V případě člověka už to není žádný věk. A pokud by přeci jen byl, pak by to byl věk střední. U budov to ani zdaleka neplatí. Padesátiletá budova rovná se stará budova. Aspoň z pohledu emisí. Neznamená to, že máme všechny letité budovy bourat. Znamená to, že se máme zaměřit na to, jak nedopustit, aby právě domy představovaly uhlíkové bomby.

Česká rada pro šetrné budovy zpracovala první část analýzy Zero Carbon Roadmap pro stavebnictví, která se věnuje zhodnocení stáří a stavu budov v Česku. Ukázalo se, že v zemi je 2,3 milionu rezidenčních domů, jejichž věk je v průměru padesát let.

„Na stáří se musíme dívat jako na dobu od poslední zásadní renovace, přestavby či modernizace a pak na míru a kvalitu této renovace. Právě v tom oproti Západu zaostáváme a vedeme oproti Východu,“ říká pro CzechCrunch Petr Zahradník, projektový manažer České rady pro šetrné budovy. Nevadí tedy stoletý dům, pokud byl před pětadvaceti až třiceti lety rekonstruován. Padesát let od poslední velké renovace je ale podle Zahradníka skutečně velké číslo.

Emisní náročnost se běžně měří u energetiky, dopravy, průmyslové výroby nebo také u zemědělství a dalších sektorů. První tři představují největší znečišťovatele životního prostředí. „Budovy jako takové svoji vlastní kategorii nemají, berou si z uvedených odvětví všude trochu,“ dodává Zahradník.

Předpoklad je, že až osmdesát procent ze stávajícího fondu budov bude stát i za třicet let. Osmdesát procent budov je tak potřeba rekonstruovat. „Je nutné zaměřit se na renovace, podporovat jejich vysoký standard a maximálně pomáhat všem vlastníkům v jejich uskutečnění,“ říká výkonná ředitelka České rady pro šetrné budovy Simona Kalvoda.

„Proto je potřeba odstraňovat legislativní bariéry, poskytovat poradenství a nabízet možnosti jejich financování,“ dodává. Tempo je podle ní v Česku potřeba navýšit až trojnásobně.

Evropská unie má přitom v plánu, aby se Evropa stala do roku 2050 prvním uhlíkově neutrálním kontinentem. K tomu se zavázaly také členské země sedmadvacítky. Pokud se tak má stát, je potřeba se zaměřit i na budovy. Ty sice vlastní podíl na ekologické katastrofě nemají, je ale spočítáno, že na celkových emisích se domy podílejí víc než třetinou.

Odborné propočty a odhady se mohou podle Zahradníka lišit, plynou ale například z toho, že spotřeba energie v budovách je počítána na čtyřicet procent celkové spotřeby. „Hlavním cílem naší cestovní mapy je přehledně shrnout, které změny je potřeba uskutečnit, aby výstavba a provozování budov přispěly ke splnění dekarbonizačních závazků,“ říká Kalvoda.

Dva problémy budov

Podle rady se přitom bude muset ve vztahu k budovám něco zásadně změnit. Problém s nimi je dvojí – samotná výstavba a pak provoz. Většinu z celkových emisí domů činí ty provozní, které mají v drtivé většině původ ve spalování fosilních paliv pro vytápění, vaření nebo na spotřebu elektřiny v budovách. Dnes vznikají budovy, a plány jsou i na celé čtvrti, které jsou uhlíkově neutrální. Znamená to, že se podařilo minimalizovat provozní energie, a tím pádem i provozní emise.

„Je to ale většinou za cenu použití více izolantů nebo některých technologií. Ty zase zvyšují takzvané zabudované emise, které jsou spojené s výrobou materiálů. Zcela bezemisní budovu tak postavit neumíme. Leda z hlediska provozu, ale ne z hlediska použitých materiálů,“ popisuje Zahradník. Na výrobu materiálů navíc bude vždy potřeba elektřina, takže co největší možná a smysluplná dekarbonizace výroby elektřiny je podle odborníka jednou z podmínek dekarbonizace v budovách.

Co se materiálů týče, neznamená to, že bychom od teď měli stavět už jenom samé dřevostavby, byť právě dřevo je mnohem lepší než konvenční materiály. „Ale třeba beton se dá udělat z recyklátů nebo nízkoemisního cementu. Pak je to vždy otázka metodiky a toho, co je zrovna výhodnější,“ říká projektový manažer rady.

Emise se ale podle něj dají snižovat na mnoha úrovních. Ať už jde o optimalizaci návrhu a tvoření subtilnějších konstrukcí, nízkoemisní materiály, využití obnovitelných zdrojů, což zajistí, že budova sama vyrobí víc energie, než kolik potřebuje. Přebytek se pak může skladovat a později použít pro průmyslovou výrobu.

Neznámá u kanceláří

Zatímco u rezidenčních budov je problém, že jsou staré, u těch nerezidenčních je potíž, že se pořádně neví, jak na tom jsou. Ty první jsou totiž relativně dobře popsané, je u nich také znatelný vývoj renovací. U nerezidenčních nejsou data. A to ani o jejich energetické a emisní náročnosti z provozu i výstavby. Kanceláře a další objekty přitom v Česku zaujímají plochu 248 milionů metrů čtverečních.

Co se řešení týče, nabízí se samozřejmě zmínit stavební zákon a povolovací procesy a další předpisy navázané na českou legislativu. Podle České rady pro šetrné budovy by pomohla také existence metodického postupu vykazování a hodnocení emisí skleníkových plynů právě u budov. Je i nedostatek informací o různých výrobcích, protože to zákon nevyžaduje, a konečně legislativa také omezuje možnosti recyklace materiálu ve stavebnictví.

Stát by měl podle rady zafinancovat vznik národní databáze, metodiky a sběr dat. Následovat by měla také osvěta veřejnosti tak, aby vznikla poptávka po udržitelných materiálech a řešeních. „Ty nemusí být nutně dražší, často k nim ale panuje nedůvěra,“ říká Zahradník.