jen užívat cirkusové městečko. A na programu jsou taky dva parádní koncerty. Nemusíte se s lístkem postavit k pódiu, můžete je mít v pozadí jako kulisu. Věřím, že kdokoliv přijde, bude mít zážitek.

Je těžké z pozice uměleckého ředitele udržovat zájem diváků už sedmým rokem?
Vždycky si vzpomenu na slova pana prezidenta Havla. On říkal, že kumštýři by měli vědět, že divák není blbej a má málo času. Já jsem to ředitelování nevzal kvůli nějaké funkci nebo ambici, ale protože jsem si přál, aby lidé viděli věci, které mě fascinují a které jsou v našem oboru dotažené k dokonalosti.

Není to ale otázka vkusu a osobních preferencí?
Můj vkus samozřejmě může být jiný než někoho jiného, ale vadí mi, když jsou věci ošizené řemeslně. To pak návštěvník vidí, že něco nesedí. Že rám obrazu v galerii je oprýskaný. Že je nakřivo. Je úplně legitimní vidět umění a říct, že to není můj vkus nebo že mu nerozumím. Ale když je odfláknuté a není poctivé, to pozná každý. Za to by se měl stydět každý řemeslník. A kdo kumšt dělá, ví, že řemeslo k umění zatraceně patří. Od nápadu k realizaci je často dlouhá cesta.

Kromě toho, že vezmete na milost někoho, kdo vás před lety naštval, kam jde festival jako Arena posouvat?
Jak jsem zmiňoval na začátku, ta doba po covidu je jiná. Musíme fakt přemýšlet nad tím, za jakých okolností a podmínek jsou lidé ochotní přijít. Vždycky tady bude skupina lidí, co má nový cirkus ráda, ale mnohem větší je ta, kterou chcete nějak získat. Jenže zároveň si chcete udržet ducha toho projektu.

Nechceme dělat věci jen kvůli tomu, že jsou velké nebo očekávané. Když si pozvete Cirque du Soleil, neproděláte. Čímž rozhodně neříkám, že je to špatná věc, ale není to směr, kterým chceme jít. Nechceme ztratit tvůrčí svobodu a důvěru lidí, kteří náš vkus a festival znají. Takže se malými krůčky posouváme dál a dál, ale neustále chceme mít představení pro celé rodiny, představení, která nás samotné baví, a hlavně představení, která považujeme za originální.

Kdo je vaší konkurencí?
Z podobných akcí je to prakticky jen Letní Letná, ale já bych to ani za konkurenci nepovažoval. Spíš vidím soupeře v Netflixu a Voyu a dalších kanálech, které si mnoho lidí snadno předplatí a které nabízejí i atraktivní, vzrušující, moudrou či lacinou, ale často řemeslně a filmově dokonale zpracovanou zábavu. Co se totiž stalo za covidu? Každý si koupil televizi s velkou obrazovkou. Sednete si před ni a jste v tom světě. Lidé prý už ani tolik nechodí do hospody, koupí si pivo a baví se doma…

… a nechodí ani do divadla.
Určitě si víc vybírají a zvažují, co dělat, když mají volný čas. Je to logické. Představte si takového normálního člověka, když má trochu času. Rozhodne se, že půjde do divadla, ale může se stát, že bude zklamaný. Zkusí to ještě jednou, ale když ho to zase zklame, potřetí už riskovat nebude. Protože ví, že zábavu nebo i tu kulturu má doma na dosah. Je to násobně větší konkurence než kdy dřív.

Co s tím?
To je to, nad čím neustále přemýšlím. Jak to dělat, aby i v dnešní době pořád bylo umění strhující a lidé měli potřebu tam jít? Aby si řekli, že to prostě musí vidět nebo slyšet. Lidé se bojí zklamání, ale já jim říkám, ať se nebojí. Svět je obrovský, a i když se dvakrát zklamete, tak potřetí vám to může změnit život.

Na začátku jste říkal, že byste si přál, aby byl festival zážitkem. Jaký zážitek by to měl ideálně být?
Já bych si přál, aby lidi vstupovali do světa umění, do té pomyslné Areny s nadějí. S očekáváním toho, že je stále může fascinovat. Žádné: „Ach jo, zase do divadla…“  Aby udrželi tu naději, že kumšt může stále mít nějakou hodnotu. Protože ta konkurence, kde se lidé mohou bavit a něco zažít, je obrovská. Aby v sobě měli víru, že svět divadla dokáže být něčím výjimečný a jiný. A to díky lidem, kteří pracují se svou fantazií, s poezií nebo se svým tělem. Lidem, na které si prakticky můžete sáhnout, vidět je z metru. To jinde nebude.