Obličej Martina Dorazína si možná nevybavíte, jeho hlas zato ale nejspíš poznáte. Vysoký rodák z Valašského Meziříčí je totiž od roku 2022 stálým zpravodajem Českého rozhlasu na Ukrajině, odkud informuje o tom, co se v zemi děje. Hlavně ale jezdí do míst, kam se kvůli blízkosti bojů jen tak někdo nevydá a neúnavně informuje o tom, jak žijí lidé, co se je rozhodli neopustit, a jakou daň si válka na všech vybírá. Nyní o jeho práci, za kterou posbíral už řadu novinářských cen, vzniknul i unikátní dokument Válečný zpravodaj.

Martin Dorazín je totiž jediný český novinář, který na Ukrajině od roku 2022 stabilně působí. Jak vám bude po pár záběrech jasné, má tuto zemi a její obyvatele rád. A taky má svou práci, konkrétně tu část, která zahrnuje nutnost být tam, kde se něco děje a reportovat o tom, v krvi. Ve filmu, za nímž stojí trio autorů David Čálek, Benjamin Tuček a Václav Flegl, ho tak prakticky neustále uvidíte s natáčecím zařízením či telefonem (a všudypřítomnou cigaretou) v ruce.

Jeho aktivity, tak jak je můžeme sledovat, zahrnují co nejvíc času v terénu a kontaktu s obyčejnými lidmi, kteří čelí realitě, o níž Dorazín do Českého rozhlasu promlouvá. Jak sám totiž říká, bavit se s lidmi, kteří jsou na místě, považuje na novinářské práci za to nejdůležitější – všechno ostatní si totiž může načíst, podívat se na to v televizi nebo si to klidně vytelefonovat z Prahy.

Místo toho si tak reportér, který působil jako stálý zpravodaj ve Varšavě nebo Moskvě a byl i tím válečným v Afghánistánu či na Balkáně, kolem sebe tvoří síť lokálních lidí, kteří mu jednak pomáhají s pohybem v místě, jednak s nimi navazuje úzké kontakty a prožívá jejich mezní situace. Což je přesně to, co ho zajímá.

Ve Válečném zpravodaji se tak hned ze začátku ocitneme na cestě do zničeného města Avdijivka v Doněcké oblasti. Dorazín tam spolu se svým parťákem, pastorem Olehem Tkačenkem, z něhož se stal dobrovolný pekař, přiváží živořícím obyvatelům odmítajícím se evakuovat chleba. Spolupráce těchto mužů a návštěvy nejrůznějších, válkou zdecimovaných, míst se pak táhnou celým bezmála osmdesátiminutovým snímkem.

Během nich sledujete Dorazína, jak odvádí práci, ve které se mísí ta novinářská – tedy poslouchání příběhů, zaznamenávání názorů a výpovědi lidí, s natáčením zvuků a videí –, s tou humanitární, k níž se připojuje díky svým průvodcům. Válečný zpravodaj zdaleka nezachycuje celou šíři Dorazínových aktivit nebo množství lidí, se kterými spolupracuje. Snaží se ale nabídnout co nejlepší ukázku toho, co tato mise obnáší včetně mnohdy velmi depresivních momentů – ať už jde o záběry zničených měst, nebo rozhovory s lidmi, kteří se schovávají v temných sklepích, ale zároveň je odmítají opustit.

Mezi jednotlivé „pracovní cesty“ k frontě, jsou pak nastříhané sekvence z Dorazínových rozhlasových výstupů, ale i záběry z jeho ukrajinského bytu nebo cesty do Česka. Během nich dostávají prostor jeho úvahy nejen o konfliktu jako takovém, ale i o vývoji současného Ruska, povaze práce válečného zpravodaje a její slučitelnosti s partnerským a rodinným životem nebo o tom, jak on sám hrůzy, které vidí, prožívá a vyrovnává se s nimi.

Právě v těchto momentech je film úplně nejautentičtější a nejsilnější. Pohled na muže, který žije v obklopení mnoha lidí, ale přesto sám a s neustále připraveným mikrofonem a zásobou kabelů pro každou možnou variantu, která by mohla nastat, dokonale podtrhuje to, jak o své práci Dorazín mluví a přemýšlí. Někdy to může působit až smutně, za vším je ale cítit obrovské odhodlání.

Právě to chce ostatně trio autorů Čálek, Tuček, Flegl předat. Jejich snímek není totiž „jen“ dokumentem o muži, který získal ty nejprestižnější české novinářské ceny a dočkal se i návrhu na nejvyšší státní vyznamenání (a přesto nejradši – jak si z něj i ve filmu utahuje jeho kolegyně Petra Procházková –, chodí v teplákách). Kromě toho má ještě dvě roviny.

Ta první je ryze praktická. Má ukázat, jak novinářské výstupy z válečné oblasti vznikají. Autoři k tomu vypracovali i speciální edukační program nebo zkrácenou verzi snímku, která zamíří i do škol. Má pomoci bojovat se sférou dezinformací a fake news, ale i nechat nahlédnout pod výrobní pokličku všem, kteří by se žurnalistikou chtěli jednou živit.

Foto: Valecnyzpravodaj.cz

+6

Tou druhou je velký celospolečenský apel, který se nese zcela v duchu toho, co o válce na Ukrajině říká nejen Martin Dorazín – že je tady a je vyčerpávající, možná přeneseně pro nás, ale zejména pro ty, kteří ji dennodenně prožívají a nevzdávají se. A že právě nevzdávat se je potřeba, protože jestli má něčeho agresor, tedy Rusko, hodně, je to čas a s tím také hraje.

Ve výsledku je díky tomu všemu Válečný zpravodaj, který začal vznikat loni, opravdu silným mementem se snahou co nejrealističtěji ukázat každodenní práci novináře ve vypjaté situaci. Co mu chybí je větší rámování a vysvětlení toho, kdo Martin Dorazín je, jaký je jeho předešlý vztah k regionu, pro koho pracuje nebo v jaké době se kde pohybuje. Místo toho vás vrhne na scénu a musíte se sami zorientovat.

Pro pochopení záměru filmu to není podstatné, pro ty z nás, kteří mají podobné usazení rádi nebo neznají potřebné záchytné body, je to menší, ale odpustitelný diskomfort. A asi se nestane, že by zrovna na tento film šel někdo, kdo by o jeho protagonistovi a válce na Ukrajině nic netušil. O to zajímavější pak můžou být případně debaty s tvůrci.

Válečný zpravodaj vstupuje do široké distribuce dnes, premiéru si ale odbyl na Varšavském filmovém festivalu a představil se i na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Z Polska si mimochodem odvezl cenu za Nejlepší dokument.