„Často je oznámení ženy o sexuálním násilí smyšlené. A my musíme prověřit, zda to, co nám říká, je pravda.“ Tak zněl nešťastný výrok, který pronesl policejní prezident Martin Vondrášek v pořadu Spotlight a který následně vzedmul vlnu rozhořčených reakcí a kritiky. Realita totiž bývá někde jinde. Křivých obvinění je v tomto případě minimum a větší problém je spíše počet znásilnění, které oběti vůbec nenahlásí. „Vondrášek vyslal jasný signál k obětem, že se nemají obracet na policii, což mi přijde smutné,“ říká Johanna Nejedlová z neziskové organizace Konsent v rozhovoru pro CzechCrunch.

Johanna Nejedlová založila v roce 2016 neziskovou organizaci Konsent v reakci na průzkum Amnesty International, který říkal, že 67 procent Čechů se domnívá, že za znásilnění si oběť může sama. Společně s dalšími členkami organizace tak začala napříč českou veřejností bořit mýty nejen o sexuálním násilí, v průběhu let pak také začala usilovat o to, aby se v Česku změnila definice znásilnění.

A byť od roku 2016 ušla česká společnost velkou cestu, výrok policejního prezidenta Martina Vondráška ukázal, že někteří lidé stále zpracovávají informace vytržené z kontextu a uchylují se pak k domněnkám, které nemají s realitou nic společného. Bohužel i lidé, kteří v českém státě stojí na vysokých pozicích, na nichž by měli možnost přispět k pozitivní změně.

Podle dostupných dat přitom v Česku dojde ročně asi k dvanácti tisícům případů znásilnění a počet křivých obvinění se pohybuje mezi dvěma až deseti procenty. Co je ale větší problém? Počet nahlášených znásilnění, kterých je u nás ročně pouhých 800. Právě tím by se podle Nejedlové měla naše společnost zabývat především.

Foto: Nikola Ramešová

Tým Konsent se snaží bořit mýty nejen o sexuálním nasilí

Policejní prezident Martin Vondrášek v pořadu Spotlight řekl, že oznámení žen o sexuálním násilí jsou velmi často smyšlená. Můžete uvést na pravou míru, jak často k falešným obviněním dochází ve skutečnosti?
Pravda je taková, že přesné informace o tom, jaká je míra falešných oznámení, reálně moc neexistují. Jsou dva způsoby, jak můžeme záležitost posuzovat. Můžeme se podívat na křivá obvinění: když podáte falešné trestní oznámení, policie vás může obvinit z křivé výpovědi, což následně posuzuje soud jako trestný čin. A když se prokáže, že došlo k záměrnému falešnému nahlášení, odsoudí vás za křivé obvinění.

V Česku máme takových případů poměrně málo a zároveň nemáme přístup k rozpadu dat, abychom zjistili, za který trestný čin křivá obvinění byla. Nějaké informace sice přinesl před pár lety Český rozhlas, který přišel s číslem sedm procent, ale šlo o velmi specifické případy, které nevypovídají o celém obrázku společnosti.

Takže kam můžeme sahat pro relevantní informace?
Můžeme se spíše opírat o zahraniční výzkumy, které se touto problematikou zabývají a podle různých metodik se snaží detailně zkoumat, kolik by reálně takových křivých obvinění mohlo být. A to číslo osciluje mezi dvěma a deseti procenty z celkového počtu nahlášených případů znásilnění. Ale bohužel nevíme, jak je to v Česku, protože tady takový výzkum nikdo zatím nerealizoval.

Zahraniční výzkumy navíc říkají, že polovina falešných oznámení nepřichází od obětí, ale od jejich blízkých – buď to jdou sami nahlásit, případně oběť tlačí k tomu, aby to nahlásila. Mohou to být případy, kdy se něco přihodí v rodině a rodinní příslušníci situaci špatně vyhodnotí jako znásilnění, nebo může jít také o úmysl ve formě nějaké msty. Například při nepříjemném rozvodovém řízení, během kterého se řeší opatrovnictví a dojde ke křivému obvinění, že otec zneužíval děti. Jsou to tedy velmi specifické případy, ke kterým přece jen nedochází v tak enormním množství.

Později Vondrášek v tiskové zprávě uvedl – a teď ho spíše parafrázuji –, že v roce 2021 Policie ČR zahájila úkony trestního řízení pro podezření z trestného činu znásilnění v 1 193 případech, z nichž bylo ale 525 případů odloženo kvůli podezření, že se skutek nestal. Proč na základě toho ale nejde usuzovat, že je „velmi často“ takový čin smyšlený?
Je hrozně těžké zjistit, co je skutečně křivé obvinění a co je jenom obvinění, které znělo nevěrohodně nebo pro něj nebylo dostatek důkazů. U křivého obvinění musí být dokázané, že si ho někdo záměrně vymyslel, aby někoho poškodil. Nejsem si jistá, kde vzal policejní prezident ta čísla, protože moc nesedí s tím, co je v policejních statistikách. Nicméně i tak ale neznamená, že když se nějakých 500 případů odloží, skutek se vůbec nestal, respektive že se nestal ten daný trestný čin. Realita je taková, že policie neměla dostatek důkazů pro to, aby případ dál vyšetřovala, případně ten skutek třeba nesplnil znaky trestného činu.

