Melancholická sebestylizace, napojení umělkyň a umělců na konkrétní region a rozmanitost ostravské kulturní scény či zamyšlení nad osudem Ukrajiny v podání současných tvůrců, ale také prostřednictvím textů od ukrajinské věštkyně. Tak by se dala shrnout rozmanitá trojice výstav, které mohou diváci navštívit v ostravské galerii Plato od 9. února.

Prostory galerie Plato, která našla své sídlo v kulturní památce bývalých městských jatek, se veřejnosti otevřely loni v květnu. První výstava Optimalizované bajky o dobrém životě byla zahájena v září a naznačila směr, jakým se chce slezská kulturní instituce vydat. Z jejího pojetí bylo patrné, že zdejší kurátoři a kurátorky nechtějí vytvořit prostor, který by diváky seznamoval s díly bez ohledu na místo, v němž se nacházejí.

Výstava tak chytře navazovala jak na historii jatek, respektive na to, jak se proměnilo naše vnímání této „továrny na smrt“ v čase, tak na specifickou lokální identitu Ostravy. Významně se totiž orientovala i na polskou uměleckou scénu. Na historický a společenský kontext místa částečně navazuje také nový výstavní triptych, zároveň se ale ambiciózně rozkračuje i za hranice.

Kurátorky Milena Khomchenko, Yulia Krivich a kurátoři Clemens Poole, Jakub Adamec a Marek Pokorný se rozhodli vyzkoušet možnosti nového sídla galerie, proto zdejší prostory v jednom období zaplní mezinárodní skupinová výstava Měli nás za živé a prchali s křikem, která zahrnuje také dva performativní prvky, a výstavy Slyším růst trávu a Nechť dlouhá. Cesta. Vede. Ke. Schodům v. Nebesích. Na jednom místě se tak potká téměř třicet umělkyň, umělců a platforem.

Foto: Dominika Goralska

Automobily Niny Beier a série fotografií Mluv s ní Markéty Othové

„Musíme si vyzkoušet několik variant, jak pracovat s prostorem nového sídla a s formáty a dramaturgickými celky, které budeme do budoucna používat. Už v zadání pro architekta bylo obsaženo, že prostory mají unést jeden velký projekt až pět menších výstav,“ komentuje záměr Plato kurátor Marek Pokorný, který je zároveň ředitelem galerie.

Výstava Měli nás za živé a prchali s křikem je součástí mezinárodního projektu The Real Show iniciovaného Centrem současného umění ve francouzské Brétigny, které se zabývá různými aspekty popularity. Prostřednictvím děl jedenácti umělkyň a umělců představí fenomén sebescénování a sebestylizace, zejména pak jeho melancholický a absurdní rozměr. Jádrem výstavy jsou pak díla tří umělkyň.

„Fotografická série Markéty Othové Mluv s ní zachycuje ve chvilce klidu slavného člověka, zpěvačku Björk, kolem které víří to, co svým sebescénováním dala do pohybu. Video Marthy Rosler Sémiotika kuchyně pracuje s absurditou ženských pořadů odehrávajících se v kuchyni. Simone Fattal pak v autentickém záznamu přemýšlení sama o sobě Autoportrét dokládá, jak paradoxním přístupem sebescénování je. Ukazuje, že i autenticita je určitým druhem sebestylizace,“ uvádí Marek Pokorný.

Výstava navíc galerii Plato desetkrát promění na jógové studio. Diváci ale můžou nechat jógamatky a legíny doma, jelikož půjde o živou akci s jogíny, která je součástí díla Cvičení dánské umělkyně Niny Beier. Pro výstavu také nyní vzniká originální performance skupiny studentek studentů polské platformy radikální pedagogiky Kem School.

Druhá výstava Slyším růst trávu ukáže tvorbu umělců, kteří mají vazbu přímo na Ostravu. Věnuje se tomu, do jaké míry umělce limituje tvorba v regionu a jak je ovlivňuje rozhodnutí neodejít do větších měst. „Jsou startovní podmínky či řídká kulturní infrastruktura handicapem, anebo mohou v delším časovém úseku poskytnout šanci na zpomalení a kvalitu života, která není poměřována výkonem?“ ptá se kurátor Jakub Adamec.

Ve třetí výstavě Nechť dlouhá. Cesta. Vede. Ke. Schodům v. Nebesích. se ukrajinské umělkyně a umělci zamýšlejí nad osudem jejich rodné země. Přímo z Ukrajiny byla přepravena dvě díla – například objekt zobrazující dron, jeden ze symbolů války na Ukrajině, vytvořený z technického odpadu z míst, kterými válka prochází. Další díla byla svezena z různých míst Evropy, kde jejich autoři nyní žijí.

„Když mi lidé, kteří k nám přijíždějí z Ukrajiny, vyprávějí o jejich každodenním životě, je pro mě těžko uvěřitelné, že umělci a umělkyně žijící na Ukrajině jsou vůbec schopni v jejich situaci dále praktikovat umění. Stejně těžké to je pro kurátory a kurátorky výstavy. A právě proto věřím, že tato výstava má velký význam pro obě strany a její návštěvníky,“ doplňuje za kurátorský tým Edith Jeřábková.

A jelikož se výstava zabývá problematikou osudu, ve výstavní brožuře se místo věcných informací k dílům nachází jejich interpretace, kterou vytvořila ukrajinská věštkyně Frosiko. Jakési věštby se totiž zdály autorům výstavy jako příhodnější médium, vzhledem k situaci a problematice osudu, než tradiční kurátorský text. Vernisáž výstav proběhne 8. února v šest večer a den po ní se uskuteční také komentovaná prohlídka a diskuze s ukrajinskými kurátory.

Foto: Dominika Goralska

Dominika Dobiášová a Eliška Kupcová z výstavy Slyším růst trávu