Diváky oslovili už na filmovém festivalu v Benátkách a na úterním vyhlašování oscarových nominací padlo jejich jméno jedenáctkrát. Chudáčci jsou těžko definovatelný film, hodně vám o něm ale řekne to, že za ním stojí režisér, který je považovaný ze předního představitele takzvané řecké divné vlny. A že si za námět vybral variaci na frankensteinovské téma od skotského spisovatele, který je taktéž uznávaný za svou svéráznost. Výsledek? Vysoce stylizovaná, obrazově úchvatná a příběhově neobvyklá podívaná, o kterou jen tak nezavadíte.

Pokud si pod pojmem řecká divná vlna protentokrát představíte něco mezi steampunkovou stylizací viktoriánského Londýna, barevnými pohlednicemi z Lisabonu a baronem Prášilem, to všechno propracované do nejposlednějšího puntíku, budete mít zhruba základní tušení, jak Chudáčci vypadají. K tomu si přidejte, že jde o chytrou satiru nejrůznějších společenských konvencí, jimž se snaží porozumět skvělá Emma Stone, která hraje v podstatě variaci na Frankensteinovo monstrum, co objevuje svět a jeho slasti – a bude vám jasné, že něco takového za vidění jednoduše stojí. Už jen proto, jak neobvyklá kombinace to je. A ještě si přihoďte poměrně hodně sexu, ale rovnou zapomeňte na všechno, co si s ním spojujete.

Hlavní hrdinkou surreálního filmu je Bella Baxterová, mladá žena s velice zvláštním původem. Je totiž výtvorem krajně podivínského, ovšem nikoliv zlého vědce Godwina Baxtera, který ji dal dohromady tím, že do těla mrtvé zemřelé ženy vložil mozek nenarozeného dítěte, a začal ji vychovávat jako vlastní dceru. Ta ho mimochodem v angličtině oslovuje „God“, tedy bože.

Ani náhodou ale nečekejte horor ve stylu temného a smutného příběhu od Mary Shelleyové. I když je začátek Chudáčků temně zlověstný, černo-bílý a často snímaný rybím okem, což navozuje nepříjemné pocity čehosi nepatřičného, většina filmu je – s tím, jak se Bella vyvíjí a přichází na své místo na světě – zářivě barevná a připomíná spíš pohádku než cokoliv jiného.

Pohádkový je ostatně i Bellin příběh, proplouvá totiž de facto šílenými situacemi, ale nic se jí při nich nestane. Naopak si z nich odnáší poetická poučení. Poté, co její mozek odroste dětským letem (což se stane velice rychle), se rozhodne, že chce poznat svět. Za průvodce si zcela vědomě vybere prostopášného a bohémského právníka, kterého pro své cíle vyhodnotí jako ideálního kandidáta. A společně se vydají na cesty.

Bella nenasytně hltá, co jí její okolí nabízí, a objevuje při tom jednak svoji sexualitu, ale hlavně zákonitosti společenské dynamiky. Díky kontrastu dospělého těla a dětské mysli – který je také pohádkově bezelstný a čistý – ale její poznávání nabývá absurdních i zábavných rozměrů, v nichž Chudáčci trefně poukazují na nesmyslnost toho, co považujeme za normální. A ano, velkou roli v tom hraje zmiňovaný sex, kterému ale v Bellině chápání chybí všechno to, čím jsme ho my dospělí obtěžkali, a je to prostě potěšení. Což je velmi osvěžující pohled, který říká tak nějak všechno.

Při přebírání Zlaté palmy, kterou Chudáčci dostali na benátském festivalu, řekl režisér Jorgos Lanthimos (onen představitel řecké podivné vlny, který Chudáčky natočil podle knihy pro změnu skotského podivína Alasdaira Graye), že tenhle film je Emma Stone, tedy představitelka Belly. A ani trochu nepřeháněl.

Jeho výtvor je sice neotřelý a chytrý, zábavný i obrazově úchvatný a hravý, je vidět, že si s ním všichni dali práci opravdu do nejmenšího detailu a narazíte v něm hned na několik skvělých herců (Willema Dafoea coby Godwina Baxtera nebo marvelovského Hulka Marka Ruffala jako velmi slizkého právníka a Bellina milence Duncana Wedderburna), všechno z toho by ale bylo poloviční, kdyby nebylo Emmy Stone.

Pětatřicetiletá herečka, která už má doma Oscara za muzikál La La Land, se totiž doopravdy stane svou postavou a provede vás jejím vývojem s neuvěřitelnou lehkostí a elegancí. Uchvátí vás to, jak chodí, jak mluví i jak se tváří, jak přirozeně tohle všechno mění s tím, jak Bella vyspívá a nabírá nové a nové zkušenosti, jak přirozeně působí v situacích, které ani náhodou přirozené nejsou. Velmi jí v tom všem nahrává i neustále se měnící prostředí, které Bellin život ilustruje – tu více, tu méně nápadně – po svém, hvězda je tu ale jasná. Stejně jako to, že si Stone další zlatou sošku, na kterou je nominovaná, opět zaslouží.

Chudáčci jsou jasným dílem velkého hračičky, který vytvořil rozsáhlý a komplexní film, který má jednak dokonale promyšlenou výtvarnou stránku i příběh, tak i mnoho rovin, nad kterými se můžete pozastavit. Dumat se dá nad tím, jak tohle všechno pracuje s předobrazem monstra Viktora Frankensteina, jak hluboká či plochá je přítomná kritika sociálních nerovností nebo dynamiky mezi muži a ženami (upřímně je spíš plošší, ke svému kontextu ale zcela adekvátní), jestli poukazování na sex odpovídá modernímu feminismu… anebo si prostě jen můžete sednout do kina a obsahovou i obrazovou nálož, kterou Chudáčci nabízí, si jednoduše užít. Což vřele doporučujeme.

Jediné, co Chudáčci ve své ambicióznosti, která pro letošek dosáhla na druhý nejvyšší počet oscarových nominací, mohli udělat opravdu jinak, je stopáž. Mají totiž téměř dvě a půl hodiny a bez poslední kapitoly (ano, film je dělený do kapitol, překvapuje vás to?) by se obešli. Jak ale i Bella zjistí, nic není dokonalé.