Takže je postavené na hlavu na základě takových čísel usuzovat, že ke znásilnění nedošlo…
Ano, reálně to neznamená, že ten, kdo přišel znásilnění nahlásit, si ho vymyslel. Něco takového policie v tomto případě ani neposuzuje. Policie shání dostatek důkazů. Pokud důkazů pro posunutí případu není dost, odloží ho. Ten původní výrok ze strany policejního prezidenta byl hrozný, ale snaha ho tímto způsobem obhájit mi přišla ještě horší. Protože to, že nějaký případ nejde posunout dál, přece neznamená, že si ho 500 lidí vymyslelo.

Jaké jsou tedy ty skutečné problémy, které se znásilněním souvisejí a o kterých bychom se měli bavit?
Hlavní problém je ten, že znásilnění je trestný čin s nejvyšší latencí. A podle kvantitativních průzkumů, které proběhly v Česku například pod taktovkou organizací Profem nebo Persefona, se u nás může ročně stát až dvanáct tisíc znásilnění. My z toho máme nahlášených na policii okolo 800 znásilnění ročně. Což znamená, že mnohem větší problém než falešné znásilnění je to, že se znásilnění na policii nehlásí. Ale z nějakého důvodu naše společnost neustále stáčí debatu k falešným oznámením, i když reálně jde v porovnání s tím, kolik se děje znásilnění, o marginální problém.

Nechci vůbec tvrdit, že když někdo někoho falešně nařkne z takového skutku, nejde o závažný problém. Ale měli bychom se tady bavit spíše o tom, ke kolika znásilněním reálně dochází. Zkušenost se znásilněním mají navíc i muži. Data říkají, že ho zažije každý třicátý muž. Což znamená, že je mnohem větší pravděpodobnost, že potkáte muže, který má zkušenost s tím, že byl znásilněn, než že potkáte muže, který má zkušenost s tím, že byl falešně obviněn ze znásilnění. Přijde mi důležité si něco takového uvědomit.

Proč tedy oběti znásilnění nenahlašují?
Podle mě je to přesně kvůli tomu, co teď udělal policejní prezident. To k tomu přispívá. Oběti, což jsou teda v drtivé většině případů ženy, mají často pocit, že jim nikdo nebude věřit, že nemají dostatek důkazů nebo se domnívají, že se dostaly do situace, kterou si samy zapříčinily – například šly sami s někým večer domů a pak se jim něco takového stalo. Mají strach, že bude nastalou situaci policie zpochybňovat, jelikož nemá v této oblasti úplně dobrou pověst.

Ale víme, že se její přístup zlepšuje, víme, že prochází různými školeními, a víme, že je spousta případů, kdy byli policisté nebo policistky velmi nápomocní a oběti o zkušenosti s nimi hovoří pozitivně. I přesto má ale velká část společnosti pořád pocit, že se policie v takovém případě nebude chovat dobře. Další problém je také to, že ne každý chce nahlásit někoho ze svých blízkých. Díky průzkumům víme, že většina případů znásilnění se stane mezi lidmi, kteří se znají. Jít pak nahlásit člověka, kterého znáte, je mnohem náročnější, protože nevíte, jak na něco takového bude reagovat a nevíte, jak se následně situace bude řešit, jestli se neobrátí proti vám.

Znásilnění se stále často zlehčuje a jak jste sama řekla, pozornost se obrací jiným směrem. Proč se k němu naše společnost takto staví?
Dlouho jsme měli znásilnění reprezentované v mediálním prostředí buď jako brutální útok od někoho cizího, kdy není pochyb o tom, že k němu skutečně došlo, nebo jsme s ním přicházeli do kontaktu v populární kultuře, kdy bylo spíše zesměšňované. Což podle mě přispělo k tomu, že ho společnost vnímala jako marginální problém nebo jako něco, co si ženy často vymýšlejí, aby se někomu pomstily. Pro lidi je také přijatelnější se na znásilnění dívat jako na něco, co se může stát jenom někomu, kdo si ho sám zapříčinil, kdo se například choval nevhodně. Mají pak pocit, že jim nebo jejich blízkým se to přece nemůže nikdy stát, protože se chovají správně, nechodí v krátkých sukních nebo by nešli přespat ke kamarádovi.

Přispívá k tomu také to, že je ve společnosti velké procento lidí, kteří něco takového udělali. Sexuologové Weiss a Zvěřina dělali asi do roku 2005 pravidelné průzkumy sexuálního chování, kde se ptali mimo jiné na to, jestli se respondenti dopustili znásilnění. A devět procent mužů respondentů uvedlo, že ano – byly to samozřejmě anonymní dotazníky. Což znamená, že nějaká část populace se tohoto činu v minulosti dopustila a můžeme předpokládat, že se bude vůči znásilnění vyhraňovat negativně. A dává to smysl, protože když máme data k tomu, že každá desátá žena zažila znásilnění, musí být ve společnosti někdo, kdo to dělá.

