Během vlny požárů v Austrálii patřil k hrdinům. V jeho norách totiž přežívala i ostatní zvířata prchající před ohněm. Vombat je však zajímavý nejen pro chodby, kde strpí i další tvory, ale i pro svůj velmi zajímavý trus ve tvaru kostiček. Poznatky o něm by v budoucnu mohly mít i praktické využití a nyní zamířil i do pražské zoo.

Každý tvor na světě to umí, ovšem jenom vombat to umí takovým způsobem, že výsledek má tvar krychle. Právě tak totiž tvaruje svůj exkrement. I proto se řadí mezi mimořádně zajímavá zvířata a i proto po něm toužila pražská zoo. Dočkala se.

Samec vombata Cooper dorazil tento týden, nyní stráví měsíc v karanténě. Dočkat by se měl i samičky, a to přímo z Tasmánie. Kvůli covidu však není úplně jasné, kdy dorazí. Kostky budou ale každopádně v budoucnu v Praze produkovat živočichové dva. 

Co zní jako pouhá zajímavost, je zcela fascinující pro vědce. Ti odhalili, jak se hranatý trus tvoří. Patricia Yangová, která se zabývá hydrodynamikou tělesných tekutin na americkém Georgia Institute of Technology, si vypomohla zvířaty přejetými v Tasmánii. Ty pak začala zkoumat.

„Vznikla tak umělá simulace vombatího střeva a v tomto modelovaném prostředí badatelé pochopili, jak to funguje. Střevo vombata má měkčí a tužší oddíly a činnosti těchto dvou oddílů, které po sobě následují, vytváří kostičky. Ty udrží svůj tvar a takto opustí konečník,“ vysvětlil pro CzechCrunch kurátor pražské zoo Pavel Brandl. 

Tým porovnával střeva vombatů s prasečími, a to skrze nafukovací balónek. Díky tomu vědci zjistili, že z tekutého stavu na pevný se vombatí trus změnil až v poslední čtvrtině střev. Úplně na konci však různá elasticita způsobila, že se trus proměnil do dvoucentimetrových kostek. Skrze ně pak vombati komunikují.

Foto: Zoo Praha

První vombat v pražské zoo, samec Cooper

Výsledky výzkumu by podle Yangové mohly mít poměrně velký význam nejen pro vědu, ale možná i pro lidskou medicínu. Za prvé mohou mít praktické využití, protože vombati v podstatě ukázali na nový, dosud nepoužívaný způsob, jak vytvářet krychle. V medicíně to pak může být zajímavé pro řešení některých střevních problémů. To vše je ale ještě před vědeckou obcí. 

Stále také chybí odpovědi na některé otázky. „Sice už víme jak, pořád ale ještě nevíme proč. Existuje teorie, že si těmi kostičkami značkují teritoria. Rádi je dávají na vyvýšená místa tak, aby se jim neskutálely dolů, když je položí třeba na vyšší kámen. Podle mě je to ale trochu přitažené za vlasy,“ líčí Brandl. Pražská zoo každopádně tento výzkum přenechá jiným. 

Australský zachránce

Trus ale není to jediné, čím jsou tito vačnatci zajímaví. Vombati jsou noční zvířata a podstatnou část života tráví tím, že hloubí podzemní systém nor a chodeb. Ty jsou i půl metru pod zemí. „Vombati je využívají celý život. Platné jsou ale i jiným zvířatům, a to celkem velkým druhům, jako je například klokan bažinný. Třeba během požárů, před kterými se v norách ukrývají,“ líčí Brandl. 

To se ukázalo i předloni, kdy Austrálii sžíraly právě rozsáhlé požáry. Největší vombatí nory mohou mít až 360 hektarů a 89 různých vchodů. Úkryt přitom poskytují jak ptákům, plazům a hmyzu, tak větším zvířatům, jako jsou ježury, koaly nebo zmínění klokani. 

Pražská zoo ukáže návštěvníkům svého prvního vombata jménem Cooper zhruba za měsíc, a to v expozici Darwinova kráteru, který už zabydluje jiný zajímavý druh – tasmánští čerti. A přestože vombat je noční zvíře, Cooper se prý ukazuje i okolo oběda.

Do Prahy přicestoval ze zoo v Hannoveru, Česko nicméně přivítá ještě jeden pár těchto vačnatců. Tentokrát půjde o kontinentální druh. Ten ale zamíří do jiné zoo, která se bude chtít tomuto druhu věnovat. Pražská zoo bude domovem pro druh z Tasmánie. Je přitom teprve osmá v Evropě, která se chovem vombata může chlubit.