Frankensteinka Emma Stone a její sexuální eskapády jsou tu. Chudáčci právem patří k nejchválenějším filmům loňska
Chudáčci, film s druhým nejvyšším počtem nominací na letošní Oscary, je konečně k vidění i u nás. A je přesně tak zvláštní, jak se o něm říká.
Diváky oslovili už na filmovém festivalu v Benátkách a na úterním vyhlašování oscarových nominací padlo jejich jméno jedenáctkrát. Chudáčci jsou těžko definovatelný film, hodně vám o něm ale řekne to, že za ním stojí režisér, který je považovaný ze předního představitele takzvané řecké divné vlny. A že si za námět vybral variaci na frankensteinovské téma od skotského spisovatele, který je taktéž uznávaný za svou svéráznost. Výsledek? Vysoce stylizovaná, obrazově úchvatná a příběhově neobvyklá podívaná, o kterou jen tak nezavadíte.
Pokud si pod pojmem řecká divná vlna protentokrát představíte něco mezi steampunkovou stylizací viktoriánského Londýna, barevnými pohlednicemi z Lisabonu a baronem Prášilem, to všechno propracované do nejposlednějšího puntíku, budete mít zhruba základní tušení, jak Chudáčci vypadají. K tomu si přidejte, že jde o chytrou satiru nejrůznějších společenských konvencí, jimž se snaží porozumět skvělá Emma Stone, která hraje v podstatě variaci na Frankensteinovo monstrum, co objevuje svět a jeho slasti – a bude vám jasné, že něco takového za vidění jednoduše stojí. Už jen proto, jak neobvyklá kombinace to je. A ještě si přihoďte poměrně hodně sexu, ale rovnou zapomeňte na všechno, co si s ním spojujete.
Hlavní hrdinkou surreálního filmu je Bella Baxterová, mladá žena s velice zvláštním původem. Je totiž výtvorem krajně podivínského, ovšem nikoliv zlého vědce Godwina Baxtera, který ji dal dohromady tím, že do těla mrtvé zemřelé ženy vložil mozek nenarozeného dítěte, a začal ji vychovávat jako vlastní dceru. Ta ho mimochodem v angličtině oslovuje „God“, tedy bože.
Ani náhodou ale nečekejte horor ve stylu temného a smutného příběhu od Mary Shelleyové. I když je začátek Chudáčků temně zlověstný, černo-bílý a často snímaný rybím okem, což navozuje nepříjemné pocity čehosi nepatřičného, většina filmu je – s tím, jak se Bella vyvíjí a přichází na své místo na světě – zářivě barevná a připomíná spíš pohádku než cokoliv jiného.
Pohádkový je ostatně i Bellin příběh, proplouvá totiž de facto šílenými situacemi, ale nic se jí při nich nestane. Naopak si z nich odnáší poetická poučení. Poté, co její mozek odroste dětským letem (což se stane velice rychle), se rozhodne, že chce poznat svět. Za průvodce si zcela vědomě vybere prostopášného a bohémského právníka, kterého pro své cíle vyhodnotí jako ideálního kandidáta. A společně se vydají na cesty.
Bella nenasytně hltá, co jí její okolí nabízí, a objevuje při tom jednak svoji sexualitu, ale hlavně zákonitosti společenské dynamiky. Díky kontrastu dospělého těla a dětské mysli – který je také pohádkově bezelstný a čistý – ale její poznávání nabývá absurdních i zábavných rozměrů, v nichž Chudáčci trefně poukazují na nesmyslnost toho, co považujeme za normální. A ano, velkou roli v tom hraje zmiňovaný sex, kterému ale v Bellině chápání chybí všechno to, čím jsme ho my dospělí obtěžkali, a je to prostě potěšení. Což je velmi osvěžující pohled, který říká tak nějak všechno.
Při přebírání Zlaté palmy, kterou Chudáčci dostali na benátském festivalu, řekl režisér Jorgos Lanthimos (onen představitel řecké podivné vlny, který Chudáčky natočil podle knihy pro změnu skotského podivína Alasdaira Graye), že tenhle film je Emma Stone, tedy představitelka Belly. A ani trochu nepřeháněl.