Nebylo by tedy záhodno takové výzkumy začít opět dělat, když poslední proběhl před téměř dvaceti lety?
V této oblasti je bohužel těžké získat financování. Je to ale jedna z věcí, po které v Konsentu voláme, aby se stát snažil získávat taková data a prezentoval je veřejnosti. Když se tím totiž zabývají například neziskové organizace, musí složitě shánět peníze a lidé je pak často obviňují z toho, že data nejsou objektivní. Což ale jsou, protože takové výzkumy dělají externí dodavatelé. Ale myslím si, že by takový monitoring měl být v roli státu v rámci nějaké prevence.

Ještě zpátky k výroku policejního prezidenta. K čemu vlastně přispěl?
Vyslal jasný signál k obětem, že se nemají obracet na policii, což mi přijde smutné. Myslím, že to podkopává práci policistů a policistek, kteří se snaží o to, aby se na ně jak ženy, tak muži s touto zkušeností obraceli. Protože když uslyšíte: „Ženy si často znásilnění vymýšlejí. Sám jsem to zažil.“ Tak si řeknete: „Aha, tak mně věřit nebudou, když tam přijdu.“ Zároveň tím ale ukázal, že se vnímání této problematiky v naší společnosti zlepšilo. Vzedmula se totiž spousta negativních reakcí. Takže je vidět, že se společnost někam posouvá. Myslím, že v roce 2012 by to nevzbudilo takovou vlnu zájmu a odporu.

Na vás se jistě obrací spousta lidí, kteří zkušenost se znásilněním a s následným jednáním na policii mají. Má i nějaké světlé stránky?
I díky spolupráci se spolkem NA*HLAS víme, že zkušenosti s policisty a policistkami jsou i pozitivní. Lidé mají zkušenosti s tím, že narazili na velmi citlivé jednání a policista nebo policistka se jim snažili přesně vysvětlit, co se bude dít. Přijde mi velmi důležité, že když se na stanici ptají na něco nepříjemného, vysvětlí, že se neptají proto, že chtějí zpochybňovat to, co oběť říká, ale proto, že musí získat co nejvíce informací, aby mohli v šetření postupovat správným způsobem. Policie umí jednat s respektem, takže pozitivní zkušenost s ní mají lidé i v případě, kdy nedojde k odsouzení kvůli nedostatku důkazů. Ale stále je dost žen se zkušeností, která pro ně byla velmi frustrující a znovu by na stanici nešly, protože jim to k ničemu nebylo a spíš jim to ve vyrovnávání se s traumatem přihoršilo.

Jak by měla tedy oběť znásilnění postupovat, když se rozhodne jít na policii?
Ze zkušeností, které máme, víme, že je vždycky lepší jít na policii s právním zástupcem. Existují neziskové organizace, které jsou schopny poskytnout právní zastoupení a právní konzultace zdarma. Třeba Profem, Persefona nebo Acorus. Určitě je totiž dobré mít s sebou někoho, kdo ví, co si na policii mohou a nemohou dovolit, kdo oběti pomůže, aby se nenechala odbýt, a kdo jí řekne, jaká má práva. Informuje ji například o tom, že si může vybrat, jestli ji bude vyslýchat policista nebo policistka. Bez právního zástupce se může také stát, že policie oběti řekne, že znásilnění vůbec nemá hlásit, protože to nemá smysl – jen proto, že se tím daný policista nebo policistka třeba nechce zabývat. I proto se doporučuje nejít na nejbližší stanici, ale spíš na místo, kde sedí kriminalisté a kriminalistky, kteří mají větší zkušenost s těmito případy a budou situace umět lépe řešit.

A kdyby přece jen oběť nechtěla jít na policii, jaké má možnosti?
Určitě je potřeba zmínit, že oběť nemá povinnost znásilnění hlásit. Existují ale organizace, jako jsou již zmíněné Profem nebo Persefona, kam může přijít pro psychologickou podporu a nějaké konzultace. My máme jako Konsent svépomocnou skupinu, kam chodí lidé se zkušeností se znásilněním. Hodně nápomocné může být už totiž jen to, že se setkáte s ženou, která má podobnou zkušenost a může vám říct, jak se s ní vyrovnávala, co zažívala a vy vidíte, že se jí povedlo se z toho dostat. Přijde mi hodně důležité obětem ukazovat, že i když zažili něco takového, nemusí je to determinovat na celý život. Že když dostanou dobrou péči, zážitek sice nezmizí, ale nemusí jít o něco, co je bude trápit celý život. I proto se místo oběť používá spíše termín survivor, protože nejste oběť, ale někdo, kdo zažil něco hrozného a překonal to.