Jsou okamžiky, kdy správně zvolené jídlo dokáže nejen zasytit a zachutnat, ale taky pohladit po duši. A přesně to – tedy hlazení po našich uspěchaných duších – dělá i nejnovější film francouzsko-vietnamského režiséra Tran Anh Hunga s hvězdnou Juliette Binoche a okouzlujícím Benoîtem Magimelem. Umění jíst a milovat se celé točí kolem jídla a skládá poklonu francouzskému gurmánství, ale zdaleka není jen o něm a příběh, který se skrývá za tím vším, má ještě silnější. A ten hladí obzvlášť.

Píše se rok 1895, ale není to moc důležité. Kdesi v údolí Loiry, v místě, kde lineární čas nemá zatím takový význam jako ten cyklický, přírodní, žije vyhlášený gurmán Dodin Bouffant. Ten už dvacet let sdílí dům se svou kuchařkou Eugénií a společně vymýšlejí a vaří jídla, o kterých se mluví po celé Francii i za jejími hranicemi. Za tu dobu se mezi nimi vyvinul i hluboký romantický vztah, Eugénie ale stále odmítá jeho nabídky k sňatku, a tak se Dodin snaží vymyslet, jak ji přesvědčit. Až ho napadne něco, co doposud ještě nevyzkoušel… A do toho oba neustále vaří, jejich přátelé hodují a všichni s nadšením o jídle diskutují.

Óda na někdejší a notně idealizované francouzské bonvivánství zaujala už na festivalu v Cannes, kde získala cenu za nejlepší režii a Francie ji vyslala i do souboje o nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film. Upřednostnila ji tak i před vychvalovanou Anatomií pádu, která si ze stejného festivalu odnesla hlavní cenu.

Je to pochopitelné, na rozdíl od drsného snímku Justine Triet je Umění jíst a milovat (film, na který můžete narazit i pod jmény La Passion de Dodin Bouffant, Pot-au-feu či The Taste of Things) obrazově i příběhově mnohem příjemnější a dostupnější, chtělo by se říct hollywoodštější. Coby Eugénie v něm září oscarová Juliette Binoche a režisér a zároveň scenárista Tran Anh Hung má za sebou úctyhodnou kariéru plnou nejrůznějších ocenění včetně oscarové nominace hned za svou prvotinu.

Líbivý kabátek ale není tím hlavním důvodem, proč byste na film měli zajít, i když samozřejmě díky němu do velké míry vyznívá tak, jak vyznívá. Nejdůležitější není ani oslava vaření a chutí, která je všudypřítomná. Co skutečně potěší, je nenásilná idyla, ve které se to všechno odehrává. Ta vzniká kombinací všech zmíněných jevů.

V Umění jíst a milovat panuje de facto bezčasí, kde se neděje nic podstatného. Na 135 minutách sledujete omezený počet lidí, kteří prostě existují, žádné drama se nekoná a život přirozeně plyne, a to i ve chvíli, kdy dojde k velké osobní tragédii. Postavy neřeší nic kromě jídla. Tedy s výjimkou Dodina a Eugénie, v jejichž případě se pokrmy prolínají s jejich vztahem. Ten ovšem není nijak dramatizován ani prvoplánově zdůrazňován, přitom je velice důležitý a pro životy obou zcela zásadní.

Na první pohled nenápadný, ale zároveň velice vznešený a hluboký cit promlouvá sám za sebe velkou intenzitou a připomíná, že ten, komu se podaří najít v životě spřízněnou duši, má skutečně štěstí. A že právě to vypadá úplně obyčejně, třeba jako omeleta nebo vývar připravené k snídani. Láska a její síla je ostatně hlavní téma celého snímku, na divákovi je pouze to, aby si vybral podobu, která nejvíc odpovídá jeho momentální náladě. Jestli ta mezi hlavními postavami, nebo ta k jídlu, případně nějaká další.

Tran Anh Hung svůj neobyčejně obyčejný námět prokládá dlouhými záběry a scénami vaření, jež snímá na jednu kameru a poctivě v nich sleduje, jak jídlo vzniká od začátku do konce, čímž potěší i ty, kdo vaření běžně neholdují. Krásně se na to dívá tak jako tak. Ve svém sdělení si navíc vystačí jen s několika málo lokacemi, což jen podtrhuje nenabubřelost výsledku.

Chemie mezi Binoche a Magimelem je téměř hmatatelná a dynamiku mezi nimi je radost sledovat. K pečlivě stylizovanému atmosférickému dojmu z filmu přispívá i nenápadná, ale důležitá práce se světlem, které vždy dokresluje momentální náladu. Dojem krásna vyvolává i nádobí, v němž se vaří, talíře, z nichž se jí, i způsob, jakým Eugénie používá lžíci – to všechno je pečlivě poskládané do oslavy francouzského savoir vivre.

Nic ale samozřejmě není bez chyby a platí to i o Umění jíst a milovat – například některé dialogy jsou tak strojené, až to bolí. Zejména to platí o těch, které chtějí představit stav soudobé francouzské gastronomie a znějí, jako by postavy namísto běžného hovoru přednášely z encyklopedie. Celý film je také jedna velká stylizace, která není ničím jiným než svého druhu pohádkou (vystupuje v ní dokonce i princ z Eurasie!). Sice působí velice civilně a přirozeně, ale zároveň u toho ignoruje spoustu potenciálně nehezkých, ale běžných věcí – od toho, co asi jedli méně šťastní lidé, přes to, z čeho je Dodin živ nebo jak mohou postavy tolik času trávit jen jídlem, až po špinavé nádobí či nepořádek a zbytky v kuchyni.

Zachytit realitu ale nikdy nebylo Hungovým cílem, ostatně jako námět mu posloužil román z počátku dvacátého století La Vie et la passion de Dodin-Bouffant, gourmet, který je přesně tím stejným – poklonou vysněnému ideálu minulosti a noblesy.

Pokud tedy cítíte, že byste potřebovali na dvě hodiny zpomalit (nebo možná úplně vyskočit ze svého každodenního shonu) a podívat se u toho na něco obrazově i příběhově milého a jiného, než je současný mainstream, a ještě se nenásilně zamyslet, o co v životě vlastně jde, je Umění jíst a milovat skvělou příležitostí. Hung je doby režisér známý tím, že rád načrtává situace, ale schválně je doslovně nevysvětluje a nechává na divácích, aby si domysleli, o co asi běží. Nudit se nebudete a odcházet z kina budete s dobrou náladou, jen doporučujeme se předem najíst, abyste nedostali hlad.